ECLI:CZ:US:2005:1.US.589.03
sp. zn. I. ÚS 589/03
Usnesení
I.ÚS 589/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem Brno, Masarykova 31, zastoupeného JUDr. J. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, čj. 29 Odo 515/2003 - 138, a rozsudku Vrchního soudu Olomouci ze dne 29. 6. 2000, čj. 3 Cmo 262/98 - 96, za účasti M. V., zastoupeného JUDr. I. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 12. 11. 2003 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle stěžovatele byl porušen také čl. 4 Listiny, protože mu byla uložena povinnost mimo meze obchodního a občanského zákoníku. Rovněž bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 4 Ústavy ČR, protože soudní moc neposkytla ochranu jeho základním právům. K porušení citovaných ustanovení došlo tím, že vrchní soud při posuzování výše úroku z prodlení nesprávně určil datum splatnosti faktury v neprospěch stěžovatele, který tak byl povinen zaplatit částku o 419 000,-- Kč vyšší. Zásah do práv stěžovatele nastal také tím, že obecné soudy poskytly právní ochranu smluvnímu úroku ve výši 1% denně a že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, ačkoli bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ (správně §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, ve znění do 31. 12. 2000).
Stěžovatel dále uvedl, že došlo k zásahu do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného čl. 38 Listiny tím, že soud prvního stupně více než dva roky neučinil v dovolacím řízení jediný úkon, ačkoli pro to nebyl dán žádný důvod.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud sdělil, že stěžovatel odkazuje na znění OSŘ, ve znění účinném od 1. 1. 2001, ale soud rozhodoval podle znění účinného do 31. 12. 2000. V dalším odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Vrchní soud k námitce ohledně splatnosti faktury uvedl, že byla vystavena dne 15. 9. 1993 a téhož dne doručena stěžovateli. Její splatnost nastala 29. 9. 1993, stěžovatel byl tedy v prodlení od 30. 9. 1993. K námitce, týkající se ujednání účastníků smlouvy o smluvním úroku z prodlení ve výši 1% denně, odkázal vrchní soud na princip smluvní volnosti v obchodních závazkových vztazích. Dohodou o výši úroků z prodlení ve smlouvě o dílo vyjádřili účastníci svou souhlasnou vůli. Po celou dobu řízení před soudy obou stupňů stěžovatel nezpochybnil svůj projev vůle, týkající se výše úroků. Obchodní zákoník předpokládá určitou zdatnost podnikatele a jeho dobrou profesionální úroveň, proto podnikatel musí nést důsledky, které pro něj při podnikání z jeho právních úkonů nastanou.
Ze spisu sp. zn. 31 Cm 14/95 Krajského soudu v Brně bylo zjištěno, že dne 25. 4. 1994 podal M. V. (dále jen "vedlejší účastník") u Krajského obchodního soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu na zaplacení 1 211 630,40 Kč. Krajský soud vydal dne 1. 12. 1994 platební rozkaz čj. 1/Ro/841/94. Po odporu stěžovatele proti tomuto platebnímu rozkazu krajský soud rozsudkem ze dne 26. 11. 1997, čj. 31 Cm 14/95 - 50, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 211 630,40 Kč.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, čj. 3 Cmo 262/98 - 96, tak, že ohledně částky 18 842,60 Kč rozsudek krajského soudu zrušil a řízení zastavil. Ve zbývající části rozsudek krajského soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 817 910,-- Kč a ohledně částky 374 877,80 Kč žalobu zamítl.
Stěžovatel podal dne 3. 10. 2000 proti tomuto rozsudku dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2003, čj. 29 Odo 515/2003 - 138, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal, zda návrh splňuje formální náležitosti stanovené ZÚS, a je tedy způsobilý dalšího projednávání.
Nejprve se zabýval stížnostními důvody, týkajícími se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR, které měly spočívat v tom, že vedlejšímu účastníkovi byl přisouzen smluvní úrok z prodlení ve výši 365% ročně a v tom, že odvolací soud určil nesprávné datum splatnosti faktury.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity obsažený v §75 odst. 1 ZÚS. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 111, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 ZÚS, ve znění do 31. 3. 2004). S odkazem na princip subsidiarity zakotvený v §75 odst. 1 ZÚS a v souladu s §43 odst. 1 písm. e) ZÚS odmítl Ústavní soud tento stížnostní důvod jako nepřípustný. Stěžovatel totiž nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jak vyplývá ze spisu (viz č. l. 108 a č. l. 126), stěžovatel v řízení před soudy prvního ani druhého stupně tyto skutečnosti neuvedl, proto se jimi nemohly zabývat. Posléze se jimi nemohl zabývat ani Nejvyšší soud, vzhledem k nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Dodržení principu subsidiarity nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale - i z hlediska obsahového. To znamená, že stěžovatel měl předmětné námitky vznést v rámci řízení před obecnými soudy prvního a druhého stupně. Pokud tak neučinil, nenaplnil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ust. §75 odst. 1 ZÚS.
Ze spisu sp. zn. 31 Cm 14/95 Ústavní soud zjistil, že na č. l. 12 je založena fotokopie sporné faktury č. 34/93, kde v rubrice "den splatnosti" je uvedeno datum 29.09.93 a jako den odeslání je uvedeno datum 15.09.93. Z těchto údajů je sice patrno, že původní číselné označení měsíce října (10) bylo přepsáno na (09), tj. září, ale stěžovatel svým podpisem a razítkem na této faktuře potvrdil její převzetí 15.9.93. Bylo tedy zcela na něm, kdy fakturu zaplatí, vědom si sankcí. Na úrocích se oba účastníci smluvního vztahu dohodli v čl. VI. smlouvy o dílo.
Soudy tedy poskytly svou ochranu principu smluvní volnosti a zásadě "pacta sunt servanta" a nikoli možnosti zpochybňovat smluvní ujednání tehdy, pokud se to jednomu ze smluvních partnerů nehodí.
Po posouzení zbylého obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené čl. 38 Listiny, ke kterému mělo dojít nečinností Krajského soudu v Brně při dovolacím řízení. Stěžovatel tuto námitku vznesl až v ústavní stížnosti, po skončení dovolacího řízení, tedy v době, kdy k tomuto zásahu již nedocházelo. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 325) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V daném případě se již o takový zásah nejedná. Proto v této části ústavní stížnost splňuje podmínky pro její odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poslední námitkou, kterou se Ústavní soud zabýval, bylo údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR, spočívající v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, ačkoli bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ (správně §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože soudy rozhodovaly ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že při posuzování přípustnosti dovolání vycházel z ustálené doktríny. Podle ní je rozsudek vrchního soudu ze dne 29. 6. 2000, čj. 3 Cmo 262/98 - 96, s rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 11. 1997, čj. 31 Cm 14/95 - 50, souhlasný co do částky 817 910,-- Kč (ve zbytku byl zrušen ve prospěch stěžovatele). Jedná se tedy o nerozdílná (souhlasná) rozhodnutí, takže přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, ve znění do 31. 12. 2000, není dána. Atributem změny soudního rozhodnutí je totiž diformita (nesouhlasnost) mezi rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Ta mezi oběma rozhodnutími dána není. V tom, jakým způsobem Nejvyšší soud vyložil a následně aplikoval ustanovení OSŘ, upravující přípustnost dovolání, Ústavní soud neshledal ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva. K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v projednávaném případě tedy nedošlo.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS ústavní stížnost stěžovatele v části jako návrh nepřípustný. Ve zbylé části, protože neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu