ECLI:CZ:US:2005:1.US.577.04
sp. zn. I. ÚS 577/04
Usnesení
I.ÚS 577/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. T. P. a JUDr. S. Ř., oba zast. JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou, sídlem Letců 1005, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8.6.2004, č.j. 24 C 60/2003-85, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a D. Š., zast. JUDr. Hubertem Kozlovským, advokátem, sídlem Gočárova 1288/89, Hradec Králové, jako vedlejší účastnicí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé v návrhu na zahájení řízení uvedli, že u okresního soudu podali proti vedlejší účastnici žalobu o zaplacení částky 1 623,- Kč, což je rozdíl mezi obvyklým nájemným jimi požadovaným ve výši 70,- Kč/m2/měsíc a nájemným, které žalovaná skutečně hradí. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že žalovaná nepřistoupila na návrh žalobců týkající se změny výše nájemného, když po zrušení regulace nájemného pro protiústavnost a s ohledem na stanovení výše nájemného mezi účastníky evidenčním listem s platností do 30.6.2003 požadovali žalobci v souladu s §671 obč. zákoníku hrazení nájemného ve výši obvyklé. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl, čímž porušil, podle názoru stěžovatelů, zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále soud porušil čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") tím, že nerespektoval nálezy Ústavního soudu. S využitím odůvodnění nálezů Ústavního soudu, jimiž došlo k opakovanému zrušení předpisů regulujících nájemné z bytů, stěžovatelé nesouhlasí se závěrem okresního soudu o neexistenci oprávnění soudu konstituovat právo na zvýšení nájemného, když se žalobci nedomáhají zvýšení nájemného, ale požadují placení "obvyklého" nájemného v souladu s §671 obč. zákoníku. Dále jsou stěžovatelé přesvědčení, že došlo k porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě tím, že bylo popřeno základní právo vlastníka na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnictví. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek ve výrocích I. a II. zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Ústavy, Úmluvy a Dodatkového protokolu, která upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 89 odst. 2 Ústavy:
2) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Okresní soud odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastnice plně odkázala na řízení před okresním soudem, především na svoje závěrečné stanovisko. Zejména zdůraznila, že má uzavřenou platnou smlouvu o nájmu (ze dne 31.3.1995), a to na dobu neurčitou. Smlouva je závazná pro obě strany, k dohodě o zvýšení nájemného nedošlo, právní předpis, umožňující jednostranné zvýšení, neexistuje. Podle jejího názoru není možné za daného právního stavu zjednat nápravu této situace přiznáním vyšší platby nájemného, než jaká byla smluvena. Podle jejího názoru nemá soud právo o věci rozhodnout. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 24 C 60/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé (v postavení žalobců) podali vůči vedlejší účastnici (v postavení žalované) dne 10.11.2003 žalobu, kterou se domáhali, aby jí byla uložena povinnost zaplatit jim částku 1 623,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedli, že jsou vlastníky domu, v němž je vedlejší účastnice nájemcem bytu. Nájemní vztah je upraven nájemní smlouvou ze dne 31.3.1995, uzavřenou vedlejší účastnicí a právním předchůdcem žalobců. Žalobci se stali vlastníky domu na základě kupní smlouvy a ze zákona na ně došlo k přechodu pronajímatelových práv a povinnosti. Dále konstatovali, že výše nájemného byla stanovena v nájemní smlouvě s odkazem na tehdy platnou úpravu zakotvenou v §696 obč. zákoníku a ve zvláštním předpise, tj. vyhl. č. 176/1993 Sb., podle níž bylo nájemné úředně stanovenou cenou; stěžovatelé na tomto základě jednostranně stanovovali nájemné novým evidenčním listem. Podle poslední úpravy činilo nájemné v bytě užívaném vedlejší účastnicí 756,- Kč/měsíc, přičemž tato úprava byla stanovena na dobu do 30.6.2003. Dále v žalobě stěžovatelé tvrdí, že výše nájemného nebyla sjednána na základě svobodné dohody smluvních stran, ale byla úředně stanovena, předpisy upravující výši nájemného svobodnou dohodu, překračující maximální výši nájemného podle regulačních předpisů, do 19.3.2003, tedy do nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., vylučovaly. Ke svobodné dohodě o výši nájemného, mezi pronajímatelem a nájemcem, podle stěžovatelů, nikdy nedošlo. Po zrušení regulace nájemného se stěžovatelé snažili s vedlejší účastnicí dohodnout na spravedlivé výši nájemného, ta však na jejich návrhy nepřistoupila. Stěžovatelé požadovali po vedlejší účastnici částku, která je rozdílem mezi nájemným odvozeným od ekonomického nájemného a nájemným skutečně placeným vedlejší účastnicí. Okresní soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že požadavek stěžovatelů nemá oporu v zákoně, neboť mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody a současně se také nejedná o nově uzavíranou nájemní smlouvu, kde by nebyla dosažena dohoda mezi smluvními stranami a zvláštní právní předpis, podle kterého byl pronajímatel oprávněn zvyšovat nájemné, neexistuje. Soud se ztotožnil s názorem vedlejší účastnice, že strany jsou vázány svými smluvními projevy a soud není oprávněn konstituovat právo žalobců na zvýšení nájemného. S námitkou žalobců, že nájemné bylo sjednáno pouze do 30.6.2003, soud nesouhlasil, neboť je nutné vycházet z uzavřené nájemní smlouvy, když nájem bytu byl sjednán na dobu neurčitou a při určení nájemného je nutné vycházet z listiny, které se dosud k výši nájemného vztahovaly, a to evidenčního listu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Jejich ústavní stížnost je především založena na tvrzení, že nájemné nebylo nikdy za trvání nájemního vztahu sjednáno, ale bylo vždy jednostranně stanovováno pronajímateli (str. 2 ústavní stížnosti); úvaha vychází z konstatování, že výše nájemného nebyla sjednána na základě svobodné dohody smluvních stran (str. 2 žaloby). Toto východisko je nesprávné. Nájemní smlouva mezi vedlejší účastnicí a právním předchůdcem stěžovatelů byla uzavřena 31.3.1995, tedy v době účinnosti vyhl. č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle §2 odst. 2 písm. b) této vyhlášky však regulace nájemného podle ní neplatila pro byty, o nichž se sjednávala nájemní smlouva s novým nájemcem (kromě určených výjimek, přitom z nájemní smlouvy založené ve spise žádná z těchto výjimek neplyne). Za této situace, byť s odkazem na vyhl. č. 176/1993 Sb., byla výše nájemného sjednána s plným uplatnění smluvní volnosti. Jestliže stěžovatelé nabyli vlastnické právo k domu s bytem užívaným vedlejší účastnicí, vstoupili do právního postavení pronajímatele (§680 odst. 2 obč. zákoníku), tudíž jsou povinni respektovat projevy vůle účastníků při uzavírání nájemní smlouvy a nemohou se v současné době dovolávat zrušení regulace nájemného, protože zrušení této úpravy žádným způsobem neovlivnilo obsah nájemního vztahu. Nedošlo tedy k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatelů, jako účastníků řízení. Protože stěžovatelé nabyli vlastnické právo omezené existujícími nájmy, nemohl proto napadeným rozsudkem dojít k porušení čl. 11 Listiny, či čl. 1 Dodatkového protokolu. Porušení dalších ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy se stěžovatelé nemohou dovolávat, protože se na jejich případ evidentně nevztahují.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu