ECLI:CZ:US:2005:1.US.600.05
sp. zn. I. ÚS 600/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Jičín, se sídlem Husova 206, Jičín, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2004, č. j. 26 Co 99/2004 - 80, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2005, č. j. 20 Cdo 2695/2004 - 109, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny její ústavně zaručená základní práva a svobody garantované čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným rozsudkem (výrok I.) potvrdil krajský soud rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2003, č. j. 10 C 137/2001 - 58, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení svého vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Trutnově na listu vlastnictví č. 47 pro obec Pec pod Sněžkou, katastrální území Velká Úpa I, a dále rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi (žalovaná Základní organizae ROH - 4. Místní výbor zaměstnanců školství, vědy, umění a tisku v Jičíně, ZO - ČMOS - školství při 3. ZŠ Jičín) náklady řízení. Odvolací soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 10 879 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR tak, že jej odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud pochybil, pokud jí neposlal k replice vyjádření vedlejšího účastníka k podanému odvolání, a tímto postupem byla porušena zásada rovnosti zbraní zakotvená v ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále také základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka uplatňuje stejné námitky i k rozhodnutí dovolacího soudu, jehož pochybení spatřuje v tom, že pokud dovolání bylo odmítnuto s odkazem na výslovné neuvedení dovolacího důvodu, je takové rozhodnutí nesprávné, nespravedlivé a přepjatě formalistické. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek soudu odvolacího, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu se týkají především aplikace a interpretace procesních ustanovení občanského soudního řádu soudem dovolacím, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda dovolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí i z vyžádané kopie dovolání podaného stěžovatelkou, resp. doplnění tohoto dovolání, stěžovatelka zastoupená advokátem podala dne 9. 8. 2004 proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu (doručeného jejímu právnímu zástupci dne 25. 6. 2004) dovolání, v němž uvedla, že "jí skutečně nezbývá než doufat, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam" (č. l. 85 spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 10 C 337/2001) a dále poukázala na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v tomto směru zcela ponechává na úvaze soudu, zda shledá některý ze zde uváděných případů. Stěžovatelka v tomto podání také požádala o poskytnutí jednoměsíční lhůty k "podrobnějšímu zdůvodnění tohoto dovolání" z důvodu čerpání dovolené jejího právního zástupce. Doplnění dovolání pak bylo soudu I. stupně doručeno dne 17. 9. 2004, tedy již po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Jak dále Ústavní soud zjistil, dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v projednávaném případě přicházelo v úvahu v otázce přípustnosti dovolání posouzení podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V podaném dovolání však po dobu trvání lhůty (ani později) nebyl uplatněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., a proto dovolací soud s odkazem na ustanovení §241b odst. 3 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a na ustálenou judikaturu podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Jak totiž vyplývá z výše citovaných ustanovení, neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, přičemž po marném uplynutím této propadné lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. nemůže dovolací soud k pozdějšímu podání přihlédnout.
Ústavnímu soudu v daném případě nezbývá než konstatovat, že pokud dovolací soud odmítl podané dovolání pro nepřípustnost, postupoval zcela v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V takovém postupu nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace procesních norem měla racionální podklad spočívající v ochraně principu právní jistoty plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Nelze totiž přehlížet, že dovolání je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost podání.
Namítala-li stěžovatelka současně se zásahem do jejího práva chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny i zásah do práva vyplývajícího z čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, již v několika předešlých rozhodnutích Ústavního soudu zaznělo, že "má-li "právní norma" obsažená v čl. 37 odst. 3 Listiny obě podoby, tj. jak podobu principu, tak podobu subjektivního práva, omezuje se čl. 96 odst. 1 Ústavy toliko na vyjádření v podobě principu, za nímž nestojí žádné subjektivní právo" (srov. odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 430). Vzhledem k tomuto stanovisku se pak zásahem do výše uvedeného ustanovení Ústavy ČR Ústavní soud nezabýval. A stejně tak se Ústavní soud nezabýval ani tvrzeným porušením čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť z tohoto ustanovení nelze odvodit ústavně zaručené právo stěžovatelky, neboť jde o normu kompetenční.
K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozsudku odvolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky bylo dovolání, jehož přípustnost mohla být shledána jen dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud ovšem stěžovatelka podala nepřípustné dovolání, resp. v zákonné lhůtě jej řádně neodůvodnila, svým vlastním procesním postupem přivodila stav, jakoby dovolání podáno nebylo, neboť o něm nebylo vinou stěžovatelky možno rozhodovat ani co do jeho přípustnosti. Jinými slovy, stěžovatelčin procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatelky poskytuje. Za této situace je ovšem ústavní stížnost v rozsahu, jímž napadá rozhodnutí odvolacího soudu, podaná opožděně, neboť nelze aplikovat ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který předpokládá, že přípustnost dovolání mohl dovolací soud posuzovat, tedy předpokládá řádně podané dovolání, což se v daném případě nestalo.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že jí nebylo doručeno vyjádření vedlejšího účastníka k jejímu odvolání, Ústavní soud uvádí, že si je vědom rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová proti České republice, ale vzhledem k nepřípustnosti podané ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, se zmiňovanou námitkou nemohl zabývat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu