ECLI:CZ:US:2005:1.US.562.04
sp. zn. I. ÚS 562/04
Usnesení
I.ÚS 562/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. M., zastoupené JUDr. Janem Vobrem, advokátem v Sezimově Ústí, nám. T.Bati 419, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 15 Co 428/2004-76 ze dne 17. 8. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře č.j. 30 P 5/2004-57 ze dne 27. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 15 Co 428/2004-76 ze dne 17. 8. 2004, jímž byl potvrzen rovněž napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře č.j. 30 P 5/2004-57 ze dne 27. 4. 2004 ve výroku o svěřené nezletilé K. (dcery stěžovatelky) do společné péče manželů T., o vymezení oprávnění a povinností manželů T., o povinnosti stěžovatelky přispívat na výživu nezletilé dcery a ve výroku o výživném otce, a jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o úhradě nedoplatku na výživném. Napadenými rozsudky bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka v průběhu řízení navrhovala důkazy, které soud neprovedl, ačkoliv by vyslechnutí navržených svědků mohlo mít značný vliv na výsledek šetření soudu. Tímto postupem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, protože její návrhy na dokazování důležitými svědeckými výpověďmi a provedení znaleckého posudku nebyly soudem provedeny a jejich neprovedení nebylo dostatečně odůvodněno. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že si byl a je plně vědom, jaká citlivá záležitost byla předmětem řízení. I proto věnoval případu důkladnou pozornost, sám ještě doplňoval dokazování provedené soudem I. stupně a podrobně se snažil zabývat veškerými relevantními právními skutečnostmi. Vzhledem k tomuto přístupu si není vědom toho, že by byl porušil nějaká procesní práva stěžovatelky, což by mohlo mít za následek porušení jejích ústavně chráněných práv. K meritu ústavní stížnosti pak uvedl, že se otázkou dokazování zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se k této námitce stěžovatelky, uplatněné již v odvolání, vyjadřoval. Z obsahu spisu nepochybně plyne, že důkazně byl stav věci dostatečně objasněn. Znalecký posudek byl zcela nadbytečný, protože jednak z několika důkazů jasně vyplýval aktuální vztah mezi stěžovatelkou a nezletilou dcerou a dále "osobnost nezletilé plynula" také z jejího komplexního vyšetření, zpracovaného v době jejího pobytu v ústavním zařízení. Navíc je třeba připomenout, že stěžovatelka ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně výslovně nenapadala nesprávnost některého ze skutkových zjištění soudu I. stupně. Dále odvolací soud uvedl, že "nemá vědomost" o tom, že by stěžovatelka před okresním soudem navrhovala svědecké výpovědi; v odvolacím řízení žádná taková námitka z její strany nezazněla. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Okresní soud v Táboře ve svém stručném vyjádření odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 P 5/2004 vedený u Okresního soudu v Táboře. Ze spisu zjistil, že na návrh Městského úřadu v Táboře, odbor sociálních věcí, bylo zahájeno řízení o předběžném opatření podle §76a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kterým se nezletilá K. předává do péče Dětského diagnostického ústavu Homole. Na základě předložených záznamů městského úřadu, z nichž vyplynulo podezření na pohlavní zneužívání nezletilé ze strany druha matky, nařídil Okresní soud v Táboře usnesením č.j. 12 Nc 1800/2003-5 ze dne 22. 10. 2003 předání dítěte do péče Dětského diagnostického ústavu. K odvolání matky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. 15 Co 731/2003-15 ze dne 19. 12. 2003 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně vydal předběžné opatření na základě dostatečných důkazů, které přesvědčivě vypovídaly o skutečnostech, jež nepochybně představují vážné narušení příznivého vývoje i zdraví nezletilé. Z jejich obsahu plyne, že k pohlavnímu zneužívání nezletilé mělo dojít opakovaně, sama nezletilé o tom mluvila s příbuznou M. T., stejné skutečnosti sdělila i svému strýci a následně i při pohovoru se sociální pracovnicí. Tyto údaje proto nelze v žádném případě odmítnout jako dětskou fantazii, jak tvrdí stěžovatelka v odvolání. Její přesvědčení, že to neodpovídá pravdě, nic nemění na tom, že se jedná o závažné podezření na čin, který zásadně zasahuje do zdravého vývoje nezletilého dítěte. Pokud toto podezření nebude prokázáno i v rámci trestního řízení, pomine důvod k nařízení předběžného opatření.
Na návrh manželů T. (strýc a teta nezletilé) Okresní soud v Táboře usnesením č.j. 30 P 5/2004-19 ze dne 9. 1. 2004 zrušil citované předběžné opatření ze dne 22.10. 2003 a vydal nové předběžné opatření, jímž předal nezletilou do péče těchto manželů. V odůvodnění uvedl, že po umístění dítěte do Dětského diagnostického ústavu byl druh matky vzat do vazby. Dále pak po ukončení diagnostického pobytu bylo dítě přemístěno do Soukromého dětského domova Koryto. Se souhlasem orgánu sociálně právní ochrany dítěte byla nezletilá po dobu vánočních svátků na návštěvě u manželů T., kteří ji také po dobu jejího pobytu v ústavu pravidelně navštěvovali. Na návštěvy za dítětem jezdila i matka, avšak při třetí návštěvě dítě odmítlo s matkou mluvit. Dále soud I. stupně posoudil i výsledky sociálního šetření v místě bydliště stěžovatelky i manželů T. Z provedených důkazů dovodil, že již odpadly důvody, pro které byla nařízeno původní předběžné opatření, kterým byla nezletilá svěřena do péče ústavu. Druh matky byl v době rozhodování soudu ve vazbě a proto z jeho strany nehrozilo dítěti žádné nebezpečí. Vzhledem ke značnému narušení důvěry mezi nezletilou a její matkou dospěl soud I. stupně k závěru, že by nebylo vhodné svěřit ji zpět do výchovy matce. Proto soud do konečného uzavření celé věci předal nezletilou do péče manželů T.
Soud I. stupně dále jednal o návrhu manželů T. na změnu výchovného prostředí nezletilé. Rozsudkem č.j. 30 P 5/2004-57 ze dne 27. 4. 2004 rozhodl o svěření nezletilé K. do společné péče manželů T. Stanovil jim oprávnění a povinnost zajistit výkon péče o nezletilou, zejména její výchovu a výživu, v běžných záležitostech řídit její jednání a jednat za ni s tím, že rozhodování ve věcech, jež nejsou běžnou záležitostí, jim přísluší společně s rodiči. Dále jim stanovil oprávnění přijímat pro dítě výživné a hospodařit s ním, vymáhat je soudním výkonem rozhodnutí a oprávnění žádat poskytování sociálních dávek a dávek státní sociální podpory. Stěžovatelce stanovil povinnost platit výživné v částce 1.000,- Kč měsíčně a rozhodl o nedoplatku na výživném. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka neposkytla dítěti pomoc v době, kdy bylo ohroženo ve svém zdravém vývoji ze strany jejího druha. Nezletilá v době rozhodování odmítá kontakt se stěžovatelkou a v rodině svého strýce a tety našla pevné citové zázemí, vhodné podmínky, cit a bezpečí, které ke zdravému vývoji potřebuje.
K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem č.j. 15 Co 428/2004-78 ze dne 17. 8. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve všech výrocích s výjimkou výroku o nedoplatku na výživném, který změnil způsobem odpovídajícím době rozhodnutí. Krajský soud v odvolacím řízení dále doplnil dokazování a zjistil stav trestního řízení; druh stěžovatelky byl pravomocně odsouzen mimo jiné pro trestný čin vydírání [§235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona] a pro trestný čin pohlavního zneužití (§242 odst. 1 tr. zákona) k odnětí svobody v trvání 7 let a pravomocně byla odsouzena i matka dítěte pro trestný čin nepřekažení trestného činu (§167 odst. 1 tr. zákona) k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, s podmíněným odkladem na 24 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí se soud zabýval i otázkou, proč neprovedl stěžovatelkou navrhovaný znalecký posudek; konstatoval že z dosavadního obsahu spisu je vcelku "jednoznačná osobnost nezletilé", její současný vztah k matce i názor na to, kde by chtěla žít. Součástí důkazního materiálu je i zpráva o komplexním vyšetření nezletilé, která byla zpracována v době pobytu nezletilé v ústavním zařízení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly důkazy, které v řízení navrhovala, a že tím porušily její právo na spravedlivý proces.
Z obsahu předmětného spisu však vyplývá, že soud I. stupně provedl všechny důkazy, které byly v řízení před ním navrženy, odvolací soud neprovedl toliko stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, který by posoudil postoje nezletilé dcery.
Proces dokazování a hodnocení důkazů je určován zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že samotný proces provádění a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s výše uvedenou zásadou. Ze zásady volného hodnocení důkazů však také vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud dospějí k závěru, že v řízení již byl dostatečně zjištěn a prokázán skutkový stav. Jestliže obecné soudy dospějí k takovému závěru, jsou však v intencích výše uvedené zásady povinny v odůvodnění svého rozhodnutí také uvést a odůvodnit, proč navržené důkazy s ohledem na zjištěný skutkový stav neprovedly.
V předmětné věci - jak je výše uvedeno - je jedinou námitkou stěžovatelky tvrzení, že obecné soudy neprovedly všechny jí navrhované důkazy. Již bylo konstatováno, že v řízení v I. stupni byly všechny navrhované důkazy provedeny. V odvolacím řízení nebyl proveden stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí přezkoumal řízení před odvolacím soudem a zejména pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v hranicích daných zásadou volného hodnocení důkazů. V odvolacím řízení bylo dokazování doplňováno. Znalecký posudek sice nebyl odvolacím soudem nařízen, leč odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, proč tento navrhovaný důkaz neprovedl. Jeho odůvodnění je opřeno o skutková zjištění, která byla učiněna jak před soudem I. stupně, tak i před ním, a která jsou pro zjištění potřebného skutkového stavu dostačující. Proto Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelky na spravedlivých proces neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu