ECLI:CZ:US:2005:1.US.501.04
sp. zn. I. ÚS 501/04
Usnesení
I.ÚS 501/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, advokátem se sídlem Tábor, Pražská 223, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 24 T 199/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se M. Ž. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") pro porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Označeným usnesením obvodní soud, v hlavním líčení, zamítl návrh stěžovatele na zastavení jeho trestního stíhání.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že obvodní soud zamítl jeho návrh na zastavení trestního stíhání přesto, že vyšly najevo skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že trestní stíhání je nepřípustné z důvodu porušení zásady ne bis in idem. Porušení této zásady dovodil ze skutečnosti, že trestní stíhání bylo nejprve zastaveno usnesením státní zástupkyně poté, co dospěla k závěru, že předmětný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Následně, na základě stížnosti poškozeného J. L. (dále jen "poškozený"), bylo usnesení zrušeno a podána obžaloba. Stěžovatel je přesvědčen, že stížnost poškozeného byla podána osobou neoprávněnou, neboť J. L. bylo přiznáno postavení poškozeného, ačkoli mu toto právo nepříslušelo. Navíc stížnost byla podána opožděně, což dovodil z chybějící obálky, v níž měla být stížnost doručena, a označení stížnosti dvěma podacími razítky státního zastupitelství, kdy dřívější datum bylo na stížnost doplněno dodatečně, se záměrem umožnit jeho další trestní stíhání. Proto navrhl, aby Ústavní soud přibral znalce, který by vyloučil pochybnosti ohledně dvojího podacího razítka.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z uvedeného vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tzn. především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících dané řízení. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci.
Smysl a účel těchto zásad odráží pravidlo, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000). Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy ostatních orgánů veřejné moci (obecných soudů). Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Proto ústavní stížnost představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy v rámci obecného soudnictví selžou a ochrana jinou cestou není možná. Jinými slovy, nejprve musí proběhnout celé řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené lze tedy ústavní stížnost podat pouze tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V obecné rovině Ústavní soud připomíná, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. V procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do probíhajícího řízení a rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné (zásada subsidiarity a minimalizace zásahů). Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat až po jeho skončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
S ohledem na uvedené je zřejmé, že rozhodnutí Ústavního soudu, které stěžovatel v projednávaném případě požaduje, by bylo v této fázi nepřiměřeným zásahem do kompetencí obecných soudů. Ústavní stížnost byla totiž podána za situace, kdy trestní řízení není dosud pravomocně skončeno. Stěžovatel tak má stále možnost, v rámci trestního řízení, uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i shora popsané skutečnosti. Obecné soudy jsou povinny se jeho námitkami zabývat, stejně jako jím tvrzenou údajnou protiústavností trestního řízení. Napadené usnesení obvodního soudu navíc nemohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť se jednalo o dílčí rozhodnutí o návrhu stěžovatele. V tomto směru je vhodné připomenout, že obecný soud není povinen návrhům stěžovatele, včetně návrhu na zastavení trestního stíhání, vyhovět, ale je povinen o nich rozhodnout. Na druhé straně je oprávněn, i bez návrhu stěžovatele, trestní stíhání zastavit, jestliže na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Z těchto důvodů je podání stěžovatele nepřípustné.
Po pravomocném skončení trestního řízení, tj. po vyčerpání všech opravných prostředků, pakliže dojde stěžovatel k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti.
Ústavní soud se zabýval i tím, jsou-li naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
František Duchoň
soudce Ústavního soudu