ECLI:CZ:US:2005:1.US.570.04
sp. zn. I. ÚS 570/04
Usnesení
I.ÚS 570/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. K., I. K., I. K., J. K. a ing. E. Ch., zast. JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Slovákova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.2004, č.j. 22 Cdo 529/2004-91, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2003, č.j. 20 Co 167/2003-68, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.2.2002, č.j. 30 C 82/2001-29, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15.1.2003, č.j. 30 C 82/2001-32, za účasti České národní banky jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé v návrhu na zahájení řízení uvedli, že podávají ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudu, protože jimi došlo k neoprávněnému zásahu do jejich základních práv, a to do jejich práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), do rovnosti práv všech vlastníků, do jejich práva na restituci újmy způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, in eventum práva na náhradu takto způsobené škody (čl. 36 odst. 3 Listiny) a do jejich práva na spravedlivý proces, kdy jsou soudy při rozhodování vázány zákonem, jehož výklad jsou povinny provádět ústavně konformním způsobem a podle obecných zásad právní teorie, jmenovitě podle zásad formální logiky (čl. 95 Ústavy ČR, dále jen "Ústava"). V další části návrhu stěžovatelé ústavní stížnost odůvodnili. V této souvislosti zejména zdůraznili, že jsou příbuznými a zákonnými dědici po I. K., který byl vlastníkem souboru movitých věcí, a to sbírky zlatých mincí a plechů. Tento soubor odňal I. K. čs. stát na základě výroku rozsudku o propadnutí majetku; přičemž tento rozsudek byl ve smyslu zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen. Stěžovatelé nejprve uplatnili své nároky vůči České republice - ministerstvu financí, žaloba byla pravomocně zamítnuta. Proto stěžovatelé uplatnili svůj nárok novou žalobou, a to proti vedlejšímu účastníkovi, která zněla na vydání přesně specifikovaného souboru movitých věcí, jichž se stali podílovými spoluvlastníky dědictvím po I. K., in eventum na náhradu škody. Tuto žalobu obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl z toho důvodu, že prý uspokojení nároku brání příslušná ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. K odvolání stěžovatelů městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, když rozsudek odvolacího soudu nepokládal za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, především o významu zrušení soudního výroku o trestu propadnutí majetku, podle nichž údajně nedochází automaticky k obnovení právního stavu před vydáním zrušeného výroku, a s těmito názory polemizují. Hlavně se soustřeďují na vztah zák. č. 119/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb. a namítají, že judikatura v této věci, včetně rozhodovací praxe Ústavního soudu, nemá oporu v zákoně. Napadená rozhodnutí považují za protizákonná a porušující výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelů, když jim brání v tom, aby se ujali svého existujícího vlastnictví, tudíž navrhují jejich zrušení.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 95 Ústavy:
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR nepovažuje napadené usnesení dovolacího soudu za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a navrhl, aby jejich stížnost byla odmítnuta.
Městský soud konstatuje, že stěžovatelé brojí proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru, že zrušením výroku o propadnutí majetku se nestali bez dalšího vlastníky tohoto majetku, nýbrž že jim byl založen pouze nárok na jeho vydání podle §19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., jehož se mohli domáhat jen za splnění podmínek tohoto speciálního zákona. Městský soud se nedomnívá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavních práv stěžovatelů a odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (včetně okolnosti, že požadované movité věci převážně nebyly ztotožnitelné s předměty odňatými právnímu předchůdci stěžovatelů). Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně ji zamítl.
Obvodní soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a zdůrazňuje, že v případě zrušení trestu propadnutí majetku podle zák. č. 119/1990 Sb. se vlastnické právo původního vlastníka neobnovuje a je třeba uplatnit nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. Návrh na rozhodnutí neformuloval, pouze vyjádřil souhlas s postupem Ústavního soudu podle §44 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník se ztotožnil s odůvodněním obsažených v rozhodnutí obecných soudů a plně odkázal na svá předchozí vyjádření ve věci; navrhl,aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 82/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali proti vedlejšímu účastníku žalobu, kterou se domáhal, aby mu byla uložena povinnost vydat celkem 78 mincí a 10 ks zlatých plechů, in eventum zaplatit částku rovnou jejich ceně. V žalobě uvedli, že mince odňal I. K. čs. stát na základě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27.2.1965, č.j. 2 T 21/64, který byl podle zák. č. 119/1990 Sb. zrušen s právními účinky ex tunc; z toho dovodili, že I. K. nikdy nepozbyl vlastnictví. Dále stěžovatelé v žalobě uvedli, že na ně přešlo vlastnické právo děděním, domáhali se proto ochrany vlastnictví ve smyslu §126 obč. zákoníku, a to jako podíloví spoluvlastníci. Obvodní soud žalobu stěžovatelů napadeným rozsudkem ohledně vydání věci zamítl, když zdůraznil, že v posuzovaném případě je postup obnovy vlastnictví restitučním zákonem, co zákonem zvláštním upraven, a nemůže být obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu. Ohledně zaplacení finanční částky též odkázal na §13 odst. zák. č. 87/1991 Sb., byť o jeho zamítnutí rozhodl doplňujícím rozsudkem ze dne 15.1.2003, č.j. 30 C 82/2001-52. Stěžovatelé podali proti prvoinstančnímu rozsudku odvolání, v němž vytýkali nesprávné právní postoupení věci, městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým a právním hodnocení věci, které učinil soud I. stupně. Do odůvodnění, kromě jiného, zařadil závěr, že pokud bylo stěžovatelům založeno právo na uplatnění nároku na vydání movitých věcí podle zák. č. 87/1991 Sb., nemohou se již domáhat téhož nároku na základě obecných ustanovení obč. zákoníku. Vzhledem k tomu, že I. K. zemřel v roce 1965, stěžovatelům tak nesvědčilo vlastnické právo k propadlým věcem, byl jim založen nárok na jejich vydání podle §19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Jako další důvod nemožnosti vyhovět žalobě odvolací soud uvedl nedostatečnou specifikaci movitých věcí. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost odvozovali z dikce §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu; Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, protože přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení neshledal.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů o účincích zrušení trestu propadnutí majetku podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, a vztahu restitučních předpisů, zejména zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k obecným předpisům zakotvujícím ochranu vlastnického práva, tj. zejména k obč. zákoníku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že vymezenou problematikou se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelům jsou známé závěry Ústavního soudu, nejsou však ochotni tyto závěry akceptovat. Přitom Ústavní soud nemá žádný důvod odchylovat se od dosavadní judikatury. Především poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97, v jehož odůvodnění, byť právní věta stanoviska se týkala způsobilosti rehabilitačního rozsudku k provedení zápisu do katastru nemovitostí, výslovně a jednoznačně vyjádřil myšlenku, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozuměti zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§19 a §20), příp. i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto stanoviska vycházejí i další rozhodnutí Ústavního soudu např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 623/2000, s právní větou: "Samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva. Za situace, kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně vypořádaly." Z obsahu ústavní stížnosti i soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelé se i v řízení před Ústavním soudu dovolávají svého právního názoru, že zákonem č. 119/1990 Sb. došlo automaticky k obnovení původního právního stavu (s využitím odkazu na separátní votum jednoho z bývalých soudců Ústavního soudu) a v důsledku zrušení výroku o propadnutí majetku dokonce k nabytí vlastnického práva jimi samotnými, aniž by respektovali případný výsledek dědického řízení. Tento názor považuje Ústavní soud, s odkazem na svoje závěry, za právně vadný. Nad rámec této argumentace Ústavní soud dodává, že žaloba na vydání věcí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemohla být úspěšná, a to pro nedostatečnou individualizaci požadovaných movitých věcí (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 192/97).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu