ECLI:CZ:US:2005:1.US.598.04
sp. zn. I. ÚS 598/04
Usnesení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. Ch., právně zastoupené JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem, sídlem Elišky Peškové 13, Praha 5 proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 2, Místního oddělení Nové město ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. ORII-1727-1/MO1-Tč-2004, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2004, č. j. 2 Zn 9264/2003, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 2, Místního oddělení Nové město a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 2, Místního oddělení Nové město (dále jen Policie) ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. ORII-1727-1/MO1-Tč-2004 (dále jen usnesení Policie), kterým bylo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád) odloženo trestního oznámení stěžovatelky na JUDr. J. N. s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Stěžovatelka ústavní stížností rovněž napadla usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen Státní zastupitelství) ze dne 29. 7. 2004, č. j. 2 Zn 9264/2003 (dále jen usnesení Státního zastupitelství), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie.
Podle názoru stěžovatelky byla napadenými usneseními porušena její práva dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) a čl. 1, čl. 36, čl. 38 odst. 2 "PLS" a čl. 6 "Úmluvy".
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila Policie. Ve svém vyjádření krátce shrnula svůj postup a postup Státního zastupitelství v dané věci, aniž by se blíže vyjádřila k stěžovatelkou tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti rovněž vyjádřilo Státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že má za to, že práva stěžovatelky nebyla porušena a navrhlo ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu).
III.
Ústavní soud konstatuje, že ústavními stížnostmi proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, kterými tyto orgány odložily trestní oznámení, se opakovaně zabýval. Ve své judikatuře, včetně např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 41/01, II. ÚS 470/03, či III. ÚS 402/04, Ústavní soud již mnohokrát vyslovil názor, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného, a proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil ve světle výše uvedeného stěžovatelkou napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nemohlo dojít, neboť napadenými rozhodnutími nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Současně je nutno poukázat na skutečnost, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, strana 291). Nadto je nutno poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení §158 a násl. trestní řád. Dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§159a odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 trestního řádu). Jestliže orgány činné v trestním řízení z okolností případu dospěly k závěru, že ze strany podezřelého nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, nepřísluší Ústavnímu soudu tento jejich právní názor korigovat.
Jádrem ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Je však věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou základních práv a svobod. Podle čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.
Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel , že orgány činné v trestním řízení neporušily napadenými usneseními žádná ústavně zakotvená práva stěžovatelky a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání odmítá jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu