ECLI:CZ:US:2005:1.US.53.05
sp. zn. I. ÚS 53/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele ing. M.T., zastoupeného JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou v Praze 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 130/03-222 ze dne 5. 11. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 16 C 49/2002-2001 ze dne 28. 11. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 130/03-222 ze dne 5. 11. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 16 C 49/2002-2001 ze dne 28. 11. 2002, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o uložení povinnosti žalovanému umožnit mu užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 v ubytovacím zařízení Penzion Novodvorská, Novodvorská ul. 435, Praha 4 - Lhotka. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 4 Ústavy, čl. 12 , čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími došlo nesprávnou aplikací zákona a nesprávným právním názorem k popření jeho práv, a to zejména práva na nedotknutelnost soukromí a obydlí a dále i práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Odvolací soud prý zhodnotil nezákonný zásah do stěžovatelova práva na soukromí a na nedotknutelnost obydlí jako jednání správné a odmítl mu poskytnout ochranu s poukazem na rozpor s dobrými mravy, nezabýval se všemi odvolacími důvody a nesprávně právně a nekomplexně posoudil okolnosti případu. Nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů obou stupňů, že hrubě porušil podmínky nájemní smlouvy tím, že řádně neplatil nájemné (podle tvrzení žalovaného). Stěžovatel poukazoval na to, že platil nájemné podle původní smlouvy, leč nereagoval na zvýšení nájemného, neboť ho s tím žalovaný včas neseznámil a nepředložil mu příslušné podklady. Dále obecným soudům vytýkal, že platnost výpovědi z nájmu posoudily pouze formálně a nezabývaly se okolnostmi, za nichž byla výpověď v roce 1999 dána. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16C 49/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal žalobou podanou v roce 1996 (původní sp. zn. 16 C 88/96), aby žalovaným (V. H. - firma Hosman a Městská část Praha 4) byla uložena povinnost umožnit mu užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 v penzionu Novodvorská. Soud I. stupně rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 16 C 88/96-41 ze dne 18. 4. 1997 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli byl dekretem přidělen jiný pokoj, než který užíval a jehož dalšího užívání se žalobou domáhal. Na fakticky užívané lůžko mu však dekret vystaven nebyl; stěžovatel tuto skutečnost v řízení neprokázal. Ukončení ubytování a neplacení nájemného proto soud I. stupně v této souvislosti považoval za irrelevantní. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č.j. 39 Co 602/97-85 ze dne 26. 10. 1998 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel v odvolacím řízení předložil důkaz, že mu bylo následně přiděleno lůžko č. IX/4/1, čímž se podstatně změnil skutkový stav věci a soud I. stupně se bude muset zabývat dalšími skutkovými otázkami, konkrétně tvrzením žalovaných, že stěžovatelovo nájemní právo ke sporné místnosti zaniklo.
Obvodní soud pro Prahu 4 po dalším řízení rozsudkem č.j. 16 C 88/96-96 ze dne 13. 4. 1999 zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému V. H. a druhému žalovanému - Městské části Praha 4 uložil povinnost umožnit stěžovateli užívání předmětného jednolůžkového pokoje. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli na základě platné smlouvy dosud svědčí právo nájmu ke sporné místnosti. Prohlásil, že ačkoliv byla při ústním jednání stěžovateli doručena do vlastních rukou výpověď z nájmu předmětných prostor, tato skutečnost nemohla mít význam; přivolení k výpovědi z nájmu těchto prostor totiž nebylo předmětem soudního jednání a pokud se žalovaní domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu pro neplacení nájemného či z jiných důvodů, musí v tomto směru podat samostatný návrh. Proti prvnímu žalovanému (V. H.) byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, stěžovatel se však správně domáhal svého práva také proti vlastníku předmětné nemovitosti (Městská část Praha 4), kde byl úspěšný. K odvolání Městské části Praha 4 i k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 39 Co 541/99-123 ze dne 13. 12. 1999 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu i ve vztahu k druhé žalované (Městská část Praha 4) a odvolání stěžovatele odmítl pro opožděné podání. K zamítnutí žaloby proti druhé žalované uvedl, že Městská část Praha 4 není ve sporu pasivně legitimována, protože objekt penzionu přenechala prvnímu žalovanému k provozování ubytovacího a restauračního zařízení s tím, že nájemce je oprávněn užívat pronajaté ubytovací zařízení k poskytování trvalých a dočasných ubytovacích služeb, restauračních služeb a doplňkových služeb a právo dát výpověď trvale bydlícím v případě neplacení nájemného; vzhledem k tomu pak druhá žalovaná nemůže po dobu platnosti této nájemní smlouvy s ubytovacími jednotkami disponovat. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 26 Cdo 2508/2000-164 ze dne 12. 11. 2001 zamítl dovolání stěžovatele ve vztahu k výroku Městského soudu v Praze , jímž změnil rozsudek soudu I. stupně a zamítl žalobu vůči druhé žalované. Dalším výrokem pak zrušil výrok Městského soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele jako opožděné, a výrok tohoto soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení stěžovatele a prvního žalovaného, a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem zrušení výroku Městského soudu v Praze o odmítnutí odvolání stěžovatele jako opožděného byla skutečnost, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku doručení rozhodnutí soudu I. stupně právní zástupkyni stěžovatele. Městský soud v Praze následně usnesením č.j. 16 Co 15/2002-178 ze dne 5. 3. 2002 zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému V. H. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně nesprávně posoudil pasivní legitimaci prvního žalovaného, neboť ten brání stěžovateli v užívání pokoje; dále pak uvedl, že k výpovědi z nájmu obytné místnosti není třeba přivolení soudu, a proto se soud I. stupně musí zabývat výpovědí, kterou žalovaný doručil stěžovateli při jednání soudu, a musí zkoumat zda nájemní poměr stěžovatele k předmětné místnosti dosud trvá.
Obvodní soud pro Prahu 4 pak napadeným rozsudkem č.j. 16 C 49/2002-201 ze dne 28. 11. 2002 žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli svědčilo právo nájmu obytné místnosti v ubytovacím zařízení, jehož nájemcem je žalovaný, avšak vzhledem k výpovědi ze dne 1. 2. 1999, kterou žalovaný stěžovateli dal, nelze považovat návrh na zpřístupnění předmětné místnosti za důvodný. Soud konstatoval, že jsou splněny náležitosti výpovědi, stanovené občanským zákoníkem a uzavřel, že stěžovatel již není nájemcem předmětné obytné místnosti, a proto se s úspěchem nemůže domáhat jejího zpřístupnění. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 39 Co 130/03-222 ze dne 5. 11. 2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl. že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Poukázal i na skutečnost, že stěžovatel byl platebním rozkazem Městského soudu v Bratislavě sp. zn. 19 Ro 2646/95 ze dne 29. 3. 1996 uznán povinným zaplatit žalovanému z titulu dlužného nájmu částku 14.954,- Kč, kterou nezaplatil, a výpověď z nájmu mu byla dána právě pro toto hrubé porušení povinností nájemce; je proto zcela na místě ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít ochranu stěžovateli, který se s poukazem na ustanovení §718 občanského zákoníku domáhal zpřístupnění předmětné místnosti. Soud zdůraznil, že nejde o nájem bytu, ale obytné místnosti (§§717, 718 o.z.), kdy jsou podmínky výpovědi benevolentnější. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 1853/2004-240 ze dne 3. 11. 2004 odmítnuto jako nepřípustné. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na nedotknutelnost soukromí a obydlí, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele jednak se skutkovými zjištěními, jednak - a to zejména - s právními závěry, které obecné soudy v předmětné věci vyvodily. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že samotný neúspěch ve věci nemůže znamenat, že byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s pravidly, která jim ukládají příslušné právní předpisy. V předmětné věci obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů náležitě zhodnotily. Na provedená skutková zjištění také aplikovaly odpovídající právní předpisy a vyvodily příslušné právní závěry. Ústavní soud v předmětné věci nezjistil, že by existoval - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, což by bylo důvodem jeho zásahu do procesu dokazování a do hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud rovněž nedovodil, že by obecné soudy nerespektovaly obecné právní předpisy a že by jednaly způsobem, který lze označit za svévolný. V předmětné věci se jednalo toliko o aplikaci jednoduchého práva, a to způsobem ústavně konformním, takže k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu