ECLI:CZ:US:2005:1.US.478.05
sp. zn. I. ÚS 478/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti L. O., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Litoměřice, Na Valech 525/12, proti usnesení Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 27. 6. 2005, č.j. 6 To 456/2005-167 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 5. 2005, č.j. 5 T 77/2005-130 takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody podle §67 písm. b), c) trestního řádu nadále trvají. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo prvostupňové usnesení zrušeno a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodu §67 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatel je obžalován z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit skutky uvedenými ve výroku obžaloby. Soud prvního stupně rozhodoval v zákonné lhůtě třiceti dnů od podání obžaloby o tom, zda se obžalovaný ponechává ve vazbě, nebo zda se propouští na svobodu. Soud přitom shledal, že nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. b), c) trestního řádu. V odůvodnění uvedl, že hlavní líčení je nařízeno na 10. 6. 2005 a v případě propuštění obžalovaného na svobodu hrozí nebezpečí, že by mohl ovlivňovat osoby vyslechnuté v přípravném řízení. Soud dodává, že souzeného jednání se měl stěžovatel dopustit ve lhůtě podmíněného odsouzení a že v současné době je u nalézacího soudu vedena jeho trestní věc ohledně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Z těchto skutečností soud dovozuje, že je důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu bude obžalovaný působit na dosud nevyslechnuté svědky a opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, ve které poukazuje zejména na to, že vazební důvod podle §67 písm. b) nezakládá obava, že by mohl ovlivňovat osoby vyslechnuté v přípravném řízení. Dále uvádí, že tento důvod může trvat pouze tři měsíce. Jelikož tato lhůta uplynula 11. 5. 2005, nelze toto ustanovení trestního řádu nadále použít. Stěžovatel rovněž nalézacímu soudu vytýká, že neodůvodnil použití ust. §67 písm. c) trestního řádu, neboť v usnesení nejsou uvedeny skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by v případě propuštění opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Odvolací soud dal stěžovateli za pravdu ohledně důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu. Tento vazební důvod může trvat nejdéle tři měsíce, pokud by nebylo zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Žádné takové důvody však zjištěny nebyly a tak 11. 5. 2005 tento důvod vazby pominul. Odvolací soud zároveň upozornil, že ke dni rozhodování soudu prvního stupně tento důvod trval. Pominul v mezidobí a tak odvolacímu soudu nezbylo než ke stížnosti napadené usnesení zrušit a znovu rozhodnout.
Své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě opřel odvolací soud o naplnění podmínek pro vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu. Uvedl, že z doposud opatřených důkazů vyplývá zcela důvodné podezření, že trestná činnost, která je stěžovateli kladena za vinu, byla spáchána právě jeho osobou. Soud dále přihlédl především k tomu, že stěžovatel je obžalován mimo jiné i pro zvlášť závažný trestný čin, že se projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, dále, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán a v současnosti je proti němu vedeno další trestní řízení. Za této situace existuje podle odvolacího soudu důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, přičemž dovozuje, že soudy svým postupem porušily jeho základní práva jak je uvedeno výše. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 239/05 a IV. ÚS 269/05 a uvádí, že v případě ponechání ve vazbě dle rozhodnutí nalézacího soudu nebyl vyslechnut k důvodům dalšího trvání vazby, ani o této skutečnosti nebyl vyrozuměn jeho obhájce. Stěžovatel uvádí, že tím bylo porušeno jeho právo být slyšen jako procesní strana, které je zaručeno čl. 5 odst. 4 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Upozorňuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, ze které vyplývá, že obecné soudy by měly respektovat toto základní právo, ačkoliv tehdy platná zákonná úprava pro to nevytvářela podmínky. Tím, že tak neučinily, porušily podle stěžovatele jeho právo na osobní svobodu.
Ve vyjádření, které k žádosti Ústavního soudu zaslal Okresní soud v Litoměřicích, pouze uvádí, že byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu. Krajský soud v Ústí nad Labem rovněž uvádí, že podanou stížnost i rozhodnutí, proti kterému směřovala, posoudil z hlediska trestního zákona a trestního řádu a odvolává se na odůvodnění svého rozhodnutí. Ohledně citovaných nálezů Ústavního soudu uvádí, že v době rozhodování nebyly ještě publikovány. Vzhledem k tomu odvolací soud navrhuje, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel s odvoláním na výše uvedené nálezy Ústavního soudu zakládá svoji stížnost na tom, že nebyl slyšen k důvodům vazby. V tomto směru je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.
Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení.
V tomto případě měl stěžovatel možnost vyjádřit se k důvodům vazby před tím, než odvolací soud rozhodl o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení, které proběhlo 10. 6. 2005. Jestliže soud i poté shledal důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, lze konstatovat, že tyto závěry je možno vztáhnout i na předcházející rozhodování soudu prvního stupně. Případná absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, byla zhojena poté, co byl stěžovatel v hlavním líčení slyšen, a poté, co důvodnost vazby shledal i Krajský soud v Ústní nad Labem.
Ústavní soud se nezabýval samotným důvodem vazby, neboť stěžovatel sice v ústavní stížnosti konstatuje, že odvolací soud rozhodl věcně nesprávně, ale své konstatování dále nerozvádí a ani v tomto ohledu nenamítá protiústavnost.
S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu