ECLI:CZ:US:2005:1.US.550.04
sp. zn. I. ÚS 550/04
Usnesení
I.ÚS 550/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem v Klatovech, Kollárova 528/III, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 14 Co 155/2004-198 ze dne 15. 6. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 14 Co 155/2004-198 ze dne 15. 6. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech č.j. 7 C 129/2001-111 ze dne 16. 10. 2002, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalované Ing. Lídě Šabatové, správkyni konkurzní podstaty úpadce Masokombinát Klatovy, a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel uvádí, že od samého počátku soudního sporu tvrdil a prokazoval, že podaná výpověď je neplatná již proto, že mu nebyla řádně doručena. Soudy obou stupňů však zaujaly stanovisko, že žalovaná jako zaměstnavatel postupovala řádně a že mu výpověď řádně doručena byla. Stěžovatel poukázal na to, že ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (pozn.: jiný spor, než je předmětem této ústavní stížnosti) postupovaly stejné soudy jinak a odlišně posuzovaly podmínku doručování předvolání k jednání. V tomto odlišném přístupu soudů spatřuje stěžovatel porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudy.
Dále stěžovatel uvádí, že jeho pracovní poměr generálního ředitele vznikl na základě pracovní smlouvy, která podle jeho přesvědčení byla platným právním úkonem a nesouhlasí se závěry dovolacího soudu, že jmenování do funkce může být provedeno ústně, případně i konkludentně. Výpověď z pracovního poměru dostal podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu "nadbytečnosti v důsledku provedení organizační změny", aniž by byl tento důvod ve výpovědi blíže specifikován; je tam pouze uvedeno, že zaměstnavatel nemá možnost ho dále zaměstnávat. Po celé řízení žalovaná nepředložila jediný důkaz o tvrzené organizační změně. Ještě v době stěžovatelovy pracovní neschopnosti pak žalovaná pověřila výkonem funkce generálního ředitele jinou osobu. Žalovaná konečně ve výpovědi výslovně uvedla, že je nespokojená s tím, jak stěžovatel vykonával funkci ředitele, leč její argumenty se nezakládají na pravdě a navíc taková skutečnost není podstatná pro výpověď z organizačních důvodů.
Stěžovatel rovněž poukázal na to, že žalovaná si byla nejspíše vědoma svých pochybení, neboť mu zaslala listinu označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; o neplatnost tohoto úkonu probíhá spor u Okresního soudu v Klatovech.
Konečně stěžovatel namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i dovolacím soudem, který ve svém rozhodnutí ze dne 13. 2. 2004, jež bylo základem pro změnu právního názoru odvolacího soudu, vychází i z názoru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1912/2001 ze dne 8. 1. 2003. V době podání výpovědi a v průběhu soudního řízení toto rozhodnutí ještě nebylo vydáno a jeho aplikací ve sporu došlo fakticky k retroaktivitě a tudíž nepřípustnému zásahu, který je v rozporu s Ústavou ČR.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil, aby rozhodl o odkladu jeho vykonatelnosti a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 129/2001 vedený u Okresního soudu v Klatovech. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, a to proto, že mu nebyla řádně doručena a že nebyl dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Okresní soud v Klatovech rozsudkem č.j. 7 C 129/2001-79 ze dne 20. 2. 2002 žalobu zamítl. V odůvodnění podrobně rozvedl, že výpověď byla řádně doručována na adresu, na které se stěžovatel skutečně fyzicky zdržoval, o čemž také zaměstnavatele uvědomil, a že doručení výpovědi svým jednáním nebo opomenutím zmařil. K existenci výpovědního důvodu soud I. stupně uvedl, že podle ustanovení §65 odst. 2 zákoníku práce mohla žalovaná stěžovatele odvolat z funkce bez uvedení důvodů. Odvolání z funkce bylo řádně provedeno písemně a bylo stěžovateli doručeno. Odvoláním pracovní poměr nekončí, zaměstnavatel je povinen dohodnout se zaměstnancem další pracovní zařazení, které odpovídá jeho kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel takovou práci nemá, jde o překážku na jeho straně a současně je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Soud I. stupně konstatoval, že výpověď splňovala náležitosti stanovené zákoníkem práce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 14 Co 349/2002-91 ze dne 9. 5. 2002 zrušil citovaný rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění vytkl soudu I. stupně procesní pochybení (předseda senátu nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů při změně složení senátu) a dále nepřezkoumatelnost rozsudku při obsahovém hodnocení výpovědi z pracovního poměru. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně o fikci doručení výpovědi.
Okresní soud v Klatovech po dalším jednání rozsudkem č.j. 7 C 129/2001-111 ze dne 16. 10. 2002 žalobu zamítl. Setrval na svém názoru vyjádřeném v původním rozhodnutí, svůj právní názor na obsahové vymezení výpovědního důvodu podrobněji rozvedl a znovu konstatoval, že posuzovaná výpověď splňuje zákonem stanovené náležitosti. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem č.j. 14 Co 70/2003-129 ze dne 20. 2. 2003 změnil rozsudek soudu I. stupně a určil, že výpověď je neplatná. V odůvodnění uvedl, že pracovní poměr stěžovatele jako generálního ředitele vznikl na základě pracovní smlouvy a nikoliv jmenováním, které nebylo vůbec doloženo, a proto bylo na žalované, aby v řízení prokázala existenci organizačních změn - v jejichž důsledku se stěžovatel stal nadbytečným - tak, aby byl naplněn výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Organizační změny však žalovaná v průběhu řízení ani netvrdila ani neprokazovala, protože vycházela z předpokladu, že pracovní poměr vznikl podle §65 zákoníku práce jmenováním a po odvolání z funkce nastoupila právní fikce existence výpovědního důvodu. Odvolací soud dovodil, že vzhledem ke vzniku pracovního poměru na základě pracovní smlouvy nemohla tato fikce nastat; aby mohl být naplněn výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, musela by žalovaná prokázat přijetí rozhodnutí o organizační změně, v jejímž důsledku se stěžovatel stal nadbytečným. Taková situace však nenastala, a proto odvolací soud rozhodl o neplatnosti předmětné výpovědi.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 21 Cdo 2339/2003-177 ze dne 13. 2. 2004 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění s odkazem na ustanovení §27 odst. 4 a 5 zákoníku práce uvedl, že v těch případech, kdy zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, nelze pracovní poměr založit pracovní smlouvou. Byla-li proto uzavřena se zaměstnancem , který je v okruhu jmenovaných zaměstnanců, smlouva označená jako "pracovní", nejde o platný právní úkon a nemůže jí být založen pracovní poměr. Není-li použitá forma jmenování sama o sobě důvodem jeho neplatnosti, mohla by být taková "pracovní" smlouva jedním z podkladů (důkazů), z nichž by se dala dovodit vůle zaměstnavatele směřující ke jmenování zaměstnance do funkce, jež se tímto způsobem obsazuje. Žalovaná měla vůli, aby stěžovatel uvedenou funkci zastával a týž tuto funkci vykonával a se svým jmenováním souhlasil. Dovolací soud proto dovodil, že stěžovatel byl do funkce generálního ředitele jmenován, tuto funkci také vykonával a byl z ní řádně odvolán; právní názor odvolacího soudu byl z tohoto pohledu nesprávný.
Krajský soud v Plzni následně napadeným rozsudkem č.j. 14 Co 155/2004-198 ze dne 15. 6. 2004 rozsudek Okresního soudu v Klatovech č.j. 7 C 129/2001-111 ze dne 16. 10. 2002 potvrdil. V odůvodnění znovu uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně na řádné doručení výpovědi. K obsahovému posouzení výpovědi s odvoláním na závazný právní názor dovolacího soudu pak prohlásil, že v předmětné věci jde o konstrukci právní fikce nadbytečnosti stěžovatele z tzv. organizačních důvodů podle §65 odst. 3 zákoníku práce a nevyžaduje se tudíž rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně. Protože výpověď z pracovního poměru daná žalovanou z důvodu takto nastalé nadbytečnosti i jinak splňuje náležitosti platného právního úkonu, soud I. stupně nepochybil, jestliže žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výpovědí a z toho plynoucí nespokojenost s rozhodnutím obecných soudů, které mu nedaly za pravdu. Skutečnost, že stěžovatel nebyl v řízení se svým návrhem úspěšný, přirozeně ještě neznamená, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy postupovaly v řízení i při rozhodování v souladu s ústavním pořádkem a s příslušnými právními předpisy. Ústavní soud z tohoto pohledu přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že obecné soudy v souladu s právními předpisy postupovaly a řádně hodnotily provedené důkazy v rámci zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř. V jejich rozhodování nelze spatřovat ani svévolný přístup k důkazům ani nelze dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury. V předmětné věci se jedná o aplikaci běžného práva, které obecné soudy aplikovaly řádně způsobem ústavně konformním, do něhož proto Ústavní soud nemůže zasahovat.
K jednotlivými námitkám stěžovatele lze uvést následující.
Stěžovatel nejdříve namítá, že obecné soudy odlišně hodnotily doručování výpovědi v tomto sporu a doručování předvolání k soudnímu jednání v jiném sporu, který s předmětnou věcí nesouvisí. Zde Ústavní soud připomíná, že - jak již uvedl výše - obecné soudy hodnotily předložené důkazy, týkající se doručování a fikci doručení podle §266a zákoníku práce, řádně a jejich závěry nejsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ostatně, nelze srovnávat doručování výpovědi (tj. hmotněprávního úkonu), o který šlo v tomto řízení, s doručováním předvolání k soudnímu jednání, k němuž došlo v jiném soudním řízení.
Stěžovatel dále tvrdí, že jeho pracovní poměr generálního ředitele vznikl na základě pracovní smlouvy a nesouhlasí se závěry dovolací soudu, že jeho pracovní poměr vznikl jmenováním. Současně také napadá i závěr obecných soudů o posouzení obsahu výpovědi z hlediska použitého výpovědního důvodu. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že v zásadě není oprávněn přezkoumávat soudní rozhodnutí obecných soudů po stránce věcné a posuzovat výsledky provedeného dokazování, protože není přezkumnou soudní instancí v systému obecného soudnictví. V této souvislosti poukazuje na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v citovaném rozsudku č.j. 21 Cdo 2339/2003-177 ze dne 13. 2. 2004 (str. 3 shora), který považuje za ústavně konformní. Pokud Krajský soud v Plzni rozhodl v napadeném rozsudku v souladu s tímto právním názorem, nemohl svým rozhodnutím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit.
Tvrzením stěžovatele, že žalovaná si byla vědoma svých pochybení, protože následně mu doručila listinu označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru, se Ústavní soud nezabýval, protože nesouvisí s předmětnou věcí a svým obsahem jen dokresluje základní námitku stěžovatele, totiž jeho nesouhlas se samotnou výpovědí a následně pak i s rozhodnutími obecných soudů, které mu nedaly za pravdu.
Stěžovatel ještě namítal nepřípustnou retroaktivitu údajně vzniklou tím, že se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku odvolal na své rozhodnutí dřívější. K této námitce Ústavní soud připomíná, že retroaktivita je spojena s právním předpisem, jeho platností a účinností, nikoliv s rozhodnutími soudu. Rozhodnutí soudu mají pouze napomáhat sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů. Ústavní soud proto ani v tomto postupu dovolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně a přesně rozebral svůj právní názor a pouze upozornil, že v obdobné věci (vznik pracovního poměru jmenováním) již také rozhodoval, neshledává porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu