ECLI:CZ:US:2005:1.US.569.04
sp. zn. I. ÚS 569/04
Usnesení
I.ÚS 569/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Š. F., zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, Místecká 329/258, 720 00 Ostrava-Hrabová, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 2 T 158/2003, za účasti Okresního soudu v Opavě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 2 T 158/2003, byla porušena její základní práva svobody garantované Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3.
Výše specifikovaným usnesením byla trestní věc obžalovaného V. P. postoupena komisi pro projednávání přestupků Obecního úřadu v Mokrých Lazcích, okres Opava, k projednání jako možný přestupek.
Porušení uvedených základních práv se mělo uskutečnit tím, že o hlavnímu líčení ve věci obžalovaného V. P., které se konalo dne 8. 7. 2004, nebyl vyrozuměn zmocněnec poškozené (stěžovatelky), v důsledku čehož se zmocněnec poškozené (stěžovatelky) hlavního líčení nezúčastnil a nemohl proto v plné míře uplatnit příslušná procesní práva poškozené (stěžovatelky).
Dále stěžovatelka namítá neúplnost provedených důkazů, a tedy nezpůsobilost věci k posouzení, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv, v důsledku čehož postoupení jinému orgánu nesplňuje zákonné podmínky pro tento postup.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nakonec uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení dosud nebylo doručeno zmocněnci poškozené (stěžovatelky).
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Okresního soudu v Opavě. Ten prostřednictvím Mgr. Jiřího Urbana, předsedy okresního soudu, sdělil, že spis byl zaslán Obecnímu úřadu v Mokrých Lazcích a k obsahu ústavní stížnosti se nevyjádřil, ani nepožádal o prodloužení lhůty k vyjádření.
Ústavní soud si od Obecního úřadu v Mokrých Lazcích vyžádal trestní spis 2 T 158/2003, z něhož zjistil, že v řízení před Okresním soudem v Opavě byla poškozená (stěžovatelka) zastoupena zmocněncem Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, a to na základě plné moci ze dne 6. 11. 2003. Součástí spisu, který má k dispozici Ústavní soud, není doklad, který by prokazoval doručení zmocněnci poškozené (stěžovatelky) předvolání k hlavnímu líčení na den 8. 7. 2004 ani doručení napadeného usnesení témuž. Z trestního spisu Ústavní soud dále zjistil, že poškozená (stěžovatelka) v řízení uplatnila nárok na náhradu škody v částce 5 089 Kč.
Ústavní stížnost proti usnesení o postoupení věci správnímu orgánu k posouzení zda nejde o přestupek je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatelka nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práva, které jí zákon poskytuje.
Vychází-li Ústavní soud ze skutečností uváděných stěžovatelkou a obsažených ve spise, nelze vyloučit, že dané trestní řízení vykazuje ve vztahu ke stěžovateli jakožto straně trestního řízení procesní vadu spočívající v porušení ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud při posouzení této věci musí vycházet ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Z pohledu řízení před Ústavním soudem je třeba si uvědomit, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje, neboť charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 5). Tato zásada sice byla vyslovena ve vztahu k zahájení trestního stíhání, obecně platí pro celé trestní řízení a projevuje se např. i v absenci stížnosti v dispozici poškozeného proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela nezmínila v řízení uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 5089 Kč, což Ústavní soud zjistil až z trestního spisu.
V intencích ustanovení §70 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, lze totiž eventuelní nárok na náhradu majetkové škody taktéž uplatnit a nebude-li nárok stěžovatelky ani takto vypořádán, stále není vyloučeno uplatnění nároků na náhradu škody stěžovatelkou u nezávislého soudu v rámci občanskoprávního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o ÚS, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o ÚS)
V Brně dne 14. února 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj