ECLI:CZ:US:2005:1.US.523.03
sp. zn. I. ÚS 523/03
Usnesení
I.ÚS 523/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. 32 C 144/99 - 132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. 1 Co 102/2002 - 166, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2003, čj. 30 Cdo 1198/2003 - 183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. 32 C 144/99 - 132, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jednak v části, kterou požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost uveřejnit, na jeho náklady, na druhé straně Hospodářských novin, formou placené inzerce, v žalobě specifikovanou omluvu, jednak v části, kterou požadoval nemajetkovou náhradu ve výši 500 000,-- Kč. Dále navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. 1 Co 102/2002 - 166, kterým bylo řízení o odvolání stěžovatele, týkající se náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000,-- Kč, zastaveno a kterým byl zároveň potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku, týkajícím se omluvy. Stěžovatel rovněž požadoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2003, čj. 30 Cdo 1198/2003 - 183, kterým bylo jeho dovolání proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že oba obecné soudy i Nejvyšší soud ČR svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména, ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR. Dále porušily i princip rovnosti v právech vyjádřený v čl. 1 Listiny. Podle názoru stěžovatele se žalovaný G. S. dopustil jednání, narušujícího osobnostní práva stěžovatele, když na valné hromadě akcionářů společnosti Pražské pivovary, a. s., na dotaz stěžovatele pronesl větu: "Buď je překlad špatný, anebo vy jste hloupý." Uvedený výrok byl pronesen na valné hromadě před všemi jejími účastníky, dostal se i do zápisu z valné hromady, čímž byl fakticky zpřístupněn všem tehdejším i budoucím akcionářům této společnosti, ale i dalším osobám v případě, že zápis byl uložen do sbírky listin příslušného rejstříkového soudu. Městský soud sice označil výrok žalovaného za neoprávněný zásah do osobnostní sféry stěžovatele, ale při posuzování intenzity tohoto zásahu dospěl k závěru, že po objektivní stránce k neoprávněnému zásahu nedošlo. Podle stěžovatele je v ustanovení §11 ObčZ zakotveno právo na ochranu osobnosti proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu do osobnostních práv a uvedené ustanovení nespojuje právo na ochranu osobnosti pouze s útoky, které dosahují jen určité intenzity. Intenzita je podstatná pouze ve vztahu k posouzení případné náhrady nemajetkové újmy. Pokud městský soud dospěl k závěru, že předmětný výrok žalovaného je zásahem do jeho osobnostního práva, vzniklo stěžovateli, bez ohledu na intenzitu, nejméně právo na upuštění od takového zásahu, odstranění následků zásahu a přiměřené zadostiučinění.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neoprávněně zasáhl do osobnostních práv stěžovatele. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však uvedl, že stěžovatelem navržené znění omluvy po obsahové stránce sice odpovídá prokázanému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, ale jím navržený způsob poskytnutí omluvy není z hlediska ustanovení §13 odst. 1 ObčZ přiměřený, neboť předmětný výrok byl pronesen na jednání valné hromady, tedy před určitým okruhem osob. Soud však neuvedl, co považuje za přiměřený způsob poskytnutí omluvy a návrhu stěžovatele nevyhověl ani částečně. Podle stěžovatele, i když předmětný výrok byl pronesen na valné hromadě společnosti, jeho následky jsou podstatně širší, neboť o průběhu valné hromady byl pořízen zápis i notářský zápis a v obou těchto dokumentech byl uvedený výrok zanesen. Uvedený zápis se tak stal veřejně přístupným. Dosah a následky uvedeného výroku žalovaného byly tedy podstatně širší a nemohou být omezovány jen na osoby přítomné na valné hromadě. Přítomní akcionáři byli svoláni ke konání valné hromady oznámením v celostátně distribuovaném tisku, v souladu s příslušným zákonem. Uvedený negativní následek (zápis z valné hromady) i způsob svolání akcionářů plně odpovídá požadavku stěžovatele na způsob přiměřené omluvy vzhledem k uvedeným okolnostem.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že stěžovatel v ústavní stížnosti zcela pominul skutečnost, že soud, při rozhodování o nárocích podle §13 odst. 1, 2 a 3 ObčZ, se musí zabývat i jinými kritérii, než je intenzita zásahu. V daném případě to byly zejména okolnosti, za kterých k označenému neoprávněnému zásahu došlo, a situace, kterou v zásadě inicioval stěžovatel svými předchozími písemnými dotazy.
Vrchní soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Dále uvedl, že na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že předmětným výrokem žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, chráněných v §11 a násl. ObčZ. Navržené znění omluvy po obsahové stránce odpovídá prokázanému neoprávněnému zásahu, ale navržený způsob poskytnutí omluvy není, z hlediska ustanovení §13 odst. 1 ObčZ, přiměřený. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele došlo výrokem žalovaného, který pronesl na valné hromadě akciové společnosti Pražské pivovary, a. s., tedy před určitým okruhem osob, a nikoliv prostřednictvím tisku. Proto není namístě, aby byla věc na pravou míru uvedena před čtenářskou veřejností uvedeného celostátního periodika.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno posoudit jako věc po právní stránce zásadního významu, pokud odvolací soud na zjištěný skutkový stav přiléhavě aplikoval příslušnou zákonnou úpravu, konkrétně především §13 odst. 1 ObčZ. Vyjádřil závěr, že výtky, obsažené v ústavní stížnosti, nejsou odůvodněné.
Z citovaného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovaný na své náklady zveřejnil na druhé straně Hospodářských novin, formou placené inzerce, v rozsahu alespoň 6 x 8 cm běžného řádkování, omluvu následujícího znění: "Omlouvám se tímto Mgr. et Mgr. V. S., , že jsem ho urazil výrokem: "buď je překlad špatný, anebo vy jste hloupý", učiněným na jednání řádné valné hromady společnosti Pražské pivovary, a. s. , konané dne 15. 5. 1999." Dále byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti nahradit stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 500 000,-- Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný na valné hromadě akciové společnosti, za přítomnosti akcionářů a dalších osob, zajišťujících technicky jednání valné hromady, tedy bez přítomnosti širší veřejnosti, vyslovil výše citovaný výrok na adresu stěžovatele. Žalovaný tento výrok pronesl v anglickém jazyce, použil slovo "stupid", které bylo obratem překladatelkou přeloženo do češtiny. Podle názoru soudu, objektivně, byť jako jedna z variant, označení stěžovatele za člověka hloupého či hlupáka, je neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, a to již jen proto, že byl takový výrok pronesen. Soud se proto dále zabýval otázkou intenzity tohoto zásahu, a to jednak za účelem posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jednak z hlediska přiměřenosti morální satisfakce, tedy nároků podle §13 odst. 1 ObčZ. Mezi účastníky bylo nesporné a svědecky bylo prokázáno, že zasedání předmětné valné hromady bylo mimořádné svým průběhem, délkou a napjatým ovzduším. Stěžovatel sám potvrdil, že se v průběhu valné hromady žalovaného ptal potřetí na totéž. Tvrdil, že se ptal na převod majetku, který mu nebyl ze strany žalovaného náležitě vysvětlen. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný pronesl citovaný výrok za vyhrocené situace, v dialogu se stěžovatelem. Vzhledem k tomu, bez ohledu na pravdivost tohoto výroku, která je naprosto neprokazatelná, není možné považovat tento výrok za neoprávněný zásah do sféry stěžovatele. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že sice žalovaný objektivně použil výraz, který by sám o sobě byl nepřiměřený, ale použil jej za zmíněné vyhrocené situace, kterou lze hodnotit jako stav nouze na jeho straně. Vzhledem k této mimořádné situaci soud učinil závěr, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry stěžovatele, což je subjektivně nesporné. K tomuto zásahu ovšem došlo v tak minimální intenzitě, že nárok ani na morální satisfakci není přiměřený.
Soud dále poukázal na to, že samotná žaloba byla podána až pět měsíců poté, kdy došlo k neoprávněnému zásahu, a tento časový odstup musí mít vliv i na posouzení přiměřenosti morální satisfakce z pohledu toho, co stěžovatel požaduje. Navrhované znění omluvy, s požadavkem na zveřejnění v uvedené konkrétní tiskovině, není přiměřené skutkovému stavu. K zásahu nedošlo prostřednictvím sdělovacích prostředků, ani na veřejnosti v obecném slova smyslu, protože zasedání valné hromady je veřejnosti nepřístupné.
Vzhledem ke skutečnosti, že k neoprávněnému zásahu došlo v minimální míře, nepřichází za této situace v úvahu náhrada nemajetkové újmy v penězích ani v nižší částce, než byla uvedena v původní žalobě. Předpokladem pro přiznání takového nároku by byl vznik natolik závažné újmy, že by morální satisfakce nebyla postačující. Soud však dospěl k závěru, že pro tento případ není přiměřená ani morální satisfakce. Upozornil na to, že subjektivní dojem stěžovatele není právně relevantní, věc je nutno posuzovat z hlediska objektivního, tedy objektivní způsobilostí tvrzeného neoprávněného zásahu újmu způsobit. Závěrem soud podotkl, že žalovaný jako fyzická osoba není odpovědný za to, že se citovaný výrok dostal do zápisu z valné hromady. Soud v této souvislosti poukázal na písemnou žádost stěžovatele o úplné a přesné zaprotokolování všech svých dotazů, žádostí a návrhů, včetně odpovědí na ně, do zápisu o jednání valné hromady.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno, že výrokem I. bylo řízení o odvolání stěžovatele ve výši 500 000,-- Kč zastaveno. Výrokem II. byl rozsudek městského soudu, ve výroku týkajícím se omluvy, potvrzen. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že stěžovatel vzal zpět odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 500 000,-- Kč, proto odvolací soud řízení v této části zastavil. Při přezkoumávání rozsudku městského soudu odvolací soud, na rozdíl od městského soudu, konstatoval, že citovaným výrokem žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele chráněných ustanovením §11 a násl. ObčZ. Předmětný výrok žalovaného je, ve vztahu ke stěžovateli, hanlivý a urážlivý a jeho použití neodůvodňovala ani atmosféra jednání valné hromady. Z ustanovení §13 odst. 1 ObčZ vyplývá, že prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv musí být přiměřený jak svým obsahem, tak i formou. Proto se soud zabýval hlediskem přiměřenosti ve vztahu k morální satisfakci ve formě omluvy, které se stěžovatel domáhal. Navržené znění omluvy, po obsahové stránce, sice odpovídá prokázanému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, avšak navržený způsob poskytnutí omluvy, tj. uveřejnění formou placené inzerce v Hospodářských novinách, tedy v periodiku s celostátní působností, není z hlediska ustanovení §13 odst. 1 ObčZ přiměřený, neboť předmětný výrok byl pronesen na jednání valné hromady, tedy jen před určitým okruhem osob.
Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2003 jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obou obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 a v čl. 36 Listiny. V ústavní stížnosti však argumentuje pouze porušením příslušných ustanovení občanského zákoníku na ochranu osobnosti a neuvádí, jakým konkrétním postupem se soudy dopustily porušení jeho základních práv.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu osobnosti a s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení občanského zákoníku ze strany obecných soudů (viz shora) neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
Nedošlo tedy k porušení žádného ze základních práv stěžovatele, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu