ECLI:CZ:US:2005:1.US.5.03
sp. zn. I. ÚS 5/03
Usnesení
I.ÚS 5/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. T. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002, a proti (tvrzené) nečinnosti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 77/2002 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 1 Zt 1300/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal především zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Dále navrhl, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze, Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 77/2002, a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 1 Zt 1300/94, aby pokračovaly v porušování práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby jim přikázal projednat jeho věc bez zbytečných průtahů. V napadeném řízení došlo podle jeho názoru k porušení (kromě již uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy) čl. 90 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti a ve věci shromážděných podkladů zjistil Ústavní soud následující.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 46 T 77/2002, bylo podle ustanovení §188 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných R. G., P. H. (stěžovatele), M. N. a T. P. pro skutky, popsané ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že trestní stíhání v dané věci trvá již téměř osm let (obvinění bylo sděleno dne 8. 8. 1994, resp. 18. 8. 1994, věc byla mimo jiné opakovaně vrácena státnímu zastupitelství k došetření), což je doba nepřiměřeně dlouhá. Další pokračování trestního stíhání by bylo podle něj v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a došlo by i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na další okolnosti případu (případ prý nijak nevybočuje z běžně projednávané agendy, ani v případě brzkého rozhodnutí ve věci samé a uložením trestu by nebylo možno dosáhnout jeho účelu) proto trestní stíhání zastavil.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002, citované rozhodnutí obvodního soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. I městský soud s ohledem na obsah spisu potvrdil závěr soudu prvého stupně, že v řízení dochází k průtahům, přičitatelným k tíži státu. Uvedl však, že samotné průtahy řízení neumožňují zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu uvedeného ustanovení by totiž musela být explicitně stanovena v textu příslušné mezinárodní smlouvy. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy však takové ustanovení neobsahuje. Závěry soudu prvého stupně by nutně znamenaly, že při zjištění průtahů v řízení orgány činné v trestním řízení vždy trestní stíhání zastaví. Tento postup by byl kontraproduktivní ve vztahu k zásadě oficiality i ve vztahu k zájmu obviněných na spravedlivém rozhodnutí o jejich vině či nevině.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 19. 9. 2002 vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť předložené spisové materiály neobsahují dostatečný podklad pro to, aby soud mohl rozhodnout ve věci samé. Z důkazů vyžadovaných již dříve soudy vyšší instance byla do spisového materiálu doplněna pouze část. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 6 To 560/2002, zamítl.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, jíž, jak sám uvádí, napadá primárně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002. Odmítá požadavek na explicitní úpravu nepřípustnosti trestního stíhání v případě nedůvodných průtahů. Pokud by se tento požadavek vztahoval i na přesnou dobu, po jejímž uplynutí by nastala možnost či povinnost zastavit řízení, omezila by se dle něj úloha orgánů činných v trestním řízení na roli "časoměřiče", který po uplynutí explicitně stanovené doby řízení ukončí. Současná konstrukce je dle jeho názoru jasná a nesporná. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy dovozuje, že úvaha, zda řízení probíhá v přiměřené době, by měla být věcí konkrétního posouzení. Nesouhlasí ani s názorem vysloveným městským soudem, dle něhož je jedinou možností nápravy ústavní stížnost či žaloba na náhradu škody. Městský soud podle jeho názoru pominul povahu trestního řízení, v němž je jedním z účastníků stát, mající povinnost zajistit, aby řízení proběhlo v přiměřené době. V tomto řízení je nejefektivnějším způsobem, jak obviněného či obžalovaného zbavit důsledků porušování zákonných povinností ze strany státu, zastavení trestního stíhání. Stěžovatel však pro případ, že Ústavní soud neshledá své oprávnění do trestního řízení podle jeho návrhu zasáhnout, brojí i proti průtahům, které v projednávaném případě vznikly. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel zjevně nepodal stížnost na průtahy řízení ve smyslu zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Pokud jde o rozsah jeho návrhu, konstatuje, že zásadní procesní aktivitu má obvodní státní zastupitelství, které podalo proti vrácení věci k došetření stížnost, a městský soud, který o ní bude rozhodovat. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zakázal další průtahy v řízení těmto orgánům, a dále i obvodnímu soudu, byť u něj tento problém nastává (ač je aktuální) spíše nepřímo.
II.
Ústavní soud po přezkoumání daného případu dovozuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná (pokud jde o napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002) a zčásti zjevně neopodstatněná (co se týče tvrzených průtahů v řízení, způsobených údajně Městským soudem v Praze, Obvodním soudem pro Prahu 4 a Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4). K tomu ho vedou zejména následující důvody.
Ústavní soud předesílá, že se daným případem již zabýval na základě ústavní stížnosti spoluobviněného M. N. v řízení, vedeném pod sp. zn. II. ÚS 7/03. Ústavní soud tehdy nálezem ze dne 15. 7. 2004 rozhodl tak, že 1) odmítl návrh na zrušení (i nyní napadeného) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002, 2) uložil Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby nepokračovalo v průtazích v řízení, vedeném pod sp. zn. 1 Zt 1300/94 a za 3) ve zbývající části návrh zamítl. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod, aby se odchýlil od závěru, přijatého ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002, nezbývá mu, než zopakovat, proč v tomto směru shledává ústavní stížnost nepřípustnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně je zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce z jiných hledisek. Nezbytný předpoklad toho, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jiný příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož - jak již bylo uvedeno - je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud vychází ve své judikatuře ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.). V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím zrušil usnesení soudu prvého stupně a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž ústavní stížnost v této části přijmout jako přípustnou.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k tvrzeným průtahům řízení. Především dovozuje, že ústavní stížnost je v této části přípustná, ačkoliv se stěžovatel nedomáhal ochrany svých práv stížností na průtahy řízení ve smyslu zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění. S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí č. 53341/99 Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003), Ústavní soud tuto stížnost nepovažuje za poslední opravný prostředek ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež nutně musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele (např. srov. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str.117 a násl.).
Přiměřenost délky řízení v projednávaném případě zkoumaly již obecné soudy a samy neměly pochyb o tom, že k průtahům v řízení skutečně dochází. Z obsahu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o zastavení trestního stíhání je zřejmé, že soud vzal v úvahu všechny okolnosti případu. Konstatoval, že řízení trvá již téměř osm let a případ nikterak nevybočuje z běžně projednávané agendy v trestních věcech. K průtahům dochází ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů při sporech o věcnou příslušnost v dané věci, a státního zastupitelství, pokud jde o náležité prošetření případu. Sám též připustil, že obžalovaní k tomuto nežádoucímu stavu svým jednáním nepřispěli.
V mezidobí však došlo ve zkoumaném případě k vývoji, který Ústavní soud nemohl při rozhodování o dané věci pominout. Stěžovatel podával předchozí ústavní stížnost ve fázi, kdy obvodní soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření a ten podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, o níž měl rozhodnout městský soud. Logicky tak své námitky ohledně průtahů v řízení směřoval primárně proti městskému soudu a státnímu zastupitelství, a teprve sekundárně proti obvodnímu soudu. Ústavní soud - jak výše připomenuto - poté rozhodl ve věci spoluobviněného stěžovatele M. N. - mimo jiné - tak, že uložil Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby nepokračovalo v průtazích v řízení, vedeném pod sp. zn. 1 Zt 1300/94 (srov. shora citovaný nález ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03). Uvedený nález se přímo- svými důsledky- dotýkal i stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných v uvedené trestní věci; Ústavní soud totiž přikázal příslušnému orgánu veřejné moci nepokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Zt 1300/94, tedy v řízení dotýkajícím se R. G., P. H. (stěžovatele), M. N. (stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 7/03) a T. P. V době rozhodování Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 7/03 bylo na Obvodním státním zastupitelství, aby se věcí znovu zabývalo. Jak bylo v předchozím řízení ověřeno telefonicky dne 3. 6. 2004, ve věci v té době nebyla podána obžaloba, což bylo hlavním důvodem, proč bylo právě Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 uloženo, aby nepokračovalo v průtazích, neboť k aktuálnímu zásahu (roz. nečinnosti) docházelo z jeho strany. Ústavní soud následně zjišťoval, v jaké procesní fázi se řízení nachází v současné době. Ze zprávy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2005, včetně její přílohy bylo zjištěno, že dne 25. 4. 2005 byla státním zástupcem tohoto státního zastupitelství podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 obžaloba na R. G., P. H. (stěžovatele), M. N. (stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 7/03) a T. P. pro v obžalobě specifikované trestné činy. Zároveň bylo státním zastupitelstvím sděleno, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci dosud nenařídil hlavní líčení.
Ústavní soud tedy nyní rozhoduje za zcela jiné procesní situace. Tento soud opakovaně judikoval, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Ač je zřejmé, že k průtahům docházelo v průběhu celého řízení jak na úrovni státního zastupitelství, tak i na úrovni obecných soudů, Ústavní soud má na základě shora podrobně uvedených skutečností za to, že k aktuálnímu, zvláště kvalifikovanému zásahu, nyní již nedochází, a to ani ze strany Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, ani Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních předpisech, využít řádných i mimořádných opravných prostředků a nadto mu zůstává zachována možnost podat případně i ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí, tedy ve věci samé. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost v této části (pokud směřovala vůči tvrzeným průtahům, resp. nečinnosti citovaných orgánů veřejné moci) v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost tedy byla, jak již bylo výše uvedeno, zčásti odmítnuta jako nepřípustná podle ust. §43 odst. 1 pís. e) a zčásti jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu