ECLI:CZ:US:2005:1.US.51.04
sp. zn. I. ÚS 51/04
Usnesení
I.ÚS 51/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. D. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 40 C 93/2003, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 418/2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §229 odst. 3 a ustanovení §234 o.s.ř., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §229 odst. 3 a ust. §234 o.s.ř. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 40 C 93/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 418/2003. V odůvodnění stěžovatel zejména uvedl, že dne 20. 4. 1994 uzavřel nájemní smlouvu se společností Kovohutě Čelákovice, a.s., a předmětem nájmu bylo rekreační středisko v A. v Jizerských horách č.p. 629 (dále jen "rekreační středisko"). Rekreační středisko prý provozoval od dubna 1994 do března 1995 jako fyzická osoba - podnikatel s živnostenským oprávněním pro poskytování přechodného ubytování a stravování. V průběhu roku 1995 došlo ke sporu o úhradu elektrické energie, která byla stěžovateli Kovohutěmi přeúčtována. Vzhledem k tomu, že záležitost nebyla vyřešena mimosoudní cestou, obrátila se společnost Kovohutě na soud.
V předmětném soudním řízení byl stěžovateli soudem ustanoven opatrovník, ačkoli prý nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho ustanovení, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 nevyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění místa stěžovatelova pobytu. Soud údajně nedoručoval na adresu stěžovatelova přechodného pobytu, ani si neověřil u příslušného živnostenského úřadu či finančního úřadu adresu, na které se stěžovatel, jak tvrdí v ústavní stížnosti, zdržoval. Ve věci byl Obvodním soudem pro Prahu 4 vydán první napadený rozsudek ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci, Kovohutím Čelákovice, a.s., částku 66.962,- Kč a náklady řízení. Stěžovatel je toho názoru, že mu byla nesprávným postupem odňata možnost před soudem jednat. Odvolání podat nemohl, neboť citovaný rozsudek mu nebyl nikdy doručen. Stěžovatel tedy proti citovanému rozsudku podal dne 3. 7. 2003 žalobu pro zmatečnost, ve které v plném rozsahu napadl výše uvedený rozsudek a navrhl, aby soud podle §235e odst. 2 o.s.ř. rozsudek zrušil a věc znovu řádně projednal. Obvodní soud pro Prahu 4 dalším napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 40 C 93/2003, žalobu pro zmatečnost zamítl s odůvodněním, že podle ust. §229 odst. 3 o.s.ř. lze napadnout žalobou pro zmatečnost pouze pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu a dále že žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční lhůty, stanovené v ust. §234 odst. 1 o.s.ř. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 418/2003, uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil.
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel - jak již bylo uvedeno - ústavní stížností, již spojil s návrhem na zrušení ust. §229 odst. 3 a ust. §234 o.s.ř., která mu podle jeho názoru znemožnila žalobu pro zmatečnost podat.
Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 418/2003, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 40 C 93/2003, je zjevně neopodstatněná, a v části, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, je podána po lhůtě, stanovené k jejímu podání zákonem.
V odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2003, jímž byla výše uvedená žaloba stěžovatele pro zmatečnost zamítnuta, se praví, že stěžovatel vycházel z toho, že mu žalobou napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, nebyl doručen vůbec a z ustanovení §234 o.s.ř. dovozoval, že v tom případě platí tříletá lhůta počítaná od právní moci rozsudku. Stěžovatel však podle názoru soudu přehlédl, že tato lhůta platí pro důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. c) nebo §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., tedy jestliže účastník neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen nebo ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící; těchto důvodů zmatečnosti se však nedovolával. Pokud dále dovozuje, že žalobu podává ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se o důvodu zmatečnosti dověděl (§234 odst. 4 o.s.ř.), soud uvedl, že se tato lhůta váže k ust. §229 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Podle názoru soudu stěžovatel lhůtu k podání žaloby zachovánu nemá, přičemž prominutí lhůt zde není přípustné. Rozsudek byl v této věci dne 2. 10. 2000 doručen řádně ustanovenému opatrovníku se stejným účinkem, jakoby byl doručen samotnému stěžovateli. I kdyby se prý toto pominulo, soud poukazuje na to, že důvod zmatečnosti spočívající v tom, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, se vztahuje k pravomocnému rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, což není tento případ (§229 odst. 3 o.s.ř.). Obvodní soud pro Prahu 4 proto žalobu pro zmatečnost zamítl a Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedené usnesení soudu I. stupně potvrdil, když neshledal v postupu tohoto soudu žádné pochybení.
Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že stěžovatel podal v daném případě - ve snaze dosáhnout zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99 - žalobu pro zmatečnost. Zvolil tedy v již pravomocně skončeném řízení postup, který, vyjde-li se z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nebyl pro zkoumaný případ použitelný. Skutečnost, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu a aplikovaly tento právní předpis shora popsaným způsobem, však nemůže zakládat důvod k zásahu Ústavního soudu směřující v zásadě k tomu, aby bylo založeno "právo" stěžovatele na vyhovění jeho žalobě pro zmatečnost, tedy procesního prostředku, který v daném případě nebylo možno po právu použít. Toho si je ostatně sám stěžovatel zjevně vědom, pokud s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ust. §229 odst. 3 a ust. §234 o.s.ř., která mu neumožňují žalobu pro zmatečnost podat; v tomto směru také argumentuje. Vzhledem k procesnímu postupu stěžovatelem zvolenému nemohly tedy obecné soudy dospět k jinému závěru, než že žaloba pro zmatečnost zamítly. Ústavní soud pak není oprávněn nad rámec svých kompetencí nálezem zavazovat obecné soudy, aby konaly jinak, než je stanoveno v zákoně, který nebyl vyložen ústavně nekonformně. To je v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatel tedy měl, pokud hodlal dosáhnout zrušení - podle jeho názoru protiústavního - rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, podat ústavní stížnost podle příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném a účinném v době podání předmětné ústavní stížnosti, přímo proti tomuto rozsudku, jakmile se o jeho existenci dozvěděl, a který mu podle jeho tvrzení nebyl nikdy doručen (srov. obdobnou situaci, řešenou v nálezu sp. zn. I. ÚS 559/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 27 , nález č. 111, str. 233 a násl.). Stěžovatel však podáním žaloby pro zmatečnost vyvolal řízení, které z hlediska platné právní úpravy nemělo šanci na úspěch. Spatřovat porušení základních práv ve shora popsaném zákonném postupu obecných soudů resp. domáhat se vlastně nepřímo práva na podání opravného prostředku nad rámec platného zákona, není, jak již bylo uvedeno - přípustné. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by z uvedených důvodů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 418/2003, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 40 C 93/2003, shledána zjevně neopodstatněnou. Z toho důvodu ji Ústavní soud odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.].
S ohledem na shora uvedené je rovněž nutno posoudit ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 28 C 210/99, o což stěžovatel zejména - z povahy věci - usiloval. Podle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném a účinném v době podání předmětné ústavní stížnosti, bylo možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Tímto dnem byl nepochybně nejpozději den 3. 7. 2003, kdy - jak sám stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti - proti uvedenému rozsudku podal žalobu pro zmatečnost a vyvolal shora popsané řízení. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60denní procesněprávní lhůtu k podání ústavní stížnosti; Ústavní soud zde opět odkazuje na obdobnou situaci, řešenou shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 559/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 27 , nález č. 111, str. 233 a násl. Jelikož byla ústavní stížnost podle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 26. 1. 2004 - tímto dnem je ostatně i datována - stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě. Poněvadž citované kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neumožňuje promeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podaném ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, resp. podaná po lhůtě, stanovené pro její
podání a věcného projednání je tedy neschopná, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu