ECLI:CZ:US:2005:1.US.507.04
sp. zn. I. ÚS 507/04
Usnesení
I.ÚS 507/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudkům Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 6. 2002, čj. 7 C 143/99 - 124, Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, čj. 56 Co 561/2002 - 148, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2004, čj. 28 Cdo 2324/2003 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2004, čj. 28 Cdo 2324/2003 - 174, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, čj. 56 Co 561/2002 - 148, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 6. 2002, čj. 7 C 143/99 - 124. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu financí na zaplacení finanční náhrady ve výši 5 013 800,-- Kč a pro případ, že právní předpisy nedovolují odškodnění finanční částkou, aby byla povinna vydat stěžovatelce bezúplatně příslušný počet akcií Restitučního investičního fondu ČR v nominální hodnotě 5 013 800,-- Kč. Navrhla zrušení všech uvedených rozhodnutí a v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy porušily její základní občanská a lidská práva, zaručená čl. 90 Ústavy ČR i právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka zrekapitulovala obsah rozsudků soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR. Ocitovala část z obsahu svého odvolání proti rozsudku okresního soudu, v němž se odvolávala na dopis své matky (právní předchůdkyně) ze dne 13. 5. 1948, adresovaný do rukou národního správce firmy "Jan F. G.", ve kterém je její matka označena jako tichá společnice této firmy a v němž žádá správce, aby dlužnou důchodovou daň za léta 1943 - 1946 uhradil z jejího kapitálového konta u uvedené firmy. Z tohoto dopisu stěžovatelka dovozuje završení logického řetězce důkazů, spočívajícího v tom, že její matka byla dne 13. 5. 1948 tichou společnicí firmy, měla u ní kapitálový účet a v roce 1948 platila daně ze svých příjmů v této firmě. Na základě toho stěžovatelka tvrdí, že uvedená firma ještě dne 13. 5. 1948 nebyla v rukou státu a konfiskačním výměrem na něj nepřešla. Matka stěžovatelky participovala na vlastnictví firmy, čemuž odpovídá i skutečnost, že v objektu firmy bydlela se svými dětmi do roku 1948. Podle stěžovatelky nebyl tento dopis žádným ze soudů vyhodnocen, což znamená, že se nevyrovnaly se všemi důkazy a tím porušily ustanovení §167 OSŘ.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Přerově uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Podle jeho názoru byl v řízení řádně zjištěn skutkový stav věci a procesní práva stěžovatelky byla respektována. Provedl všechny stěžovatelkou navržené důkazy, stěžovatelka využila řádných i mimořádných opravných prostředků, o kterých bylo řádně rozhodnuto. Okresní soud věnoval pozornost všem předloženým důkazům a ačkoliv dospěl k závěru, že majetek přešel na stát mimo rozhodné období, zabýval se i hodnocením dalších skutečností, které v řízení vyšly najevo. Stěžovatelkou zmiňovaný dopis ze dne 13. 5. 1948 nebyl v řízení před okresním soudem předložen, je poprvé zmíněn až v jejím odvolání, kdy teprve byl předložen. Okresní soud se tedy nemohl tímto důkazem zabývat.
Krajský soud v Ostravě sdělil, že stěžejní otázkou byla skutečnost, zda k přechodu nemovitého majetku právní předchůdkyně stěžovatelky na stát došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nebo mimo rámec tohoto období. Přijal závěr, že konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945, č. 108/1945 Sb., představovala veřejnoprávní opatření, v důsledku kterého, tímto originálním způsobem, přešel na stát majetek k okamžiku účinnosti zákona za předpokladu, že byly naplněny všechny zákonem stanovené podmínky. Výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 29. 8. 1946 byl, v případě nemovitého majetku právní předchůdkyně stěžovatelky, proces konfiskačního řízení završen.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření poznamenal, že za zásadní skutečnost v neprospěch důvodnosti žaloby lze považovat, že ke konfiskačnímu výměru vůči majetku, za nějž byla požadována finanční náhrada, došlo dne 29. 8. 1946, tedy před počátkem běhu rozhodného období pro restituce. Ústavní konformitu tohoto závěru podporují i odkazy na judikáty Ústavního soudu, které uvedl v závěru svého rozsudku
Ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 7 C 143/99, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne ze dne 12. 6. 2002, čj. 7 C 143/99 - 124, zamítl okresní soud žalobu stěžovatelky, jíž požadovala, aby žalované České republice - Ministerstvu financí byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 5 013 800,-- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 22. 10. 1998 do zaplacení a pro případ, že právní předpisy nedovolují odškodnění finanční částkou, aby vydala stěžovatelce bezúplatně příslušný počet akcií Restitučního investičního fondu ČR v nominální hodnotě 5 013 800,-- Kč.
Okresní soud vyložil pro věc určující ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a dospěl k závěru, že ke křivdě stěžovatelkou tvrzené nedošlo na základě správního aktu učiněného v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Majetek, za který je uplatňována náhrada, nepřešel na stát v tomto období, ale přešel do vlastnictví státu na základě konfiskačního výměru ze dne 29. 8. 1946, tedy mimo rozhodné období. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že k přechodu majetku na stát došlo až intabulací v roce 1950 pro n. p. Lodena. V případě majetku matky stěžovatelky byla zavedena národní správa výměrem ONV v Hranicích ze dne 17. 8. 1945. Po odvolání byla národní správa zrušena rozhodnutím ONV v Hranicích ze dne 19. 11. 1945 a opětovně zavedena byla dne 16. 4. 1946. Z rozhodnutí o změně národního správce, vydaného Zemským národním výborem v Brně (ZNV) dne 2. 8. 1946, jsou zřejmé i důvody konfiskace, z nichž vyplývá, že se vztahují na všechny společníky firmy, tedy i na matku stěžovatelky. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že by ona sama, nebo její právní předchůdkyně, uplatnila restituční nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. způsobem uvedeným v těchto předpisech. O takovém uplatnění nároku nemůže svědčit torzo dopisu její matky, ze kterého není zřejmé, kdy byl napsán, čeho se domáhala, zda jej skutečně napsala a podepsala, komu byl adresován a doručen. Z logického řetězce důkazů vyplývá, že tento dopis, kterým se matka stěžovatelky domáhala zrušení konfiskace, mohl být napsán až po zavedení národní správy v druhém případě, tedy po 16. 4. 1946. Pokud národní správa byla zavedena znovu, je zřejmé, že nebylo vyhověno nárokům uplatňovaným její matkou, ať již podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo dekretu č. 5/1945 Sb., kdy byl vydán jednak výměr o změně národního správce a jednak o konfiskaci. Stěžovatelka tedy v řízení neprokázala, že by nárok na vydání nemovitostí uplatnila způsobem uvedeným v §24 odst. 3 dekretu č. 5/1945 Sb., ve spojení s ustanovením §8, §9 a §10 zákona č. 128/1946 Sb. Jestliže nebyl nárok u soudu řádně uplatněn, nelze uvažovat o důvodech jeho neuspokojení, neboť o nároku nebylo soudem vůbec jednáno. Stěžovatelka netvrdila, že bylo podáno odvolání proti konfiskačnímu výměru ze dne 29. 8. 1946. Naopak tvrdila, že odvolání nemohlo být podáno, neboť její matka se o výměru nedozvěděla, nebyl jí doručen a do závodu neměla přístup. Toto tvrzení je však v rozporu s její účastnickou výpovědí i s výpovědí svědka H., kde bylo uvedeno, že matka stěžovatelky s ní a jejím bratrem v podniku žila a pracovala až do roku 1948 a nikdo jim v tom nebránil. Pokud jde o způsob doručování, vyvěšení výměru v podniku odpovídalo tehdejším správním předpisům. Vzhledem k tomu, že se nejedná o nárok, který je možno uplatňovat podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť k přechodu nárokovaného majetku na stát došlo mimo rozhodné období, soud se dále nezabýval zkoumáním, zda je žalovaný povinnou osobou. Pouze pro úplnost se dotkl hodnocení toho, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou a dospěl k závěru, že ani tuto skutečnost stěžovatelka neprokázala. Rovněž jako doplnění soud uvedl, že nebyly prokázány ani důvody pro uplatnění nároků podle §2 dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.
Z výše označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Převzal skutková zjištění okresního soudu jako věcně správná, neboť mají oporu v provedených důkazech. Zdůraznil základní cíl zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, a vyložil ta ustanovení, která se dotýkají posuzované věci. Jako stěžejní otázku posuzoval skutečnost, zda k přechodu nemovitého majetku právní předchůdkyně stěžovatelky došlo v tzv. rozhodném období či mimo něj. Konstatoval, že správním rozhodnutím, kterým byl završen proces konfiskačního řízení v případě matky stěžovatelky, je výměr ZNV v Brně ze dne 29. 8. 1946, kterým bylo rozhodnuto o konfiskaci majetku firmy Jan František Gerzabek, továrna na vlněné zboží a plstě v Lipníku nad Bečvou, podniku, jehož vlastníky byly osoby národnosti německé. Podle záznamu na opisu tohoto výměru bylo rozhodnutí vyvěšeno dne 7. 9. 1946 a sňato dne 24. 9. 1946. Odvolací soud se v odůvodnění vypořádal s námitkami stěžovatelky, uvedenými v jejím odvolání. Jednalo se zejména o námitku, že konfiskační výměr byl vydán nekompetentním orgánem (ZNV v Brně), neboť podle dekretu č. 108/1945 Sb. mohly takto rozhodovat pouze ONV. Odvolací soud poukázal na novelu tohoto dekretu, podle níž ZNV mohl i během řízení převzít vedení řízení a rozhodnout v prvé stolici o věci. Proti takovému rozhodnutí bylo možno se odvolat k ministerstvu vnitra. Teprve novelou z roku 1949 byla příslušnost rozhodování o konfiskaci svěřena pouze okresním národním výborům. Z toho důvodu nemohla námitka nicotnosti správního aktu obstát. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky, podle níž v pozemkové knize nebyl, o přechodu věci na stát, proveden příslušný zápis a první dispozice s tímto majetkem ve prospěch státu byla činěna až v roce 1950. Odvolací soud uvedl, že knihovního zápisu, jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, bylo třeba jen v případech, kdy to příslušné předpisy výslovně vyžadovaly. Pouze při nabývání vlastnictví k nemovitostem převodem byla jediným titulem, vzhledem k ustanovení §424 obecného zákoníku občanského (OZO), smlouva o převodu nemovitostí a v tomto případě byla nutná intabulace podle §431 OZO. Příkladem je dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Podle ustanovení §5 tohoto dekretu byl přídělce povinen ujmout se držby toho dne, který byl ustanoven v přídělu a přidělená půda přecházela dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. V souvislosti s tím odvolací soud rovněž poukázal na zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů, vztahujících se na přidělený majetek.
Závěr, že k přechodu nemovitosti došlo mimo rozhodné období, nemohly zvrátit ani námitky stěžovatelky o tom, že nárok na vrácení majetku a zrušení národní správy uplatnila její matka u příslušného ONV v Hranicích. To dovozovala z torza dopisu, z něhož však nelze zjistit, kdy a kým byl vyhotoven, komu byl adresován a čeho se týkal. I když požadavku matky stěžovatelky na zrušení konfiskace bylo dne 13. 11. 1945 vyhověno, stejný správní orgán dne 16. 4. 1946 národní správu opětovně zavedl a ustanovil nové národní správce. Zrušení národní správy nemohlo zvrátit deklaratorní účinky vykonatelného rozhodnutí správního orgánu o tom, že určitá osoba splňovala podmínky konfiskace majetku podle §1 bodu 1 - 3 dekretu č. 108/1945 Sb., protože instituty konfiskace a národní správy byly upraveny rozdílnými předpisy, takže nebylo možno zaměňovat účinky rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace, vydané podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., s účinky rozhodnutí o zrušení národní správy podle §11 dekretu č. 519/1945 Sb. nebo o vynětí majetku z národních správ podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. Z tohoto důvodu rozhodnutí o zrušení národní správy tak, jak bylo provedeno ONV v Hranicích dne 13. 11. 1945, nemohlo vyvolat žádné účinky ve vztahu k následné konfiskaci majetku matky stěžovatelky.
Odvolací soud konstatoval, že matka stěžovatelky byla osobou německé národnosti, přičemž otázka jejího státního občanství je právně irelevantní. Jen z toho důvodu je na ni nutno vztáhnout účinky dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. S ohledem na německou národnost bylo na matku stěžovatelky pohlíženo jako na osobu státně nespolehlivou podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. Bylo proto vyloučeno, aby taková osoba mohla uplatňovat nároky z tvrzených neplatných majetkově právních jednání. Nárok na uplatnění neplatnosti majetkově právních jednání či převodů náležel státu podle §4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. Tento zákon byl vydán k provedení §1 dekretu č. 5/1945 Sb. Pro uvedené závěry jsou nepřípadné odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 485/98 a sp. zn. IV. ÚS 204/99, neboť tato rozhodnutí neřešila otázky, na základě kterých okresní soud i odvolací soud dospěly k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť k přechodu věcí, za které je požadována finanční náhrada, došlo mimo rozhodné období.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud ČR, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolací soud nepochybil ve svém závěru, že nemovitosti, o něž ve věci prvotně šlo, na stát přešly ještě před započetím běhu rozhodného období podle restitučních zákonů, tedy před datem 25. 2. 1948. Správní část konfiskačního řízení, opírající se zejména o §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byla v dané věci završena výměrem Zemského národního výboru v Brně, ze dne 29. 8. 1946, o konfiskaci firmy J. F. Gerzabek. Zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahuje na majetek, u něhož správní rozhodnutí o podmínkách konfiskace, podle dekretu č. 108/1945 Sb., nabylo právní moci a stalo se vykonatelným již před 25. 2. 1948. Pokud jde o časový moment přechodu nemovitostí na stát, poukázal dovolací soud na závěry Ústavního soudu, který opakovaně označil dovršení správní části konfiskace jako relevantní datum ve vztahu k rozhodnému období podle restitučních předpisů. Pouze bylo-li o odvolání proti konfiskačnímu výměru rozhodnuto po 25. 2. 1948 nebo neprokázal-li se způsob, jakým bylo odvolání vyřízeno, interpretoval Ústavní soud věc jako restituční - např. nález sp. zn. II. ÚS 3/98. Pokud tedy byla správní fáze konfiskačního řízení dovršena pravomocným rozhodnutím ZNV v Brně ze dne 29. 8. 1946, nemůže jít o restituční nárok stěžovatelky uplatněný po právu, a to ani pokud jde o finanční náhradu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepovažoval dovolací soud za právně významné zabývat se druhou z dovolacích námitek, směřující k nesprávné či chybějící aplikaci dekretu č. 108/1945 Sb. vůči právní předchůdkyni stěžovatelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozsudky obecných soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR tvrzením, že byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podstata její ústavní stížnosti spočívá jednak v odmítnutí právních závěrů, obsažených v rozhodnutí obecných soudů, jednak v poukazu na dopis své matky ze dne 13. 5. 1948. Tímto dopisem je, podle jejího názoru, dovršen logický řetězec důkazů o tom, že konfiskačním výměrem označená firma na stát nepřešla a podle stěžovatelky tento dopis nebyl žádným ze soudů vyhodnocen. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a zjistil, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Věc byla předmětem odvolacího i dovolacího řízení, obecné soudy i Nejvyšší soud ČR se podrobně zabývaly provedenými důkazy, jejich právním hodnocením i námitkami stěžovatelky. Právní závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR jsou v souladu s obecným právem a v jejich rozhodnutích nebylo shledáno nic protiústavního.
K námitce stěžovatelky, že žádný ze soudů se nezabýval vyhodnocením dopisu její matky ze dne 13. 5. 1948, je nutno uvést, že okresní soud se tímto důkazem zabývat nemohl, neboť mu nebyl předložen. Dopis byl předložen až v odvolacím řízení. Odvolací soud se tímto důkazem nezabýval. Jedná se tedy o jeho procesní pochybení, které však neposouvá věc do ústavněprávní roviny. Jinými slovy nevyhodnocení tohoto důkazu nemohlo mít žádný vliv na právní posouzení a výsledek řízení. To je zřejmě důvod, proč tomuto dopisu odvolací soud nevěnoval, při odůvodňování svého rozsudku, pozornost. Stěžovatelka předložila tento důkaz až v odvolacím řízení, nehovoří o něm v podaném dovolání a znovu se na něj odvolala až v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nedošlo k porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti. Senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu