ECLI:CZ:US:2005:1.US.483.05
sp. zn. I. ÚS 483/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. C., zastoupené JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 13, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, č. j. 23 C 60/2000-165, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 15. 3. 2005, č. j. 12 Co 335/2003-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta žaloba proti České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, Krajskému soudu v Brně a Okresnímu soudu ve Zlíně, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud prohlásil za neplatná osvojení původně stěžovatelčiných 5 dětí, k nimž došlo na základě blíže specifikovaných rozhodnutí obecných soudů v letech 1968 - 1969. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že řízení před obecnými soudy trpí od počátku zásadními vadami a že rozhodnutí jsou politicky a jinak zmanipulovaná s cílem krýt trestné činy komunistických soudců a funkcionářů z let 1968 - 1969, kdy došlo k nezákonnému rozdělení stěžovatelčiny rodiny cestou soudního odebrání dětí a jejich osvojením jinými osobami. Podle stěžovatelky směřovala politika komunistických soudců v letech 1968 - 1969 i později k likvidaci katolicky (nábožensky) orientovaných rodin. Děti z těchto rodin, k nimž se řadila i rodina stěžovatelky, byly podle stěžovatelky plánovaně odděleny od své rodiny a nuceně adoptovány do cizích rodin k ateistické převýchově.
Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy, které nyní rozhodovaly o její žalobě, porušily řadu ústavně garantovaných základních práv, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na projednání věci veřejně a bez zbytečných průtahů a právo vyjádřit se k věci a ke všem prováděným důkazům garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud prvního i druhého stupně měly stěžovatelce znemožnit přítomnost při ústním projednání věci a v průběhu řízení nebyl proveden ani jeden důkaz navrhovaný stěžovatelkou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítla, že ve věci rozhodovala neplatně jmenovaná soudkyně, neboť se jednalo o soudkyni jmenovanou v roce 2001, tedy v době, kdy byli všichni uchazeči o funkci justičního čekatele vybíráni do funkce protiústavně. Uchazeče podle stěžovatelky vybírali libovolně podle politických a jiných pokynů pouze dva psychologové z Prahy a z Brna, kteří k takovému postupu neměli zákonné zmocnění.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neosvědčila naléhavý právní zájem na určení neplatnosti osvojení, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že vyslovení neplatnosti soudních rozhodnutí v žalobě uvedených by mělo rozhodující význam pro další soudní řízení o náhradu imateriální újmy. Podle stěžovatelky pak neobstojí ani tvrzení soudu druhého stupně, podle kterého mohla stěžovatelka podat mimořádné opravné prostředky (návrh na obnovu řízení) v době nesvobody a komunistického zločineckého režimu. Podle stěžovatelky předně nebyly takové prostředky v tehdejší době upraveny a žádný občan neměl šanci nezákonné rozsudky změnit.
Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Poté, co Ústavní soud konfrontoval námitky a tvrzení obsažená v ústavní stížnosti s odůvodněními obou napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci, stěžovatelka se nejprve žalobou domáhala zrušení blíže uvedených rozsudků obecných soudů včetně soudů nacházejících se v současnosti na území Slovenské republiky, jimiž bylo na konci 60. let minulého století rozhodnuto jednak o zbavení rodičovských práv ke stěžovatelčině dceři H. C. a o osvojení stěžovatelčiných dětí. V průběhu řízení stěžovatelka svůj návrh změnila tak, že žalovala na určení neplatnosti osvojení a zbavení rodičovských práv. Okresní soud v Olomouci řízení částečně, ve vztahu k slovenským soudům, zastavil, neboť dovodil, že ve vztahu k Slovenské republice není dána pravomoc, a tedy ani příslušnost českých soudů.
Z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž vyplývá, že obecný soud měl k dispozici toliko rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 12. 1968, sp. zn. 6 Nc 2002/68, ostatní rozhodnutí se nedochovala nebo Okresnímu soudu v Olomouci nebyla slovenskými soudy poskytnuta a nedoložila je ani stěžovatelka.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka považuje někdejší rozhodnutí soudů z 60. let minulého století za nespravedlivá, neboť jimi měl tehdejší režim stěžovatelku diskriminovat a potlačovat její svobodu náboženského vyznání. Je evidentní, že hlavním motivem stěžovatelky k uplatnění návrhu před obecnými soudy byla snaha o to, aby byly odčiněny důsledky tehdejších rozhodnutí, které stěžovatelka považuje za křivdu spáchanou tehdejším režimem.
Ústavní soud připomíná, že důsledky některých křivd spáchaných komunistickým režimem se snažil stát po roce 1990 zmírnit celou řadou institutů, mezi něž se řadí soudní rehabilitace a restituce majetku, případně odčinění dalších nespravedlivých důsledků v oblasti pracovněprávní, správně právní či v oblasti sociálního zabezpečení (srov. zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Těmito oblastmi se bezpochyby nevyčerpává celá škála dalších sfér, v nichž mohl minulý režim napáchat velké křivdy na životech, osobních či rodinných poměrech občanů. Tím, že se stát nerozhodl takové případné křivdy bezprostředně odčinit, nikterak nesnižuje míru případné deprivace, kterou občané mohou i po tak dlouhé době pociťovat.
V oblasti rodinně právních vztahů a osobního statusu jednotlivce, jakkoliv nelze vyloučit, že i do této sféry minulý režim často nespravedlivě ingeroval, však nelze přehlížet požadavek právní jistoty, který převažuje nad obecnou snahou státu po roce 1990 odčinit křivdy páchané minulým režimem.
Pokud stěžovatelka v takové situaci uplatnila cestu občanskoprávní žaloby, jíž požadovala určení neplatnosti osvojení a zbavení rodičovských práv, k nimž došlo téměř před 40 lety, ať už v té době s ohledem na situaci stěžovatelky a její vztah k dětem spravedlivě, nebo v důsledku svévole tehdejšího nedemokratického režimu, bylo by rovněž v rozporu s požadavkem právní jistoty zvrátit důsledky tehdejších rozhodnutí, která konstituovala osobní status stěžovatelky a jejích dětí. Podle názoru Ústavního soudu proto obecné soudy ve svých právních závěrech nepochybily a neporušily stěžovatelčina základní práva, pokud dovodily, že stěžovatelka neosvědčila - a podle Ústavního soudu po tak dlouhé době ani osvědčit nemohla - naléhavý právní zájem na určení neplatnosti osvojení. Tento závěr rovněž platí ve vztahu k úvahám obecných soudů ohledně uplatnění mimořádných opravných prostředků, které lze uplatnit pouze v zákonem stanovených lhůtách, nikoliv však po tak dlouhé době, která od vydání předmětných rozhodnutí uplynula.
Pokud jde o námitky týkající se procesních pochybení obecných soudů, která se podle stěžovatelky v rovině ústavněprávní projevila jako porušení práva na spravedlivý proces, práva na projednání věci v přítomnosti stěžovatelky a práva se vyjádřit ke všem důkazům, Ústavní soud uvádí, že ani porušení těchto základních práv neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Olomouci jednal v nepřítomnosti stěžovatelky dne 28. 6. 2002, neboť stěžovatelka se sice z jednání omluvila přípisem, který soud obdržel dne 25. 6. 2002, důvod své neúčasti však nedoložila, a to ani dodatečně. Ostatně námitkou stěžovatelky, že jí soud prvního stupně odňal možnost před soudem jednat, se zabýval už odvolací soud, jehož závěry Ústavní soud nemá důvodu zpochybňovat.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí rovněž vypořádal i s další stěžovatelčinou námitkou stran neprovedení navrhovaných důkazů. Jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud obecný soud odmítne provést důkazy navrhované účastníkem řízení, a to za předpokladu, že zdůvodní, proč důkazy neprovedl. V daném případě jak z odůvodnění rozsudku okresního soudu, tak rozsudku krajského soudu vyplývá, že obecné soudy za dané hmotněprávní a procesní situace považovaly navrhované důkazy za nadbytečné.
Obecné soudy se pak rovněž již v průběhu řízení zabývaly i námitkou podjatosti rozhodující soudkyně a své předchozí závěry promítly do nyní napadených rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud k tomu doplňuje, že samotný systém výběru justičních čekatelů je bezpochyby způsobilý ovlivňovat osobnostní profil posléze jmenovaných soudců a ve svém souhrnu i charakter justice jako celku. Systém výběru soudců však nemůže zakládat neplatnost jmenování konkrétního soudce v tom směru, jak v ústavní stížnosti stěžovatelka naznačila.
S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2005
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu