ECLI:CZ:US:2005:1.US.499.02
sp. zn. I. ÚS 499/02
Usnesení
I.ÚS 499/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. U., zastoupeného JUDr. M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. 6. 2002, čj. 29 Co 168/2002 - 131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 1. 2002, čj. 11 C 616/2000 - 117, kterým byla zamítnuta žaloba J. H. (dále jen "žalobce") proti žalovanému I. U. (dále jen "stěžovatel"), o zaplacení částky 12 089,-- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku a náklady řízení.
Včasnou ústavní stížností, podanou na poště dne 8. 8. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu pro porušení základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že žalobce J. H. je jedním ze spoluvlastníků pozemků navrácených v restituci v průmyslovém areálu v N. B. Stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím bylo žalobci uloženo umožnit stálý volný přístup vlastníkům a uživatelům staveb na pozemcích v uvedeném areálu. Přes tuto podmínku žalobce svévolně a opakovaně nájemcům přístup znemožnil. Vzhledem k tomu, že žalobce nerespektoval správní rozhodnutí, obrátili se nájemci a vlastník na Městský úřad v N. B., který vydal podle §5 ObčZ rozhodnutí, jímž uložil žalobci zdržet se zásahu do pokojného stavu. I přes uvedené veřejnoprávní rozhodnutí žalobce, dne 16. 11. 1998, opětovně zablokoval přístup vlastníkům a nájemcům na předmětné pozemky. Protiprávní jednání žalobce znemožnilo práci několika desítek osob, před areálem se vytvořila kolizní dopravní situace, protože silnice byla ucpána několika desítkami kamionů. Vlastník a nájemci se pokoušeli zajistit realizaci práva, tj. umožnění vstupu domluvou i prostřednictvím představitelů města, zásahem městské i republikové policie. Vzhledem k tomu, že všechny instituce zůstaly nečinné, stěžovatel vysokozdvižným vozíkem nadzvedl uzamčená vrata, čímž uvolnil uzamykací mechanismus. Ostatní přítomné osoby vrata vysadily a opřely tak, aby byl umožněn průjezd. Žalobce byl po celou dobu přítomen na místě a výslovně upozorněn na nutnost zajištění vrat.
Ze spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 11 C 616/2000, Ústavní soud zjistil, že uvedený okresní soud rozsudkem ze dne 7. 1. 2002, čj. 11 C 616/2000 - 117, zamítl žalobu J. H. na zaplacení 12 089,-- Kč s přísl., podanou proti žalovanému stěžovateli. Jednalo se o nárok na náhradu škody, kterou měl stěžovatel způsobit žalobci tím, že vysadil obě křídla vrat, uzavírající areál S., která byla později odcizena neznámým pachatelem, který zároveň poškodil panty, na kterých byla tato křídla původně zavěšena. Okresní soud vyšel ze závěru, že žalobce neprokázal žalovanému porušení právní povinnosti. Jednání stěžovatele, spočívající ve vysazení brány, nelze dávat do příčinné souvislosti se škodou, která vznikla žalobci odcizením uvedené brány.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, čj. 29 Co 168/2002 - 131, změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil žalovanému stěžovateli zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 12 089,-- Kč s přísl. Neztotožnil se s právními závěry okresního soudu a dovodil, že mezi jednáním stěžovatele a odcizením vrat je dána příčinná souvislost, neboť stěžovatel s vraty manipuloval, ačkoli mu k manipulaci nesvědčil žádný právní důvod. Vrata zpřístupnil takovým způsobem, že je bylo možno odcizit. Současně poznamenal, že není rozhodující skutečnost, že žalobce po vysazení vrat neučinil žádná opatření k jejich ochraně a místo opustil. Manipulací s vraty stěžovatel porušil §415 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ").
Z obsahu uvedeného spisu dále vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen JUDr. M. Š., který zastupoval stěžovatele i v řízení před obecnými soudy dne 29. 7. 2002. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podáno nebylo.
Po shora uvedených zjištěních se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl, ve věci samé, změněn rozsudek okresního soudu, tj. soudu prvního stupně. Od doby, kdy byla do občanského soudního řízení zavedena instituce dovolání, bylo dovolání vždy přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, ve znění platném v době podání žaloby, tj. k 6. 3. 2000, či §237 odst. 1 písm. a), ve znění současně platném). Znamená to, že v přezkoumávané věci bylo dovolání přípustné ze zákona. Stěžovatel dovolání nepodal a rovnou se obrátil na Ústavní soud. Nevyčerpal tedy všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou podle §75 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě shora uvedených skutečností soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2005
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu