ECLI:CZ:US:2005:1.US.507.02
sp. zn. I. ÚS 507/02
Usnesení
I.ÚS 507/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 507/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.2002, č.j. 6 A 19/2000-32, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1.2.2000, č.j. 195/94250/99, rozhodnutí Finančního úřadu Znojmo č. 11. č.j. FÚ-8889/100/94/V ze dne 25.5.1994, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. FŘ-2725/94-262 ze dne 28.9.1994, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. FŘ-4177/95-120 ze dne 27.2.1996, rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě č.j. FÚ-27382/0/402/95/V ze dne 29.5.1995, Exekučního příkazu vydaného Finančním úřadem ve Znojmě č.j. 21744/01/346940/3812 ze dne 14.2.2001, Exekučního příkazu vydaného Finančním úřadem ve Znojmě č.j. 105494/02/346940/5291 ze dne 22.10.2002, za účasti Vrchního soudu v Praze, Ministerstva financí, Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15.8.2002, která po formální stránce splňuje i ostatní náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") a je způsobilá k projednání, v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Stěžovatel opírá ústavní stížnost o následující důvody.
Na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu uzavřené mezi stěžovatelem a Ministerstvem zemědělství dne 1.7.1991 byla stěžovateli poskytnuta účelová dotace ve výši 3.000.000,- Kč. Tato dotace byla podle smlouvy vázána na podmínku, že bude čerpána v roce 1991, a to na podkladě faktur. Součástí smlouvy byl i závazek stěžovatele dodržovat ustanovení prováděcích pokynů týkajících se poskytovaných dotací pro uvedený rok. Skutečnost, že stěžovatel začal splácet fakturu č. 3/12/91 až v roce 1992, byla shledána v rozporu s prováděcími ustanoveními o poskytování dotací pro rok 1991, a stěžovateli bylo uloženo na základě §30 zák. č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, napadeným rozhodnutím Ministerstva financí vrátit do státního rozpočtu neoprávněně použité prostředky ve výši 1.127.945,- Kč a současně zaplatit penále ve výši 962.699,- Kč. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl s odůvodněním, že stěžovatel byl podle smlouvy o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na rok 1991 povinen do konce roku 1991 nejen použít účelově určenou dotaci, ale i zcela uhradit faktury, na něž byla poskytnuta. Tato povinnost stěžovatele dle názoru Vrchního soudu v Praze vyplývala z ustanovení prováděcích pokynů pro poskytování dotací pro rok 1991, k jejichž dodržování se stěžovatel zavázal v bodu 5 smlouvy o poskytnutí dotace, na tom nic nemění skutečnost, že stěžovateli rozhodná částka státní dotace došla na účet teprve dne 31.12.1991, neboť zákon v tomto směru nestanoví žádnou výjimku.
Stěžovatel má za to, že pokud mu byla sporná část dotace poskytnutá na základě faktury č. 3/12/91 připsána na účet až 31.12.1991, a on se o tom dozvěděl až počátkem roku 1992 z výpisu z účtu, pak je zřejmé, že nemohl s těmito penězi disponovat. To dokládá i přiloženým potvrzením Komerční banky, a.s. Striktní lpění na doslovném výkladu normy, která stanoví, že stěžovatel měl vynaložit náklady, na něž jsou dotace poskytnuty, do konce roku 1991, není dle přesvědčení stěžovatele v daném případě v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Dle stěžovatele není soud absolutně vázán doslovným zněním aplikovaného zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona. Nejedná se o ústavně konformní judiciální postup, jestliže je soudem, resp. správním orgánem proveden takový výklad zákona, jenž vychází pouze z gramatického významu jeho textu a abstrahuje od možných lidskoprávních rozměrů, které vnáší do kteréhokoli zákonného ustanovení jedinečnost každého případu. Dle stěžovatele není v napadených rozhodnutích respektován princip přiměřenosti v právu, který předpokládá, že opatření, která ve svých důsledcích vedou k omezení lidských práv a svobod, nesmějí negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na takto aplikovaných opatřeních. V dané věci pak byl stěžovatel de facto zbaven možnosti dostát podmínce vynaložení nákladů, na něž je poskytována dotace v roce 1991, a to právě v důsledku neobezřetného postupu poskytovatele dotace. Jestliže tedy byl stěžovatel zbaven práva užívat výhody dotací, které mu byly smluvně poskytnuty, jen proto, že část dotace, která mu byla zaviněním poskytovatele poskytnuta posledního dne příslušného roku bez možnosti s ní fakticky disponovat, vynaložil o několik dní později, nemůže tento postup být v souladu s výše uvedeným principem proporcionality v právu.
Stěžovatel má za to, že postupem Ministerstva financí a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla porušena ústavněprávní povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tím, že rozhodovací proces obou orgánů nebyl veden v souladu s imperativem šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. V důsledku uvedeného postupu došlo dle názoru stěžovatele k ústavně nekonformní interpretaci a následné aplikaci ustanovení §3 písm. h) prováděcích pokynů pro poskytování dotací v roce 1991, což mělo za následek porušení základního práva stěžovatele na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Porušení výše uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že interpretace a následná aplikace práva provedená ve věci stěžovatele Ministerstvem financí byla vedena výlučně se zřetelem k formálnímu hledisku příslušného zákona, avšak opomíjela důsledek takto vedené interpretační a aplikační činnosti do sféry základních práv stěžovatele.
Podáním ze dne 15.10.2002 doručeným Ústavnímu soudu dne 16.10.2002 požádal stěžovatel o odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1.2.2000, č.j. 195/94250/99.
Podáním ze dne 7.11.2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 7.11.2002 rozšířil stěžovatel svou ústavní stížnost tak, že se domáhá nově zrušení rozhodnutí Finančního úřadu Znojmo č. 11. č.j. FÚ-8889/100/94/V ze dne 25.5.1994, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. FŘ-2725/94-262 zd dne 28.9.1994, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. FŘ-4177/95-120 ze dne 27.2.1996, rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě č.j. FÚ-27382/0/402/95/V ze dne 29.5.1995, Exekučního příkazu vydaného Finančním úřadem ve Znojmě č.j. 21744/01/346940/3812 ze dne 14.2.2001, Exekučního příkazu vydaného Finančním úřadem ve Znojmě č.j. 105494/02/346940/5291 ze dne 22.10.2002, jakož i všech rozhodnutí navazujících.
Podáním ze dne 14.7.2003 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost o listinné důkazy - Usnesení vlády č. 332 ze dne 5.12.1990 a Prováděcí pokyny pro poskytování dotací v agrárně potravinářském komplexu v České republice ze dne 31.1.1991 Mze ČR č.j. 157/1991-200 a MFČR č.j. 193/3144/1991-II. S odkazem ust. §2 odst. 4 výše uvedených pokynů, který stanoví, že termín čerpání dotací ze státního rozpočtu je od 21. do 25. dne měsíce, čerpání za měsíc prosinec končí 10.1. následujícího roku pro neinvestiční dotace a 15.1. pro dotace na investice, dovozuje stěžovatel, že pokud čerpal investiční dotaci na rekonstrukci zemědělských nemovitostí, byl oprávněn čerpat dotaci převedenou mu na účet Finančním úřadem ve Znojmě dne 31.12.1991 ještě do dne 15.1.1992. To také stěžovatel dle svého tvrzení učinil, neboť ke dni 9.1.1992 byla dotace ve dvou platbách čerpána převodem z účtu stěžovatele na účet stavební firmy R. spol. s r. o. Dle názoru stěžovatele tedy plnil včas, což Ministerstvo financí, Finanční ředitelství v Brně i Finanční úřad ve Znojmě odmítly akceptovat. Správní soud, jak stěžovatel uvádí, podle tehdy platné legislativy neprováděl přezkoumání věcné a skutkové stránky napadených rozhodnutí, prakticky nemohl provádět dokazování, protože zkoumal pouze zákonnost na podkladě skutečností ze správního řízení, z toho důvodu stěžovatel považuje napadené rozhodnutí správního soudu za rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces obsaženým v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a tedy i v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel dále připomíná, že Ústavní soud nálezem 232/2000 ze dne 27.6.2000 mj. konstatoval neústavnost tehdy platné úpravy správního soudnictví a nálezem ze dne 27.6.2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99, došlo dnem 31.12.2002 ke zrušení části páté - správního soudnictví.
Ústavní soud nejdříve posuzoval souvislost mezi ústavní stížností ze dne 20.8.2002 a jejím doplněním ze dne 15.7.2003. Jak již bylo výše uvedeno, v ústavní stížnosti ze dne 20.8.2002 stěžovatel namítá, že postupem Ministerstva financí a vrchního soudu byla porušena ústavněprávní povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tím, že rozhodovací proces obou orgánů nebyl veden v souladu s imperativem šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod, v důsledku čehož bylo porušeno právo stěžovatele na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel byl dle svého tvrzení de facto zbaven možnosti dostát podmínce vynaložení nákladů, na něž je poskytována dotace v roce 1991, neboť předmětná část dotace mu byla připsána na účet až 31.12.1991. V podání ze dne 15.7.2003, označeném jako doplnění ústavní stížnosti, pak stěžovatel uvádí, že podle ust. §2 odst. 4 Prováděcích pokynů pro poskytování dotací v agrárně potravinářském komplexu v České republice ze dne 31.1.1991 Mze ČR č.j. 157/1991-200 a MFČR č.j. 193/3144/1991-II termín čerpání dotací ze státního rozpočtu za měsíc prosinec končí 15.1. následujícího roku pro dotace na investice, z čehož je zřejmé, že stěžovatel plnil včas, což Ministerstvo financí, Finanční ředitelství v Brně i Finanční úřad ve Znojmě odmítly akceptovat a vrchní soud podle tehdy platné legislativy neprováděl přezkoumání věcné a skutkové stránky napadených rozhodnutí, prakticky nemohl provádět dokazování, protože zkoumal pouze zákonnost na podkladě skutečností ze správního řízení.
Z výše uvedeného je zřejmý rozpor mezi tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti a jejím doplněním. Zatímco v ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje neústavnost v tom, že vrchní soud rozhodoval striktně podle litery zákona, ačkoli stěžovatel nemohl dostát podmínce plnit do konce roku 1991, v doplnění ústavní stížnosti tvrdí, že plnil včas, neboť nebyl povinen plnit do dne 31.12.1991, nýbrž do dne 15.1.1992 a neústavnost spatřuje v tom, že rozsudek vrchního soudu byl vydán podle tehdejší právní úpravy správního soudnictví a neprováděl přezkoumání věcné a skutkové stránky napadeného rozhodnutí. Ústavní soud pojal ústavní stížnost stěžovatele včetně doplnění tak, že stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí z toho důvodu, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť dotčené orgány neakceptovaly včasnost čerpání dotace stěžovatelem, přičemž vrchní soud podle tehdy platné právní úpravy zkoumal pouze zákonnost rozhodnutí na podkladě skutečností ze správního řízení. Ústavní soud se tedy nezabýval námitkou stěžovatele, že mu bylo znemožněno čerpat předmětnou dotaci do dne 31.12.1991, neboť z doplnění ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel posléze dospěl k závěru, že neměl plnit do dne 31.12.1991, ale do dne 15.1.1992, tudíž předchozí argumentace o faktické nemožnosti plnění do dne 31.12.1991 ztrácí smysl.
Stěžovatel tedy tvrdí, že postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a tedy i v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal i vyjádření vrchního soudu, Ministerstva financí, Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Znojmě k ústavní stížnosti a jejím dalším doplněním.
Vrchní soud v Praze přípisem ze dne 27.3.2003 sdělil, že se k ústavní stížnosti nemůže vyjádřit, neboť napadený rozsudek byl vydán ve správním soudnictví, které vrchní soudy s účinností od 1.1.2003 nevykonávají. Také členové senátu, kteří v dané věci rozhodovali, již nejsou v současné době soudci Vrchního soudu v Praze.
Ministerstvo financí ve svém vyjádření ze dne 28.3.2003 uvedlo, že rozpočtová pravidla republiky se vztahují na všechny subjekty, včetně právnických osob a fyzických osob vyvíjejících podnikatelskou činnost, jimž byly poskytnuty dotace a návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu. Zákon č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů neobsahuje ustanovení, na jehož základě by bylo možné poskytnout výjimku z jednotlivých ustanovení zákona. Dále Ministerstvo financí uvedlo, že finanční úřad ukládá sankce za porušení rozpočtové kázně (§30 odst. 6 zák. č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jeho stanovisko je rozhodující pro posouzení, zda došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně. K nově uváděným námitkám stěžovatele ministerstvo financí uvádí, že stěžovatel se ve smlouvě o poskytnutí dotace zavázal, že ustanovení prováděcích pokynů (bod 5 smlouvy) a podmínky, za kterých mu bude dotace poskytnuta, tzn. podmínky smlouvy a prováděcích pokynů (bod smlouvy 10) dodrží. Pro stěžovatele podpisem smlouvy z ustanovení §3 pím. h) prováděcích pokynů plynula povinnost, že náklady, na které je poskytována dotace, musí být vynaloženy v roce, ve kterém je dotace poskytnuta. V případě, že faktura č. 3 /12/91 byla příjemcem dotace k čerpání dotačních prostředků předložena finančnímu úřadu v termínu po vystavení faktury dodavatelem, tj. po dni 20.12.1991, a požadoval-li stěžovatel i přes tuto skutečnost uvolnění příslušných prostředků k její úhradě v roce 1991, byl si vědom povinnosti úhrady této faktury v příslušném rozpočtovém roce, tj. do konce roku 1991. Ustanovení §2 odst. 4 prováděcích pokynů, na které se stěžovatel odvolává, a které stanoví, že "Termín čerpání dotací ze státního rozpočtu je od 21. do 25. dne měsíce. Čerpání končí 10.1. následujícího roku pro neinvestiční dotace a 15.1. pro dotace na investice" se netýká příjemce dotace, ale vztahuje se pouze na poskytovatele dotačních prostředků.
Finanční ředitelství v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se v dané věci jedná o hospodaření s prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu, právo stěžovatele vlastnit majetek (pokud jde o podstatu tohoto ústavně zaručeného práva) zde porušeno ani omezeno nebylo. Dotace byla stěžovateli poskytnuta na úhradu nákladů dotovaného účelu a jako taková tedy musela být použita (použita na úhradu) v souladu s §11 zák. č. 576/1990 Sb. v příslušném roce, na který byla poskytnuta. Dotace byla stěžovateli poskytnuta na rok 1991 za podmínek stanovených ve smlouvě o poskytnutí dotace ze dne 1.7.1991 včetně dodatku č. 1 ze dne 20.11.1991. V citované smlouvě je uvedeno, že dotace bude čerpána podle průběhu výstavby na podkladě faktur, popřípadě jiných dokladů stanoveným procentem až do stanovené výše 3 mil. Kč. S tímto způsobem čerpání dotace stěžovatel souhlasil, což stvrdil svým podpisem na smlouvě. Záleželo tedy pouze na stěžovateli, kdy předloží příslušné faktury. Je logické, že jestliže faktura č. 3/12/91 byla vystavena dodavatelem až 20.12.1991 a pak stěžovatelem následně předložena finančnímu úřadu k čerpání dotace, měl finanční úřad jen pár dní na uvolnění dotace. Nicméně finanční úřad na proplacení dotace tuto fakturu uznal, protože stěžovatel přímo na tuto fakturu vlastnoručně uvedl "faktura bude uhrazena do konce roku 1991". Z toho důvodu finanční úřad uvolnil dotaci, která byla připsána na účet stěžovatele dne 31.12.1991. Svůj závazek však stěžovatel nesplnil, fakturu do konce roku nezaplatil, platil ji ve splátkách až v roce 1992, poslední splátka byla uhrazena 3.4.1992. Co se týká nově stěžovatelem uplatněné námitky, v níž se odvolává na ust. §2 odst. 4 Prováděcích pokynů, daná argumentace není v případě stěžovatele opodstatněná (cit. ustanovení se vztahuje na postup poskytovatele navazující na rozpis limitů), příjemce (stěžovatel) byl podle smlouvy a návazně např. §3 odst. h) Prováděcích pokynů (nehledě na rozpočtová pravidla) povinen čerpat dotaci v daném roce, tj do konce roku 1991. Dále finanční ředitelství uvádí, že výše uvedenou námitku uplatnil stěžovatel až nově v ústavní stížnosti, nikoli v řízení před správním soudem. Finanční ředitelství v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti upozorňuje na znění ustanovení §30 odst. 7 zákona č. 576/1990 Sb., které pamatuje na situace, které při nezbytné přísnosti aplikace pravidel kogentně zakotvených pro hospodaření s prostředky ze státního rozpočtu vyznívají vůči jejím adresátům nepřiměřeně tvrdě. Podle tohoto ustanovení je Ministerstvo financí oprávněno z důvodů zamezení tvrdosti povolit úlevy z dotčené striktně zákonem vymezené povinnosti odvést zpět do státního rozpočtu částku poskytnuté dotace, která nebyla použita v souladu s rozpočtovou kázní (v souladu s účelovým a časovým určením dotace).
Finanční úřad ve Znojmě podáním ze dne 10.11.2004 sdělil, že se ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení, neboť vzhledem ke shodě názoru na povahu a průběh daňového řízení považuje za dostatečné vyjádření Finančního ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil:
Dne 1.7.1991 byla na základě usnesení vlády České republiky č. 332 ze dne 5.12.1990 a Prováděcích pokynů pro poskytování dotací v AKP ČR č.j. 157/1991-200-II a MF ČR č.j. 193/3 144/1991-II, ze dne 31.1.1991 mezi stěžovatelem a Ministerstvem zemědělství uzavřena smlouva o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na rok 1991 ve výši 3000000,- Kč na rekonstrukci, modernizaci a úpravy stávajících hospodářských objektů a výstavbu účelových staveb a zařízení. Poskytnutí dotace bylo vázáno mimo jiné na podmínku, že bude čerpána v roce 1991 podle průběhu výstavby na podkladě faktur, popřípadě jiných dokladů stanoveným procentem až do její absolutní výše. V době od 9.2.1993 do 31.3.1994 byla u stěžovatele provedena kontrola čerpání dotací. Zpráva o výsledku kontroly čerpání dotace v Agrárně potravinářském komplexu provedené ve smyslu §1, §6 a §12 zákona č.531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 17.5.1994 obsahuje kontrolní závěr, podle něhož stěžovatel použil neoprávněně prostředky státního rozpočtu nevynaložením nákladů odpovídajících poskytnutým dotacím na konkrétně uvedené faktury a dále přestavbou objektu č. 3 jinak a k jinému účelu, než stanovila smlouva o poskytnutí dotace, a to v celkové výši 2 315 192,- Kč. Na základě výsledků finanční kontroly a s poukazem na ustanovení §1, §20 a §30 zák. č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů, a bod 6 smlouvy, Finanční úřad ve Znojmě rozhodnutím ze dne 25.5.1994 uložil stěžovateli povinnost vrátit neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu ve výši 2 315 192,- Kč a zaplatit penále v částce 2 003 525,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 28.9.1994 zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Následně Ministerstvo financí podle §55b odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutím ze dne 6.10.1995 povolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28.9.1994. Po provedeném přezkumném řízení Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 27.2.1996 potvrdilo své rozhodnutí ze dne 28.9.1994. K odvolání stěžovatele Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 29.12.1997 změnilo napadené rozhodnutí tak, že změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 25.5.1994 a snížilo částku odvodu neoprávněně užitých prostředků státního rozpočtu na 1 127 945,- Kč a penále na částku 962 699,- Kč Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 30.4.1999 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu financí k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 1.2.2000 č.j. 195/9444250/99 Ministerstvo financí změnilo rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27.2.1996 vydané v přezkumném řízení tak, že změnilo přezkoumávané rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28.9.1994 a snížilo rozhodnutím Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 25.5.1994 stanovenou výši odvodu neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu uloženou stěžovateli na částku 1 127 945,- Kč a penále vypočítané k 31.3.1994 na částku 962 699,- Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Vrchního soudu v Praze, který žalobu rozsudkem ze dne 29.4.2002 č.j. 6 A 19/2000-39 zamítnul mimo jiné s odůvodněním, že stěžovatel, na nějž se vztahovalo ustanovení §11 zák. č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů, byl nejen povinen vyčerpat dotaci do konce roku, v němž byla poskytnuta, nýbrž také ji v tomto roce použít. Dle názoru vrchního soudu byl stěžovatel povinen použít dotaci, kterou v roce 1991 na základě faktury č. 3/12/91 nárokoval u finančního úřadu, a která mu byla připsána na jeho účet teprve dne 31.12.1991, ještě téhož dne, neboť zákon v tomto směru nepovoluje žádnou výjimku.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soud podle tehdy platné právní úpravy zkoumal pouze zákonnost rozhodnutí na podkladě skutečností ze správního řízení. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má za to, že pokud by soud o jeho věci rozhodoval v řádném řízení, vyšlo by najevo, že stěžovatel čerpal předmětnou dotaci ve lhůtě v souladu s ust. §2 odst. 4 Prováděcích pokynů pro poskytování dotací v agrárně potravinářském komplexu v České republice ze dne 31.1.1991 Mze ČR č.j. 157/1991-200 a MFČR č.j. 193/3144/1991-II (dále jen "prováděcí pokyny"). S tímto závěrem stěžovatele nelze souhlasit.
Stěžovatel podal žalobu k vrchnímu soudu dne 3.4.2000. Podle tehdy platné právní úpravy části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), musela žaloba v souladu s ust. §249 odst. 2 s.ř.s. obsahovat označení správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Řízení o žalobách podle hlavy páté se tedy zahajovalo na návrh - žalobu, která mimo jiné musela obsahovat uvedení důvodů, ve kterých žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Zákonodárce tedy vycházel ze zásady, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, která je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Účastník má tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Z výše uvedeného je zřejmé, že bylo povinností stěžovatele v řízení před vrchním soudem řádně uvést žalobní námitky a případně navrhnout či předložit důkazy k jejich doložení.
Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že podle ust. §250i odst. 1 o.s.ř. ve znění platném ke dni podání žaloby stěžovatele ke správnímu soudu, je při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí. Slova "dokazování se neprovádí" nelze (viz nález sp. zn. I. ÚS 259/97, publikovaný ve sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 11, nález č. 60) vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Zákonodárce pouze vyjádřil, že dokazování zpravidla nebude zapotřebí provádět, a pokud by skutková zjištění správního orgánu byla pro posouzení věci nedostačující, je třeba napadené rozhodnutí zrušit. Jak Ústavní soud již dříve judikoval (nález sp. zn. I. ÚS 332/96, publikovaný ve sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, nález č. 36) ve správním soudnictví se nelze omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí. Soud nemůže pominout otázky skutkové. Vyplývá to z ustanovení §250j o.s.ř., které ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu bylo dostačující k posouzení věci a zda zjištění, ze kterých rozhodnutí vycházelo, skutečně vyplývají z obsahu správního spisu. Dle §250j odst. 2 o. s. ř. dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu, z kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a podle okolností i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Vztah mezi stěžovatelem a Ministerstvem zemědělství byl smluvním vztahem na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 1.7.1990. Pokud správní orgány, které ve věci rozhodovaly, nesprávně posoudily plnění podmínek této smlouvy stěžovatelem, a stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu dle §247 o. s. ř., bylo jeho povinností dle 249 odst. 2 o. s. ř. uvést důvod, ve kterém spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ze spisu vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že se vrchní soud všemi žalobními důvody stěžovatele zabýval. Stěžovatel v žalobě uplatnil celou řadu námitek a žalobních tvrzení, avšak skutečnost, že dle svého názoru plnil ve lhůtě dle ust. §2 odst. 4 prováděcích pokynů neuvedl. Naopak uváděl námitky v tom smyslu, proč nebyl povinen a ani reálně schopen vyčerpat předmětnou dotaci ve lhůtě do 31.12.1991. Vrchní soud tedy stěžovatelem nyní nově tvrzenou skutečnost, že plnil ve lhůtě dle ust. §2 odst. 4 prováděcích pokynů, nepřezkoumával, a s ohledem na vázanost soudu žalobními námitkami stěžovatele ani přezkoumávat nemohl. Proto se ani Ústavní soud touto v ústavní stížnosti tvrzenou námitkou (která se současně jeví Ústavnímu soudu jako nedůvodná) nemohl ve vztahu k namítanému neústavnímu postupu vrchního soudu zabývat.
K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, totiž patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/193 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti. V předmětné věci stěžovatel v řízení před správním soudem námitku, že plnil v souladu s ust. §2 odst. 4 prováděcích pokynů, neuplatnil. Jelikož správní soudnictví bylo a je ovládáno zásadou dispoziční (§250h o. s. ř.), v důsledku této skutečnosti vrchní soud se touto námitkou stěžovatele nemohl zabývat a napadené rozhodnutí správního orgánu v tomto smyslu nepřezkoumával. Postup vrchního soudu, který se důkladně zabýval všemi v žalobě tvrzenými námitkami však byl zcela v souladu s tehdejší právní úpravou a byl zcela ústavně konformní. V dané souvislosti Ústavní soud k námitce stěžovatele podotýká, že skutečnost, že úprava přezkumu rozhodnutí vydaných orgány veřejné správy, která byla účastníkem řízení v posuzovaném případě aplikována, byla s účinností k 1.1.2003 Ústavním soudem zrušena, nemá v dané věci právně relevantní význam, když soudce je dle čl 95 odst. 1 věty první Ústavy vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V době, kdy bylo o žalobě stěžovatele vrchním soudem rozhodováno, byl vrchní soud vázán tehdy platnou právní úpravou a musel tedy rozhodovat v dané věci v souladu s ustanoveními části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31.12.2002.
Pokud stěžovatel namítá neústavnost právní úpravy tehdejší části páté o.s.ř., pak je třeba konstatovat, jak Ústavní soud uvedl ve svém zrušujícím nálezu (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99, publikovaný ve sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, nález č. 96, vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.), že řada ustanovení z hlediska ústavnosti obstojí a že podobná ustanovení budou nutně obsažena i v úpravě nové. Tak pokud se týká povinnosti tvrzení, dle §246 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném ke dni 1.1.2003 žaloba musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, dle §250d odst. 1 téhož zákona pak účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. Také dle §71 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, musí žaloba proti rozhodnutí správního orgánu obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, soud pak ve smyslu §75 odst. 2 téhož zákona přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Výše uvedenou právní úpravu účinnou ode dne 1.1.2003 konstatuje soud nad rámec věci, aby bylo zřejmé, že i podle nové právní úpravy správního soudnictví je žalobce v žalobě povinen uvádět žalobní námitky, v jejichž mezích s výjimkou zákonem stanovených případů pak soud ve věci jedná a rozhoduje. Neúspěch stěžovatele v řízení před správním soudem nespočíval v neústavnosti tehdy platné právní úpravy, nýbrž v tom, že stěžovatel v potřebném rozsahu nesplnil povinnost tvrzení uloženou mu zákonem. Vrchní soud nebyl povinen přezkoumávat souzený případ nad rámec podané správní žaloby. Ústavní soud již totiž opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva" namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 455). To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem.
Nad rámec věci pak Ústavní soud upozorňuje stěžovatele na ustanovení §30 odst. 7 zák. č. 576/1990 Sb., podle něhož může Ministerstvo financí z důvodů zamezení tvrdosti povolit úlevy z vyměřeného penále.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud, takže v tomto směru důvod pro samostatné rozhodnutí Ústavního soudu dán není.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu