ECLI:CZ:US:2005:1.US.523.04
sp. zn. I. ÚS 523/04
Usnesení
I.ÚS 523/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem v Praze 2, Anglická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 74/2004-223 ze dne 27. 5. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 17/2003-185 ze dne 4. 3. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 14 C 287/99-152 ze dne 16. 7. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 74/2004-223 ze dne 27. 5. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rovněž napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 17/2003-185 ze dne 4. 3. 2003, kterým byl částečně potvrzen a ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn též napadený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 14 C 287/99-152 ze dne 16. 7. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že je vlastnicí pozemku p.č. 811/5 o výměře 1083 m2 a pozemků ve zjednodušené evidenci - parcely p.č. 811/3 o výměře 5368 m2, p.č. 827/2 o výměře 2570 m2, p.č. 828/2 o výměře 183 m2 a p.č. 1120/2 o výměře 12245 m2, zapsaných na LV č. 1070 pro obec Nový Jičín, katastrální území Libhošť u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně; dále byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že do dědictví po zemřelé A. F. a V. F. spadají pozemek p.č. 1118 o výměře 2205 m2 zapsaný na LV č. 1053, a pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely p.č. 763/1 o výměře 1107 m2, p.č. 764/1 o výměře 6633 m2, p.č. 765/10 o výměře 126 m2, p.č. 826 o výměře 644 m2, p.č. 1110 o výměře 9831 m2, p.č. 1111 o výměře 3738 m2, p.č. 1112 o výměře 2813 m2, p.č. 1113 o výměře 7499 m2, p.č. 1114 o výměře 9438 m2. p.č. 1115 o výměře 101 m2, p.č. 1116 o výměře 622 m2, p.č. 1117 o výměře 183 m2, p.č. 1119 o výměře 2525 m2, p.č. 1566/1 o výměře 369 m2, zapsané na LV č. 10002, pozemek p.č. 828/1 o výměře 1227 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela (západní část) č. 811/1 o výměře 383 m2, zapsané na LV č. 75, pozemek ve zjednodušené evidenci p.č. 827/2 o výměře 2570 m2 zapsaný na LV č. 1070 pro obec Nový Jičín, katastrální území Libhošť u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Všechna tato ustanovení spadají podle jejího názoru do právního institutu ochrany občanů před státní mocí, kterou lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem. Stěžovatelka se zejména domnívá, že v jejím případě byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a že se v rozporu s Listinou nedomohla svého práva ani u nezávislých a nestranných soudů.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Právní názor obecných soudů, že se stěžovatelka měla domáhat ochrany svých práv podle restitučního předpisu, je diskriminující a jeho vyslovením porušil soud ustanovení čl. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, neboť vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a dědění se zaručuje. Obecné soudy neposkytly stěžovatelce možnost, aby se domohla se svých majetkových práv podle restitučních předpisů, neboť po celou dobu, poskytnutou všem ostatním občanům zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neměla co uplatňovat, protože byla vedena jako výlučný vlastník všech zděděných nemovitostí. Teprve po uplynutí všech lhůt byla provedena změna zápisu na příslušných LV a vedle stěžovatelky byl zapsán další vlastník, čímž došlo zároveň k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Dále stěžovatelka namítala, že právní názor soudů o bezvadnosti výměru, podle něhož byl duplicitní vlastník zapsán, zcela jednoznačně porušuje rovnost stran, neboť pro vyhodnocení důkazní situace obecné soudy nepotřebovaly "formálně právní perfektnost" tohoto správního aktu, ale v neprospěch stěžovatelky odůvodnily veškerá pochybení a vady, které toto správní rozhodnutí vykazovalo. Právní názor obecných soudů, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, že předmětné výměry o výkupu pozemků neměly potřebné náležitosti, je právním názorem, který jednoznačně zvýhodňuje druhou stranu sporu na úkor stěžovatelky.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru jím základní práva stěžovatelky nebyla porušena.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, protože soudní ochrana byla stěžovatelce poskytnuta ve shodě s procesním předpisem, a to včetně hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., přičemž postupem soudu nedošlo k porušení rovného postavení účastníků řízení. V posuzované věci se jednalo o dva uplatněné nároky; v této části odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zásadní závěr však prý spočívá v tom, že určovací žalobou nelze obcházet dědické řízení ani žalobu podle speciálních předpisů (konkrétně restitučních). Krajský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 14 C 287/99 vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobkyně a podanou žalobou se domáhala určení svého vlastnického práva k v žalobě uvedeným nemovitostem a dále určení, že po dodatečném projednání dědictví po zemřelé A. F. a V. F. je také vlastnicí dále specifikovaných nemovitostí. Stěžovatelka navrhovala určení jejího vlastnického práva k nemovitostem - pozemky p.č. 811/3 o výměře 5368 m2, p.č. 827/2 o výměře 2570 m2, p.č. 825/2 o výměře 1266 m2 a p.č. 1120/2 o výměře 12245 m2; určení jejího vlastnického práva po dodatečném projednání dědictví se týkalo pozemků p.č 763/1, 764/1, 765/10, 826, 1110, 1111, 1112, 1113, 1114, 1115, 1116, 1117, 1118, 1119, 1566/1 a část západní parcely 811/1, 827, 828 a 1118, vše zapsané na LV č. 1070 pro obec Nový Jičín a katastrální území Libhošť. Stěžovatelka v průběhu řízení navrhla upřesnění výroku a přistoupení dalších účastníků, čemuž soud I. stupně vyhověl usnesením č.j. 14 C 287/99-28 ze dne 13. 3. 2000. Upřesněný návrh petitu zněl: Určuje se, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků p.č. 811/5 o výměře 1083 m2, p.č. 811/3 o výměře 5368 m2, p.č. 827/2 o výměře 2570 m2, p.č. 828/2 o výměře 183 m2 a p.č. 1120/2 o výměře 12245 m2, vše zapsáno na LV č. 1070 pro obec Nový Jičín a katastrální území Libhošť. Dále se určuje, že po dodatečném projednání dědictví po zemřelé A. F. a V. F. je stěžovatelka vlastnicí pozemků p.č. 763/1 o výměře 1107 m2, p.č. 764/1 o výměře 6633 m2, p.č. 765/10 o výměře 126 m2, p.č. 826 o výměře 644 m2, p.č. 1110 o výměře 9831 m2, p.č. 1111 o výměře 3738 m2, p.č. 1112 o výměře 2813 m2, p.č. 1113 o výměře 7499 m2, p.č. 1114 o výměře 9438 m2, p.č. 1115 o výměře 101 m2, p.č. 1116 o výměře 622 m2, p.č. 1117 o výměře 183 m2, p.č. 1118 o výměře 2205 m2, p.č. 1119 o výměře 2525 m2, p.č. 1566/1 o výměře 369 m2, části západní parcely p.č. 811/1 o výměře 383 m2, p.č. 827/2 o výměře 2570 m2, p.č. 828/1 o výměře 1227 m2 a p.č. 1118 o výměře 2205 m2. vše kat. území Libhošť.
Po provedeném dokazování Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem č.j. 14 C 287/99-152 ze dne 16. 7. 2002 žalobu zamítl. Prohlásil, že pro věcné posouzení je důležité, že na základě trhové smlouvy se rodiče stěžovatelky stali vlastníky předmětných nemovitostí. Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, byl vydán výměr Okresního národního výboru v Novém Jičíně o výkupu předmětných pozemků z 16. 5. 1949 a následně z 15. 10. 1949, který měnil původní výměr z 16. 5. 1949 tak, že do výkupu nezahrnul pozemek p.č. 1123/4 a celková výměra výkupu tak činila 7,0214 ha.V řízení nebylo prokázáno, že s původními vlastníky byla uzavřena dohoda o výkupu. Na základě uvedených výměrů poznamenal knihovní soud dne 2. 7. 1949 provedení výkupu parcel, a to č. 763/1, 764/1, 765/10, 826, 1110, 1111, 1112, 1113, 1114, 1115, 1116, 1117, 1118, 1119, 1566/1; dne 9. 12. 1949 bylo na základě výměru ze dne 15. 10. 1949 v pozemkové knize poznamenáno provedení výkupu parcel č. 811/3, 827/2, 828/2 a 1120/2. Soud I. stupně uvedl, že oba výměry považuje za platné, byť v předmětném řízení byly doloženy pouze kopie obou výměrů, které neobsahují podpis, ani ověření kanceláře, že kopie souhlasí s originálem. Soud dodal, že na základě takto provedených zjištění nelze ještě jednoznačně prokázat, že ve správním řízení nebyla vydána rozhodnutí, která obsahovala všechny požadované náležitosti; to i s ohledem na skutečnost, že knihovní soud poznamenal v pozemkové knize provedení výkupu předmětných nemovitostí, kdy nutně musel zkoumat formální náležitosti těchto správních rozhodnutí. K tomu, že v dědických řízeních po zemřelých rodičích stěžovatelky byla vydána rozhodnutí, jimiž část sporných nemovitostí připadla stěžovatelce, soud I. stupně uvedl, že z dědických spisů vyplynulo, že vlastnictví k předmětným pozemkům bylo v řízení náležitě objasněno a že při dědickém šetření byly k dispozici informace o uvedených výměrech ONV; přesto státní notářství vydalo rozhodnutí, "ve kterém učinilo pochybení v tom", že stěžovatelce připadnou části sporných pozemků, které již na základě výměrů přešly do vlastnictví státu. Soud I. stupně proto uzavřel, že v dané věci předmětné nemovitosti do vlastnictví státu přešly. Stěžovatelka se tedy nedůvodně domáhá určení vlastnictví k pozemkům podle obecných právních předpisů, jelikož nemovitosti přešly do vlastnictví státu a námitka, že náhrada za vykoupenou půdu nebyla původním vlastníkům nikdy vyplacena, nemůže založit absolutní neplatnost těchto správních rozhodnutí. Soud ještě uvedl, že stěžovatelka měla uplatňovat své nároky podle restitučních zákonů, protože např. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., pamatuje na situaci, kdy nemovitosti, které přešly na stát, byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
Soud I. stupně konečně upřesnil vlastnické vztahy k jednotlivým nemovitostem, a to tak, že pozemek ve zjednodušené evidenci p.č. 1120/2 o výměře 12245 m2 na LV č. 1070, pozemky ve zjednodušené evidenci parcely č. 1110 o výměře 9831 m2, č. 1111 o výměře 3738 m2, č. 1112 o výměře 2813 m2, č. 1113 o výměře 7499 m2, č. 1114 o výměře 9438 m2, č. 1119 o výměře 2525 m2 a č. 1566/1 o výměře 369 m2, zapsáno na LV č. 10002 pro obec Nový Jičín, katastrální území Libhošť u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, jsou ve vlastnictví České republiky ve správě Pozemkového fondu ČR. Dále podle ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí jsou pozemek p.č. 811/5 o výměře 1083 m2 a pozemky ve zjednodušené evidenci p.č. 811/3 o výměře 5368 m2, č. 827/2 o výměře 2570 m2, č. 828/2 o výměře 183 m2, zapsáno na LV č. 1070, pozemek p.č. 1118 o výměře 2205 m2, zapsaný na LV č. 1053, a pozemky zjednodušené evidenci p.č. 763/1 o výměře 1107 m2, č. 764/1 o výměře 6633 m2, č. 765/10 o výměře 126 m2, č. 826 o výměře 644 m2, č. 1115 o výměře 101 m2, č. 1116 o výměře 622 m2, č. 1117 o výměře 183 m2, zapsáno na LV č. 10002 pro obec Nový Jičín, katastrální území Libhošť u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, ve vlastnictví města Nový Jičín. Pozemky p.č. 828/1 o výměře 1227 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci p.č. 811/1 o výměře 383 m2, zapsané na LV č. 75 pro obec Nový Jičín, k.ú. Libhošť u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, jsou ve vlastnictví stěžovatelky, protože tyto pozemky nepřešly na základě výkupu na stát a zůstaly ve vlastnictví původních majitelů p.č. 811/3 o výměře 5368 m2, p.č. 827/2 o výměře 2570 m2, p.č. 825/2 o výměře 1266 m2 a p.č. 1120/2 o výměře 12245 m2. V tomto případě soud žalobu zamítl, protože stěžovatelka neosvědčila naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 8 Co 17/2003-185 ze dne 4. 3. 2003 rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení žalovaného města Nový Jičín potvrdil a změnil ho ve výrocích o dalších nákladech řízení. V odůvodnění se vyjádřil k nově navrhovanému důkazu (k výpisu z katastru nemovitostí) a uvedl, že tento důkaz v souladu s ustanovením §205a o.s.ř. proveden nebyl, neboť nepodléhá režimu uvedeného ustanovení a odporuje tak zásadě neúplné apelace. Dále odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění, provedená soudem I. stupně z jím citovaných důkazů, jsou zcela správná, odpovídají obsahu provedených důkazů, které byly učiněny v souladu s příslušnými procesnímu předpisy. Považuje za správný i závěr soudu I. stupně, že nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům p.č. 828/1 a pozemku ve zjednodušené evidenci č. 811/1, neboť stěžovatelka je u těchto pozemků zapsána v katastru jako vlastnice. Odvolací soud rovněž uvedl, že předmětný spor je sporem, v němž se jedná o odstranění či zmírnění křivdy, která nastala v době nesvobody a postihla rodiče stěžovatelky i ji samotnou jako jejich právní nástupkyni. Právě na tento případ dopadá ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., který je - jako restituční zákon - v poměru speciality vůči předpisům obecným. Při řešení této sporné věci nelze vzít v úvahu, že lhůty k uplatnění takého nároku již uběhly a dovodit tak, že se lze domáhat svého práva určovací žalobou. Ve vztahu k druhému návrhu stěžovatelky, kterým se domáhala určení, že do dědictví po jejích rodičích spadají uvedené nemovitosti, odkázal odvolací soud na ustanovení §175x věty první o.s.ř., podle něhož objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popř. i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Určovací žaloba má preventivní charakter a nelze tudíž žalovat tam, kde právo již bylo porušeno. Z uvedeného závěru je zřejmé, že na takovémto určení není dán naléhavý právní zájem, jestliže jsou jiné právní instrumenty, jimiž je možno se svého práva domoci.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 22 Cdo 74/2004-223 ze dne 27. 5. 2004 odmítl dovolání stěžovatelky, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v první řadě napadla usnesení dovolacího soudu. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud dovolací soud usoudil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, v mezích své pravomoci a nikoli svévolně. Dovolací soud uvedl, že stěžovatelka v dovolacích námitkách poukazovala na nesprávnost závěru, že neunesla důkazní břemeno o "neplatnosti" výměrů, kterými měly pozemky přejít na stát, jak z hlediska jejich náležitostí, tak i doručení, takže šlo o otázky týkající se věcné legitimace. Navíc pozemků parc. č. 811/1 a 828/1 se výměry ani netýkaly, neboť stěžovatelka není ohledně těchto pozemků vedena jako duplicitní vlastnice. Proto Ústavní soud neshledal v rozhodnutí dovolacího soudu porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Stěžovatelka dále namítala, že jí obecné soudy (soud I. stupně a soud odvolací) neposkytly možnost rovného přístupu k ochraně jejích práv, protože dovodily, že měla postupovat podle zákona o půdě; to však prý nebylo v jejím případě možné, protože po celou dobu, kdy plynula lhůta pro uplatnění restitučních nároků, byla vedena u předmětných nemovitostí jako výlučný vlastník. Tuto argumentaci Ústavní soud nesdílí. Pokud měla stěžovatelka pochybnosti - vzdor uvedenému zápisu v katastru - měla se domáhat svého práva podle restitučních předpisů a v řízení před soudem by se vyjasnilo, zda restituční nárok uplatňuje oprávněně či nikoli. Navíc stěžovatelka věděla, což vyplynulo ze spisu o dědickém řízení po jejích právních předchůdcích, že předmětné pozemky byly do dědictví zahrnuty neprávem. Dále pak stěžovatelka mohla cestou restitucí uplatňovat náhradu za tyto pozemky proto, že sama uvádí, že ani jí ani rodičům náhrada poskytnuta nebyla. Lze ještě dodat, že Ústavní soud nespatřuje v namítané skutečnosti porušení stěžovatelčina práva na rovné zacházení a práva na soudní ochranu i proto, že obecné soudy (zejména pak soud I. stupně) přes uvedenou výhradu neodepřely stěžovatelce soudní ochranu, předmětem sporu se věcně zabývaly, žalobu řádně projednaly a na základě skutkových zjištění a jejich hodnocení pak dospěly k právním závěrů, o které opřely svá rozhodnutí.
Stěžovatelka namítala i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny s tím, že dědění se zaručuje. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že děděním nemohou právní nástupci zůstavitele získat více práv (a povinností) než náleželo samotnému zůstaviteli. Jestliže v rozhodnutí v dědickém řízení byly uvedeny pozemky, které již dříve přešly na stát a zůstavitelé (rodiče stěžovatelky) tak ke dni smrti nebyli jejich vlastníky, nelze z toho přirozeně dovozovat, že tímto rozhodnutím bylo založeno vlastnické právo stěžovatelky. Ze spisu vyplývá, že se soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí touto otázkou zabýval, provedl dokazování dědickými spisy a provedené důkazy řádně vyhodnotil. Ústavní soud navíc přisvědčil i závěru odvolacího soudu, že nelze cestou určovací žaloby nahrazovat jiné právní nástroje, které má účastník k dispozici - v tomto případě dodatečné projednání dědictví. Je tedy zjevné, že uvedený článek 11 Listiny porušen nebyl.
Stěžovatelka konečně namítala, že právní názor soudů o bezvadnosti výměrů jednoznačně porušuje rovnost stran a že soudy v neprospěch stěžovatelky odůvodnily veškerá pochybení a vady, které správní rozhodnutí vykazovala; právní názor soudu, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, je prý názorem, který jednoznačně a účelově zvýhodňuje druhou stranu sporu na její úkor. Ústavní soud posoudil k této námitce proces dokazování a hodnocení důkazů tak, jak byl proveden obecnými soudy (zejména pak soudem I. stupně) a dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je upravena v §132 o.s.ř., hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; v jejich postupu nelze konstatovat ani svévoli, ani porušení uvedených pravidel. Pokud proces dokazování a hodnocení důkazů odpovídá výše uvedené zásadě, je věcí soudů obecných a Ústavnímu soud nepřísluší do něho zasahovat.
Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že se v souzené věci jednalo o aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavně právní roviny, a nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a vyvozenými skutkovými a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury.
Ústavní soud proto usuzuje, že v předmětné věci nedošlo ani k porušení rovnosti stran sporu, ani k porušení práva na spravedlivý proces jako celku, jak stěžovatelka namítá.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu