ECLI:CZ:US:2005:1.US.560.04.6
sp. zn. I. ÚS 560/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Františka Duchoně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. I. K., B) E. V. a C) J. V., zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, Štefánikova 8, Brno, proti části rozsudku Okresního soudu v Prostějově čj. 7 C 292/97-199 ze dne 12. prosince 2001 a části rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 79/2002 ze dne 14. dubna 2004 týkajících se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře, a proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 28 Cdo 2518/2004-246 ze dne 26. ledna 2005, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výroku výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl potvrzen zamítavý výrok výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově, v části týkající se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, 3) Zemědělského obchodního družstva Klenovice na Hané, družstvo, se sídlem Klenovice na Hané 255, a 4) ZD Klenovice na Hané, družstvo, se sídlem Klenovice na Hané 255, zastoupených JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem, Havlíčkova třída 31, Prostějov, jako vedlejších účastníků řízení, a 5) Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově čj. 7 C 292/97-199 ze dne
12. prosince 2001 (dále jen "rozsudek Okresního soudu v Prostějově") byla žaloba žalobců, nyní stěžovatelů A), B) a C), na uložení povinnosti žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 3), zaplatit stěžovatelce A) částku 925.739,- Kč, stěžovatelce B) částku 87.496,40 Kč a stěžovateli C) částku 863.032,40 Kč zamítnuta, řízení proti žalovanému, nyní vedlejšímu účastníkovi 4), bylo zastaveno. Dále bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Prostějově na znalečném částku 5.625,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným, nyní vedlejším účastníkům, nebyla uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku. Konečně stěžovatelce A) byla uložena povinnost nahradit žalovaným, nyní vedlejším účastníkům, na nákladech řízení částku 64.470,- Kč, stěžovatelce B) byla uložena povinnost nahradit žalovaným, nyní vedlejším účastníkům, na nákladech řízení částku 6.146,- Kč a stěžovateli C) byla uložena povinnost nahradit žalovaným, nyní vedlejším účastníkům, na nákladech řízení částku 59.878,- Kč.
O odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 79/2002 ze dne 14. dubna 2004 (dále jen rozsudek "Krajského soudu v Brně") rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Prostějově byl "ve věci samé v prvním výroku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči [Zemědělskému obchodnímu družstvu Klenovice na Hané, družstvu], ve výroku o nákladech státu a ve výroku o soudním poplatku" potvrzen. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově změněn tak, že na nákladech řízení je stěžovatelka A) povinna zaplatit vedlejšímu účastníku 4) částku 39.335,- Kč a vedlejšímu účastníku 3) částku 20.333,50 Kč, stěžovatelka B) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku 4) částku 3.715,- Kč a vedlejšímu účastníku 3) částku 1.920,50 Kč a stěžovatel C) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku 4) částku 36.672,- Kč a vedlejšímu účastníku 3) částku 18.957,- Kč. Dále bylo rozhodnuto, že na nákladech odvolacího řízení je stěžovatelka A) povinna zaplatit vedlejšímu účastníku 4) částku 450,- Kč a vedlejšímu účastníku 3) částku 13.066,- Kč, stěžovatelka B) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku 4) částku 450,- Kč a vedlejšímu účastníku 3) částku 1.234,- Kč a stěžovatel C) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku 4) částku 450,- Kč a vedlejšímu účastníku 3) částku 12.181,- Kč.
Za této situace podali stěžovatelé ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. září 2004 a zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 560/04, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Prostějově a rozsudku Krajského soudu v Brně a do doby rozhodnutí Ústavního soudu odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně v části týkající se nákladů řízení.
Stěžovatelé v doplňujícím podání sdělili Ústavnímu soudu, že v této věci bylo současně, dne 13. září 2004, podáno dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Ústavní soud proto usnesením čj. I. ÚS 560/04-16 ze dne 19. října 2004 řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 560/04 přerušil podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, neboť před Nejvyšším soudem probíhalo řízení, v němž byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem čj. 28 Cdo 2518/2004-246 ze dne 26. ledna 2005 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu") takto:
"I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl potvrzen zamítavý výrok Okresního soudu v Prostějově, v části týkající se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře, se odmítá. II. Ve zbývající části se rozsudek [Krajského soudu v Brně] zrušuje. III. Rozsudek Okresního soudu v Prostějově se, s výjimkou části, kterou byla zamítnuta žaloba na náhradu živého a mrtvého inventáře a řízení proti [ZD Klenovice na Hané, družstvu] bylo zastaveno, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací [Okresnímu soudu v Prostějově] k dalšímu řízení.".
V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že posoudil odděleně návrhy na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o půdě"), a návrhy na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva ve smyslu §13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Dovolání stěžovatelů v části týkající se náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby neshledal přípustným, a proto je podle §243b odst. 5 a §118 písm. c) o.s.ř. v této části odmítl. V části týkající se nároků na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva dovolání připustil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozsudek Krajského soudu v Brně v této části neshledal správným, a proto jej v této části podle §243b odst. 2 věta za středníkem zrušil. Protože důvody zrušení části rozsudku Krajského soudu v Brně se týkaly i rozsudku Okresního soudu v Prostějově, zrušil Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 o.s.ř. i příslušnou část rozsudku Okresního soudu v Prostějově a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm mají soudy nově rozhodnout i o nákladech řízení.
Sdělením doručeným Ústavnímu soudu 25. dubna 2005 ke sp. zn. I. ÚS 560/04 stěžovatelé předložili citovaný rozsudek Nejvyššího soudu a navrhli, aby Ústavní soud usnesením rozhodl tak, že se v řízení pokračuje v části týkající se nároků navrhovatelů na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, o které bylo Nejvyšším soudem v řízení čj. 28 Cdo 2518/2004-246 ze dne 26. ledna 2005 rozhodnuto odmítnutím.
Vedle toho stěžovatelé podali novou ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena 25. dubna 2005 a zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 239/05, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu, části všech výroků týkajících se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře rozsudku Krajského soudu v Brně a části všech výroků týkajících se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře rozsudku Okresního soudu v Prostějově. Vedle toho podali návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně v části týkající se nákladů řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu.
Vydáním rozsudku Nejvyššího soudu v Brně o dovolání stěžovatelů odpadl důvod pro přerušení řízení ve věci I. ÚS 560/04, a proto Ústavní soud rozhodl usnesením čj. I. ÚS 560/04-24 ze dne 17. května podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §111 odst. 2 občanského soudního řádu, že se v tomto řízení pokračuje.
Dále, plénum Ústavního soudu podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu usnesením ze dne 17. května 2005 spojilo obě ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 560/04 a II. ÚS 239/05 ke společnému řízení k věci, která Ústavnímu soudu napadla dříve.
Konečně v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozsudkům Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky v částech týkajících se nároků na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva ve smyslu §13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost usnesením čj. I. ÚS 560/04-30 ze dne 30. května 2005 odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stejně tak odmítl i návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně v části týkající se nákladů řízení. Ústavní soud nyní rozhoduje o zbytku ústavní stížnosti tak, jak je vymezen v záhlaví tohoto usnesení.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově zn. 7 C 46/2005 (před vydáním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu měl sp. zn. 7 C 292/97).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově se podává, že důvodem zamítnutí žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře byla námitka promlčení, kterou vznesl žalovaný, nyní vedlejší účastník 3). Okresní soud v Prostějově zjistil, že žádost stěžovatelky A) o vydání živého a mrtvého inventáře byla povinné osobě doručena 29. srpna 1991, žádost stěžovatelky B) 9. března 1993 a stěžovatele C) 5. srpna 1992. Podle §20 odst. 2 zákona o půdě je povinná osoba povinna poskytnout náhradu ve lhůtě 60 dnů po podání žádosti, nedohodnou-li se účastníci jinak. Okresní soud v Prostějově vyslovil právní názor, že nároky podle zákona o půdě lze uplatňovat v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Přitom řízení proti žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 4), který však nesplňoval podmínku pasivní legitimace, bylo zahájeno až 3. prosince 1997, a proti vedlejšímu účastníku 3) až 24. června 1998, tj. dnem, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. května 1998 čj. 7 C 292/97-26, jímž soud připustil, aby na straně žalovaného, nyní vedlejšího účastníka 4), vstoupil do řízení další žalovaný, nyní vedlejší účastník 3).
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání mimo jiné s tím, že Okresní soud v Prostějově dospěl k nesprávným skutkovým i právním zjištěním. Podle nich zákon o půdě skutečně hovoří o lhůtě 60 dnů, avšak toto ustanovení platí jen tehdy, nedohodnou-li se účastníci jinak. Poukazovali na to, že k realizaci plnění mělo dojít až po dohodě žalobců s paní B., která připadala v úvahu jako další oprávněná osoba. K dohodě došlo až v roce 1996 a teprve od tehdy začala běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně však bylo rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově věcně potvrzeno. Odvolací soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli jinak; žádná konkrétní dohoda s daty a výší plnění ze spisu nevyplývala. Konstatoval dále, že k tvrzení, že nároky žalobců se měly odvíjet až od dohody s paní B., nelze dle §213 odst. 3 občanského soudního řádu přihlížet, neboť jde o tvrzení uplatněné v rozporu s §205a občanského soudního řádu, neboť toto tvrzení a vůbec zmínka o paní B. bylo poprvé učiněno až v odvolání. Poznamenal přitom, že ani případné nároky paní B. vůči žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 3), by běh promlčecích lhůt nijak neposunovaly.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v části týkající se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře napadeným rozsudkem odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §118 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že nepovažoval zásadně za právně významné rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady inventáře. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu o aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku jsou v souladu se zněním zákona o půdě a s ustálenou judikaturou.
Za naprosto nepřípadné označil úvahy o ochraně vlastnických práv k inventáři, který neexistuje.
III.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvujících nedotknutelnost vlastnického práva, zákaz zneužití vlastnictví na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Porušení těchto základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že soud I. stupně přihlédl k námitce promlčení jejich nároků, kterou vznesl žalovaný, nyní vedlejší účastník 3), aniž by zhodnotil listiny založené ve spise, které zcela jednoznačně prokazovaly, že k promlčení nároků nemohlo dojít (dohoda, z níž vyplývá závazek žalované poskytnout stěžovatelům plnění poté, co dojde k dohodě mezi dcerou právního předchůdce stěžovatelů paní Buriánkovou a stěžovateli o poměru plnění). Krajský soud v Brně pak údajně pochybil, neboť názor soudu I. stupně potvrdil jako správný s tím, že dohoda s paní B. je tvrzením uplatněným v rozporu s §205a občanského soudního řádu, neboť na tuto osobu je učiněn odkaz až v podaném odvolání. Soudy obou stupňů podle stěžovatelů přehlédly, že stěžovatelé ještě před vznesením námitky promlčení doložili průběh jednání se stranou žalovanou a existenci závazku poskytnout plnění po dohodě s paní L.B. Obdobná situace se podle stěžovatelů opakovala i před Nejvyšším soudem v části řízení týkající se náhrady za živý a mrtvý inventář.
Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se ke zbývající části ústavní stížnosti vymezené v záhlaví tohoto rozhodnutí vyjádřili. Obdržená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti ani argumentaci. Účastníci 1) a 2) se omezili na odkaz na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, účastník 5) se ve lhůtě nevyjádřil. Vedlejší účastník 4) ve svém vyjádření vyslovil názor, že v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně i v dalších opravných prostředcích je ignorován fakt, že žalovaní, nyní vedlejší účastníci 3) a 4), jsou samostatnými právnickými osobami, které v řízeních vystupovaly samostatně. Připomněl, že řízení vůči němu bylo zastaveno, neboť sami stěžovatelé vzali žalobu vůči němu zpět z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Konstatoval, že zrušovacím výrokem Nejvyššího soudu stran nákladů řízení bylo naopak porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť důvod pro zrušení příslušné části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně nebyl dán. Ústavní stížnosti jsou ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníku zavádějící a zmatečné. Obdobně se vyjádřil
i vedlejší účastník 3). Ten ve svém vyjádření dále argumentoval tím, že stěžovatelé v důkazním řízení před obecnými soudy nedoložili žádnou dohodu s paní L. B., ostatně lze podle jeho názoru v obecné rovině pochybovat o platnosti dohody, která byla uzavřena co do závazku jakékoli strany povinné plnit oprávněnému ve chvíli, kdy se neurčitým způsobem dohodne s osobou třetí, aniž by bylo cokoli z daných vztahů konkretizováno co do předmětu, formy či doby plnění.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily otázku promlčení jejich nároků na náhradu živého a mrtvého inventáře, a domáhají se přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů týkajících se existence či neexistence jiné dohody ve smyslu §20 odst. 2 zákona o půdě. V ústavní stížnosti uplatňují stěžovatelé shodné důvody, které již uváděli v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhají přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný jako nález č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatelů by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a v souladu s příslušnými procesními předpisy postupovaly. Jak vyplývá z protokolu o jednání před Okresním soudem v Prostějově ze dne 5. prosince 2001 (č.l. 167-168), všichni účastníci byli podle §119a občanského soudního řádu poučeni, že ve smyslu §205a občanského soudního řádu všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než soud vyhlásí ve věci rozhodnutí. Po tomto poučení stěžovatelé potvrdili, že všechny rozhodné skutečnosti uvedli a další důkazní návrhy nemají. Soud poté vyhlásil usnesení, že žádné další dokazování prováděno nebude.
Na tomto závěru nic nemění ani pro stěžovatele nepříznivá okolnost, že žalovaný, nyní vedlejší účastník 3) vznesl námitku promlčení až poté, v rámci závěrečných přednesů
ve smyslu §119a odst. 2 občanského soudního řádu. Účastník řízení musí být dbalý svých práv, má-li být v řízení úspěšný, musí být schopen předvídat případnou obranu druhé strany a čelit jí dokazováním. Ze spisu přitom skutečně nevyplývá žádná skutečnost, která by prokazovala existence jiné dohody o termínu plnění ve smyslu §20 odst. 2 zákona o půdě. Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je zřejmé, že se důkladně zabýval všemi argumenty stěžovatelů uplatněnými v odvolání a že je podrobně a přesvědčivě vyvrátil. Ústavní soud na právním názoru obecných soudů neshledává nic, co by jej nečinilo ústavně konformním. Ostatně, jak správně zmínil v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud, ochrany vlastnického práva garantovaného v čl. 11 Listiny se lze domáhat u vlastnického práva již konstituovaného, nikoli ve sporech, v nichž má být existence vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/97, publikován jako nález č. 37. sv. 10 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, str. 239, též pod č. 88/1998 Sb.). Rozhodnutím obecných soudů ve věci stěžovatelů proto nemohl být čl. 11 Listiny vůbec dotčen.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto musí Ústavní soud stížnost v rozsahu, o níž zbývalo rozhodnout po vydání usnesení čj. I. ÚS 560/04-30 ze dne 30. května 2005, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti výroku o zastavení řízení vůči žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 4), napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově by bylo třeba odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 zákona o Ústavním soudu, neboť tento výrok stěžovatelé nenapadli odvoláním, tzn. že nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně práva. Ústavní stížnost proti tomuto výroku je bezpředmětná i z toho důvodu, že stěžovatelé v řízení před Okresním soudem v Prostějově sami vzali žalobu vůči tomuto žalovanému zpět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
Vojen Güttler v. r.předseda senátu