ECLI:CZ:US:2005:1.US.575.04
sp. zn. I. ÚS 575/04
Usnesení
I.ÚS 575/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. J. K., zastoupené JUDr. Jaromírem Kremerem, advokátem, Ostravská 930, Petřvald, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 T 138/2003, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 5 To 950/2003, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 6 Tdo 547/2004, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen Okresní soud) ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 T 138/2003 (dále jen rozsudek), kterým byla uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon) a trestným činem šíření toxikomanie dle §188a odst. 1 trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen Krajský soud) ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 5 To 950/2003 (dále jen usnesení Krajského soudu), které stěžovatelka ústavní stížností rovněž napadá, pak bylo zamítnuto její odvolání proti tomuto rozsudku. Konečně stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 547/2004 (dále jen usnesení Nejvyššího soudu), kterým bylo odmítnuto dovolání obviněné proti těmto rozhodnutím.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v prvé řadě, stručně shrnuto, polemizuje s tím, že by jednání, za které byla odsouzena, bylo neoprávněné a poukazuje na to, že byla praktickou lékařkou oprávněnou poskytovat ambulantní péči, přičemž předepisovala pouze léky svým řádně registrovaným pacientům na stanovených receptech. Stěžovatelka uvádí, že při předepisování léků mohlo "dojít k nesouladu s obecnými, ovšem nepsanými pravidly účelné farmakologie, na které poukazovali znalci z oboru zdravotnictví ve svém posudku, a nikoliv k porušení platné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 343/1997 Sb., kterou se stanoví způsob předepisování léčivých přípravků, náležitosti lékařských předpisů a pravidla jejich používání." Stěžovatelka je toho názoru, že se v případě předepisování léků z její strany nejednalo o neoprávněnou činnost, přičemž odkazuje na ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) s tím, že činila to co není zákonem zakázáno. Stěžovatelka v této souvislosti též uvádí, že v právním státě "nemůže být občan sankcionován za nedostatky právního řádu, spočívající v absenci právních předpisů, zejména upravujících množství předepisovaných receptů ze strany ošetřujícího lékaře svému pacientovi, a to zejména, když předepisované medikamenty jsou humánní léčivé přípravky, které nespadají pod zpřísněný režim jejich předepisování - recepty s modrým pruhem - jejich uchovávání a používání dle ust. §5 odst. 2 a §13 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách". Stěžovatelka má za to, že vzhledem k uvedenému došlo napadenými rozhodnutími k porušení "čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky v návaznosti na ust. čl. 2 a článku 3 Listiny", k porušení článku 2 odst. 3 Listiny, a k porušení čl. 26 odst. 2 Listiny. Při tom z obsahu těchto ustanovení stěžovatelka zejména dovodila, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Stěžovatelka tvrdí, že "skutek" za který byla odsouzena "neobsahuje takové skutečnosti opodstatňující závěr, že byla naplněna subjektivní stránka" příslušných trestných činů a z toho dovozuje, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Porušení práva na spravedlivý proces dále stěžovatelka spatřuje v tom, že nebylo vyhověno jejímu návrhu obsaženému v odvolání proti rozsudku na "doslechnutí soudního znalce k otázce znaku "medicínská indikace"" a k oprávněnosti stěžovatelky "stanovovat diagnózy u chronické bronchitidy a vertebrogenního alogického syndromu", a na "doslechnutí svědkyně M. Š., zdravotní sestry".
Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že byla uznána vinnou jak trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, tak trestným činem šíření toxikomanie dle §188a odst. 1 téhož zákona, přestože existoval důvod vylučující jednočinný souběh těchto trestných činů a to poměr subsidiarity.
Stěžovatelka také tvrdí, že došlo k porušení ustanovení §265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád) tím, že Nejvyšší soud nevyčkal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka konečně uvedla, že Nejvyšší soud se řádně nevypořádal s její námitkou pokud jde o "rozpor věty skutkové a věty právní" a v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu č.j. IV. ÚS 565/02.
II.
Ústavní soud vyzval jako účastníka řízení k vyjádření Okresní soud. Ten ve své odpovědi sdělil, že se vzdává práva vyjádření k ústavní stížnosti MUDr. J. K.
Ústavní soud vyzval jako účastníka řízení k vyjádření rovněž Krajský soud. Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že zamítl odvolání tehdy obžalované MUDr. J. K., neboť považoval rozsudek Okresního soudu za zcela správný jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Dle Krajského soudu možno znovu odkázat na velmi podrobné a pečlivé hodnocení důkazů provedené Okresním soudem a na závěry znaleckého posudku, který se týkal neúměrného množství předepisovaných léků, neobvyklého způsobu léčby některých pacientů a především nedodržení pravidel účelné farmakoterapie. Krajský soud je rovněž toho názoru, že se vypořádal s návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, neboť znalec byl u hlavního líčení vyslechnut a výpověď svědkyně byla s jejím souhlasem přečtena. Krajský soud závěrem svého vyjádření odkázal na své rozhodnutí s tím, že nepovažuje za nutné k věci další stanovisko zaujímat, a navrhnul, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud vyzval jako účastníka řízení k vyjádření také Nejvyšší soud. Ten ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení s tím, že popis skutku jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku odpovídal použité právní kvalifikaci. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v dovolacím řízení nebyly porušeny zásady trestního řízení, ani Ústava a ani základní lidská práva. Nejvyšší soud navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně předmětný spis sp. zn. 5 T 138/2003 (dále jen spis Okresního soudu). Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
Jádro posuzované ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že léky Solutan, Alnagon a Rohypnol pouze jako lékařka předepisovala svým pacientům. Stěžovatelka se zřejmě domnívá, že se z její strany jednalo o výkon práva a plnění povinnosti a tedy nemohlo jít o trestnou činnost. Stěžovatelka však zcela pomíjí, že aby nešlo o trestný čin, musí jít o řádný výkon práva a plnění povinnosti. Jak bylo prokázáno v proběhnuvším trestním řízení, byť lze do jisté míry přisvědčit tvrzením stěžovatelky v tom smyslu, že její jednání splňovalo některé formální náležitosti, jako např. že pracovala jako praktická lékařka, že léky předepisovala osobám, které byli registrovány jako její pacienti, nebo že k předepisování těchto léků používala příslušné formuláře, nelze o řádném výkon práva a plnění povinnosti hovořit. V posuzovaném případě byly totiž stěžovatelkou předepisovány léky v rozporu s lékařskou etikou, s uznávanými léčebnými postupy a prakticky zcela mimo rámec řádného poskytování lékařské péče. Stěžovatelka v podstatě sama ani nepopírá, že předepisovala léky bez medicínské indikace, pouze se domnívá, že takovéto jednání nebylo z její strany neoprávněné. Právě v tomto předepisování bez medicínské indikace však spočívá ona neoprávněnost. Stěžovatelka zcela ignoruje, že dle §11 odst. 1 a §55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu je povinností lékaře vykonávat své povolání lege artis. Stěžovatelka, z jejíž ústavní stížnosti se jeví, že si zřejmě není vědoma právní závaznosti této povinnosti, jednala v naprostém v rozporu s ní a velmi závažným způsobem se zpronevěřila svému poslání lékařky. Poukaz stěžovatelky na to, že předmětné léky nespadají pod zpřísněný režim předepisování, je zcela nepřípadný, neboť předepisování jakýchkoliv léků nemůže být předmětem libovůle lékaře. Ústavní soud nemůže než považovat v tomto bodě ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelkou tvrzenou absencí skutečností opodstatňujících závěr, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedených obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z velké řady důkazů, které pečlivě hodnotil, přičemž Ústavního soud nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že by se dopustil libovůle v rozhodování.
Pokud jde o stylizaci skutkové věty Ústavní soud konstatuje, že dle rozsudku stěžovatelka "předepsala bez medicínské indikace lék Solutan v celkovém množství nejméně 796 balení po 50 ml, když toto množství léku Solutanu obsahuje 696,5 g efedrinu, který je uveden mezi prekursory v příloze č. 9 zákona č. 167/1998 Sb. zařazené do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, lék Alnagon v počtu nejméně 1.673 balení po 10 tabletách, když toto množství léku Alnagonu obsahuje 334,6 g fenobarbitalu, který je uveden v příloze č. 7 zákona č. 167/98 Sb. zařazené do seznamu IV. podle Úmluvy o psychotropních látkách a 334,6 g kodeinu, který je uveden v příloze č. 2 zákona č. 167/98 Sb. a je zařazen mezi omamné látky v seznamu II podle Úmluvy o omamných látkách, lék Rohypnol v počtu nejméně 163 balení po 20 tabletách, když toto množství léku Rohypnolu obsahuje 3,26 g flunitrazepamu, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 6 zákona č. 167/98 Sb. zařazené do seznamu III Úmluvy o psychotropních látkách," a "jednak neoprávněně jinak jinému opatřila přípravek obsahující omamnou a psychotropní látku a prekursor, čin spáchala ve větším rozsahu, jednak podporovala jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu." Ústavní soud shledává, že inkriminovaný skutek je obsahově popsán natolik dostatečně, že námitka stěžovatelky co do absence subjektivní stránky trestného činu neobstojí, neboť podle přesvědčení Ústavního soudu je tato implicite obsažena ve skutkové větě, z níž naplnění subjektivní stránky je dostatečně zřejmé. Předepisování léků bez medicínské indikace lze totiž jen stěží pokládat za jednání jiné než úmyslné, ať již v úmyslu přímém nebo nepřímém (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 457/99 [nepublikováno]). Ústavní soud též poznamenává, že problematikou subjektivní stránky se Okresní soud podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (viz zejména jeho str. 15-16).
Co se týče námitky stěžovatelky, že nebylo vyhověno některým jejím návrhům na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jak obecné soudy hodnotily důvodnost návrhu na doplnění dokazování. V dané věci Krajský soud ve svém usnesení vysvětlil, proč nevyhověl návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování a Ústavní soud nemá co by tomuto jeho postupu vytkl.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že byla uznána vinnou jak trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, tak trestným činem šíření toxikomanie dle §188a odst. 1 téhož zákona, přestože je vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů a to díky poměru subsidiarity, čímž došlo k porušení čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud upozorňuje na zásadu subsidiarity, uplatňovanou v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Je pochybením stěžovatelky, že tuto námitku neuplatnila v řízení před obecnými soudy, a proto je Ústavním soud nucen v této části považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 369/04, I. ÚS 701/04, I. ÚS 605/04, I. ÚS 294/03 [nepublikována]).
K namítanému porušení §265h odst. 2 trestního řádu tím, že Nejvyšší soud nevyčkal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, Ústavní soud shledává, že předmětným a ani jiným ustanovením trestního řádu není stanovena lhůta pro vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, a stejně tak není stanovena povinnost Nejvyššího soudu na toto vyjádření vyčkávat. Za této situace nezbývá než dospět k závěru, že v tom, že Nejvyšší soud neoddaluje své rozhodnutí do vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, nelze shledávat postup, který by byl v rozporu s trestním řádem.
Ústavní soud se konečně zabýval tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud se řádně nevypořádal s námitkou rozporu skutkové a právní věty v jejím dovolání, přičemž stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález 113, strana 21). Ústavní soud připomíná, že v předmětném nálezu vyhověl ústavní stížnosti s ohledem na to, že v tehdy posuzované věci Nejvyšší soud o podaném dovolání nerozhodl meritorně, třebaže se podané dovolání opíralo o námitky hmotněprávního charakteru, které spadají pod rozsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ústavní soud konstatuje, že tento odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 565/02 není na místě, neboť v posuzované věci se jedná o zcela odlišnou situaci. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se předmětnou námitkou stěžovatelky tento soud věcně zabýval a také se s ní vypořádal (viz str. 4-5 předmětného usnesení). Za této situace Ústavní soud nenalézá nic, co by postupu Nejvyššího soudu vytkl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu