ECLI:CZ:US:2005:1.US.593.03
sp. zn. I. ÚS 593/03
Usnesení
I.ÚS 593/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 3 To 587/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2003 sp. zn. 2 Nt 1451/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 15 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k této Úmluvě domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 3 To 587/2003, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2003 sp. zn. 2 Nt 1451/2003. Uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo rozhodnuto v trestní věci stěžovatele jednak tak, že se podle §283 písm. a) tr. ř. per analogiam návrh na povolení obnovy řízení ve věcech Vojenského obvodového soudu Bratislava, sp.zn. 1 T 105/1978 a 2 Rtv 409/90, zamítá, jednak tak, že se návrh na zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava z 28. 6. 1978, sp. zn. 1 T 105/78, usnesení téhož soudu z 30.5.1991, sp. zn. 2 Rtv 409/90, a rozsudku z 10. 7. 1991, sp. zn. 409/90, dle §6 zákona č. 198/1993 Sb., zamítá. Krajský soud v Českých Budějovicích stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení shora citovaným usnesením zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 28.června 1978, sp.zn. 1 T 105/78, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Trestného činu se měl dopustit tím, že odmítl nastoupit vojenskou službu, protože mu v tom bránilo náboženské přesvědčení (stěžovatel je Svědkem Jehovovým). Usnesením Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 30. května 1991, sp.zn. 2 Rtv 409/90, byl shora uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 10. července 1991, sp.zn. 2 Rtv 409/90, bylo při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání. Dne 10. srpna 2001 požádal navrhovatel Vojenský obvodový soud Bratislava o úplnou rehabilitaci na základě přezkumného řízení podle zákona č. 125/1996 Z.z. Vojenský obvodový soud Bratislava návrh zamítl usnesením ze dne 4. září 2001, sp.zn. 2 Nt 556/01, a to z toho důvodu, že v rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. nebyl stěžovateli uložen trest. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 18.října 2001, sp.zn. 4 To 120/01. Proto se stěžovatel dne 14.ledna 2003 obrátil na Okresní soud České Budějovice s návrhem na povolení obnovy řízení. V doplňku ze dne 28. února 2003 pak alternativně předložil návrh na zrušení napadených rozhodnutí podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. Usnesením Okresního soudu České Budějovice ze dne 13. června 2003, sp.zn. 2 Nt 1451/2003, byl stěžovatelův návrh podle §283 písm. a) trestního řádu zamítnut proto, že navrhovatel podal návrh "u neoprávněného orgánu". Proti tomu podal stěžovatel dne 27. června 2003 stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu České Budějovice ze dne 15. září 2003, sp.zn. 3 To 587/2003, s odůvodněním, že "soud prvního stupně správně ve věci zamítl návrh na obnovu podle analogie ustanovení §283 písm. a) tr.ř., neboť stěžovatel není oprávněn se před soudem ČR domáhat návrhu na obnovu řízení ve věci, které skončilo rozhodnutím dosud existujícího VOS Bratislava".
Z formálního hlediska stěžovatel namítl, že jeho návrh na povolení obnovy řízení neměl být Okresním soudem v Českých Budějovicích zamítnut s tím, že byl podán u neoprávněného orgánu, tedy podle analogie s ust. §283 písm. a) trestního řádu, neboť uvedené ustanovení hovoří pouze o neoprávněné osobě. K podstatě věci pak zejména popřel názor, že by se český občan (v minulosti odsouzený čs. soudem) musel nejdříve domáhat svých práv "u zahraničního soudu". Stěžovatel nebyl odsouzen soudem Slovenské republiky, ale československým federálním soudem, který zanikl dne 31. prosince 1992. Dne 1. ledna 2003 se pak ve stejné budově konstituoval soud zahraniční, tj. soud Slovenské republiky. Přesto se ještě dříve, než některé slovenské soudy začaly odmítat advokáty zapsané v České advokátní komoře, pokusil na Slovensku o nápravu cestou zákona č. 125/1996 Z. z. Tento návrh byl však zamítnut (viz výše) a to (prý) z toho důvodu, že slovenské soudy neuznávají zásadu formulovanou Ústavním soudem ČR, že i výrok o vině je pro občana určitou formou trestu. Stěžovatel také odkázal na nedávná rozhodnutí českých obecných soudů v analogických případech, kdy prý byla obnova řízení bez problémů povolena, přestože v původním rehabilitačním řízení rozhodoval československý vojenský obvodový soud se sídlem na území dnešní Slovenské republiky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K úvodní námitce stěžovatele, že jeho návrh na povolení obnovy řízení neměl být Okresním soudem v Českých Budějovicích zamítnut s poukazem na to, že byl podán u neoprávněného orgánu, tedy podle analogie s ust. §283 písm. a) trestního řádu (jestliže uvedené ustanovení hovoří pouze o neoprávněné osobě), lze stručně uvést, že z úzce formalistického hlediska má stěžovatel pravdu. Při posuzování ústavní stížnosti však Ústavní soud nezkoumá celkovou (běžnou) zákonnost napadených rozhodnutí, ale zejména a především autoritativně zjišťuje, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Není jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. vyhledávat všechna možná pochybení v postupu obecných soudů a řízení před nimi perfekcionisticky "předělávat", pokud takové pochybení nemělo vliv na podstatu věci, řešenou před těmito soudy a jeho odstranění by nemohlo vést z věcného hlediska k jinému výsledku řízení. Případné vyhovění ústavní stížnosti jen z tohoto důvodu by proto podle přesvědčení Ústavního soudu bylo projevem pouhého formalismu, který podstatu věci neřeší. Ústavní soud totiž ve své činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu; právě z tohoto pohledu se na zkoumání daného případu zejména zaměřil, jak je z dále uvedených úvah patrno.
Zásadní otázkou ve zkoumaném případě je, zda může soud České republiky zrušit rozsudek soudu, který se dnes nachází na území Slovenské republiky a povolit obnovu řízení, jestliže původní rozsudek vojenského soudu (který nyní nadále existuje jako vojenský soud samostatné Slovenské republiky), jímž byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva, byl vydán za totalitního režimu a před rozdělením společného státu vojenským soudem tehdejší československé federace.
Krajský soud v Českých Budějovicích ke shora vymezené podstatě případu ve svém usnesení - napadeném ústavní stížností - zejména uvedl, že trestní řád České republiky takovou problematiku v žádném ze svých ustanovení neřeší, jelikož nebyl v tomto směru připraven na rozdělení původní československé federace. Není pochyb o tom, že příslušným podle původních předpisů by měl být k řízení o obnově soud, jenž napadené rozhodnutí vydal, tedy Vojenský obvodový soud v Bratislavě. Tento soud stále existuje, byť je - z hlediska stěžovatele - soudem cizozemským. I stížnostní soud má tedy ve shodě se soudem prvního stupně za to, že soudu České republiky nenáleží pravomoc zasahovat do rozhodování soudu jiného svrchovaného státu. Soud České republiky nemá k dispozici ani příslušný spisový materiál, který je archivován ve Slovenské republice. Není sice zpochybňováno právo českého občana domáhat se práva na soudní ochranu v zemi, kde žije, ale takový postup by měl být přípustný až jako krajní možnost v případě, že by nebylo možné se této ochrany domoci na území toho státu, jehož soud předmětný právní akt vydal. Ani stížnostnímu soudu nepřipadá v této fázi vhodné, aby jakýkoliv soud České republiky rušil rozhodnutí vydané dosud existujícím soudem působícím na území Slovenské republiky. Proto stížnostní soud neshledal stížnost důvodnou. Přitom uvedl, že nepřehlíží námitky stěžovatele, že jiné soudy činné na území ČR v obdobných věcech akceptovaly návrhy na povolení obnovy řízení a rozhodly o nich pozitivně, povolily obnovu řízení a původní odsuzující rozhodnutí vydané slovenskými soudy zrušily. Doplnil však, že rozhodnutí předložená v takovýchto obdobných trestních věcech obhájcem stěžovatele přesvědčivým způsobem neřešila otázku příslušnosti pro takováto rozhodnutí.
Ústavní soud usuzuje, že ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů obstojí i z hlediska ústavněprávního. V tomto směru totiž nelze přehlédnout, že se stěžovatel svého práva - jak sám ostatně uvádí v ústavní stížnosti - domáhal nejdříve u orgánů Slovenské republiky a když neuspěl, obrátil se na soud v České republice, tedy na Okresní soud v Českých Budějovicích (pozn.: jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, obecné soudy nebyly o této skutečnosti stěžovatelem navíc zřejmě ani informovány). Poněkud zjednodušeně řečeno stěžovatel tedy usiluje zejména o to, aby soud České republiky zrušil rozsudek, který byl vydán vojenským soudem v Bratislavě jako soudem tehdejší čs. federace, jenž nyní existuje jako vojenský soud Slovenské republiky, a aby povolil ve věci obnovu řízení; to navíc v situaci, kdy v této věci bylo soudy působícími na území Slovenské republiky rozhodováno jak po roce 1989, kdy došlo k obnově demokracie, tak i po roce 1993, kdy byla rozdělena Česká a Slovenská Federativní republika a stěžovatel na Slovensku částečné rehabilitace již dosáhl. Okolnost, že by případný rozsudek soudu České republiky ve vztahu k předmětné problematice mohl pro stěžovatele ve zkoumaném případě hypoteticky vyznít lépe, než závěry soudů ve Slovenské republice (pozn.: podle názoru stěžovatele, jak již bylo výše uvedeno, např. proto, že slovenské soudy údajně neuznávají zásadu formulovanou Ústavním soudem ČR, že i výrok o vině je pro občana určitou formou trestu) je z hlediska podstaty věci irelevantní; stejně je z formálního hlediska pro daný případ nepodstatné, dopustil-li se stěžovatel údajného trestného činu před rozdělením společného státu na území České republiky a je-li občanem ČR.
Po zániku České a Slovenské Federativní republiky vznikla soustava na sobě nezávislých státních orgánů nástupnických států - České republiky a Slovenské republiky, včetně soudních soustav. Základním logickým principem z hlediska ústavněprávního a mezinárodněprávního proto musí být - ve vztahu k vývoji shora podrobně popsaného zkoumaného případu - že rozsudek soudu, který měl sídlo na území Slovenské republiky, má za této situace v uvedených směrech povahu trestního rozsudku cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné československé soudní soustavy. Soud České republiky nemůže zasahovat do řízení před soudy jiného suverénního státu, tedy soudu Slovenské republiky; ostatně příslušný soud, resp. soudy Slovenské republiky, svoji pravomoc v daném případě žádným způsobem nepopřely, rozhodly však jinak, než jak stěžovatel chtěl. Po (relativním) neúspěchu v soudním řízení v jednom státě není možné - z hlediska daného případu - domáhat se nápravy v dalším státě, kde jsou předpoklady pro úspěch podle názoru stěžovatele příznivější, byť tyto státy v minulosti tvořily federaci, odhlédneme-li navíc zcela od praktických komplikací, jako je např. získání příslušného spisového materiálu apod. Věc je tedy zcela zřejmě v jurisdikci slovenské, do níž jiný stát zásadně nemůže zasahovat. Právo vydat ve věci závazný a vynutitelný individuální právní akt má tedy příslušný soud Slovenské republiky.
Uvedené závěry vyslovuje Ústavní soud i se zřetelem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 402/01, ve kterém bylo mj. konstatováno, že "...k odpovědnosti ze své jednání se primárně hlásí ten stát, na jehož území sídlil právě prvostupňový soud, když zadostiučinění (i ve formě odškodnění) je nutno hledat v první řadě u tohoto státu. Pokud by však tato cesta selhala, příp. pokud by vyvstaly jiné závažné důvody... neboť slovenský zákon č. 125/1996 Zb., byl vydán o tři roky později než jeho český protějšek, nebylo dle názoru Ústavního soudu vyloučeno, aby se občan České republiky v zákonem stanovené lhůtě obrátil na soud se sídlem v České republice." Citovaný názor však byl vysloven v poněkud odlišné věci, formou usnesení a pouze jako tzv. obiter dictum. Se zřetelem k okolnostem konkrétního zkoumaného případu nelze tedy podle přesvědčení Ústavního soudu - s odkazem na výše uvedené důvody - danou věc řešit způsobem, o který stěžovatel usiluje.
Pouze pro úplnost lze uvést k námitce stěžovatele, že některé soudy v České republice jeho obdobným návrhům vyhověly, že obecně vzato nemůže být úkolem Ústavního soudu sjednocování judikatury obecných soudů. Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování, jestliže k ní došlo, je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví. Se zřetelem ke zkoumanému případu možno doplnit, že stěžovatelem předložená usnesení obecných soudů byla pouze usneseními soudů prvostupňových (Okresní soud Plzeň - město, Okresní soud Litoměřice, Okresní soud Opava), jež se týkají skutkově poněkud odlišných případů. Ústavní soud tedy nemá ani procesní prostor, ani materiální důvod k tomu, aby se těmito usnesením jakkoli zabýval či hodnotil závěry v nich obsažené.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu