ECLI:CZ:US:2005:1.US.479.05
sp. zn. I. ÚS 479/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, se sídlem Tusarova 25, Praha 7, proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 2 ZN 4192/2005, a proti unesení policejního komisaře SKPV Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha II ze dne 5. 4. 2005, ČTS: ORII-7141/OHK1-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 24. 8. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, aniž by tvrdil, do jakého práva tato rozhodnutí měla zasáhnout a aniž by vylíčil rozhodující skutečnosti a uvedl důvody, na základě nichž se domnívá, že rozhodnutí mají být zrušena (§34 odst. 1 a §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel žádal o poskytnutí lhůty k doplnění odůvodnění stížnosti a k doložení plné moci advokáta alespoň do 30. 8. 2005. Avšak do dnešního dne ústavní stížnost doplněna nebyla. Z vyžádaných kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že státní zástupkyně usnesením sp. zn. 2 ZN 4192/2005 zamítla stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního komisaře, sp. zn. ČTS: ORII-7141/OHK1-2005, o odložení trestního oznámení.
Ústavní soud, před tím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
České trestní řízení je koncipováno na principu pravomoci státu vznášet trestní obžalobu (čl. 80 odst. 1 Ústavy). V souladu s touto ústavní koncepcí je v trestním řízení podle trestního řádu aktivně legitimován pouze stát a z obsahu Ústavy ČR či Listiny nevyplývá subjektivní ústavní právo fyzické či právnické osoby na trestním stíhání nějaké jiné osoby. Dle stávající koncepce trestního řízení pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Odložení trestního oznámení nijak stěžovateli nebrání v tom, aby své majetkové nároky, jejichž uspokojení se patrně chtěl domoci iniciací trestního řízení, vznášel v civilním řízení. Svrchu uvedenými rozhodnutími nemohlo být zasaženo do žádného základního práva stěžovatele.
Proto shledal Ústavní soud nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění četných vad jeho kusé ústavní stížnosti, které mj. spočívaly v absenci právního zastoupení a nedoložení náležitostí vyžadovaných zákonem o Ústavním soudu (§34 odst. 1 a §72 odst. 1 a 6), jimiž nebyla ústavní stížnost vybavena, přestože stěžovatel je osobou znalou práva a navíc má s řízením o ústavní stížnosti bohaté zkušenosti (srov. např. věci sp. zn. III. ÚS 335/98, III. ÚS 749/01, III. ÚS 277/02). Podá-li taková osoba blanketní ústavní stížnost, vystavuje se riziku jejího odmítnutí (§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) bez toho, že by bylo třeba ji nejdříve vyzvat k odstranění vad (§43 písm. b) zákona o Ústavním soudu), neboť účelem tohoto institutu je zachovat přístup k soudu i osobám, které nemají potřebné znalosti o podmínkách řízení o ústavní stížnosti. Akceptací blanketních ústavních stížností práva znalých osob by Ústavní soud založil nerovnost v podmínkách přístupu k Ústavnímu soudu, neboť by nedůvodně prodlužoval zákonnou lhůtu k vypracování ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) splňující bazální náležitosti návrhu.
Ústavní soud stěžovatele v usnesení ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 563/04 upozornil, že podobný postup lze považovat za neetický a šikanózní. Přesto stěžovatel metody práce nezměnil. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel svým urážlivým přístupem ztěžuje řízení před Ústavním soudem. "Tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k Ústavnímu soudu nebo neuposlechne jeho příkazu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání, může předseda Ústavního soudu, rozhoduje-li ve věci plénum, nebo předseda senátu, rozhoduje-li ve věci senát, uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 100 000 Kč. (§61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pořádkovou pokutu se nicméně soudce zpravodaj rozhodl neudělit, a stěžovatele pouze napomíná. Pokud se stěžovatel nenechá odradit ani tímto napomenutím bude příště pokuta uložena, a to v citelné výši.
Na okraj soudce zpravodaj dodává, že pokud by snad stěžovatel odvíjel svá práva od svého postavení jakožto soudního exekutora, pak by podle názoru soudce zpravodaje nebyl osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť v tomto postavení vykonává veřejnou moc a tudíž nemůže být nositelem základního práva či svobody. Jinými slovy - vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, není a nemůže být při jejich výkonu chráněn základními právy jako fyzická osoba, nýbrž požívá ochrany jako veřejný činitel.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. září 2005
Eliška Wagnerovásoudce zpravodaj