ECLI:CZ:US:2005:1.US.602.04
sp. zn. I. ÚS 602/04
Usnesení
I.ÚS 602/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. N., zast. Jiřím Štaidlem, advokátem, sídlem Apolinářská 6, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.2003, č.j. 22 Co 131/2003-189, a proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12.11.2002, č.j. 7 Nc 168/99-150, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na výkon rozhodnutí o styku s nezletilým synem, nar. 1. 10. 1997, tak, že jeho návrhy na ukládání pokut matce za neuskutečněné styky byly zamítnuty. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání popsal dosavadní průběh výkonu rozhodnutí ve věci péče o nezl. syna. Zejména zdůraznil, že v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně namítal nepřihlédnutí k jím tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům a neúplné zjištění skutkového stavu věci zapříčiněné neprovedením jím navržených důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností. Krajský soud se s jeho názorem neztotožnil a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť výkon rozhodnutí ukládáním pokut je možno nařídit v případě, kdy jeden z rodičů přes výzvu podle §272 odst. 2 obč. soudního řádu nesplní dobrovolně svou povinnost vyplývající pro něj z vykonatelného rozhodnutí, k čemuž však v konkrétním případě, dle názoru soudu, nedošlo. Dle mínění soudu matka vždy zajistila, aby nezl. syn byl přítomen na místě, kde se styk měl uskutečnit, a pokud nezletilý kladl odpor, nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nezletilého ke styku nutila neadekvátním způsobem. Stěžovatel před soudem I. stupně navrhoval provedení důkazů výslechy svědků, jež by objasnily okolnosti styků a způsob, jakým matka plní svou povinnost nezletilého na styk se stěžovatelem připravit. Soud I. stupně tyto důkazy neprovedl a odůvodnil, že o průběhu uvedených styků není mezi rodiči sporu, jen je odlišně interpretují. Rozhodnutí obou soudů stěžovatel považuje za založené pouze na jejich vlastní úvaze, kdy mu soudy nezajistily či neumožnily dostatečné skutkové objasnění neplnění povinnosti matky, ale zároveň se ani s odmítnutím jím opakovaně navrhovaných důkazů nijak uspokojivě nevypořádaly (zejména bylo-li neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů odvolacím důvodem a soud II. stupně je bez dalšího v rámci odvolání shledal nedůvodným, aniž by své odmítavé stanovisko blíže zdůvodnil). Stěžovatel považuje takový postup za porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně namítá porušení práva na rovnost účastníků v řízení před soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina). Dále stěžovatel tvrdí, že oběma rozsudky (pozn. správně má být "usneseními") bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), když stanovený postup, na němž je ochrana tohoto práva založena, je určen především procesními právními předpisy, ve věci stěžovatele je to §153 odst. 1 obč. soudního řádu, který soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci a důkazy provedené v řízení v řízení v souladu s §132 obč. soudního řádu hodnotily podle zásad volného hodnocení důkazů. Dále stěžovatel, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, tvrdí, že zásadám spravedlivého procesu je nutno rozumět tak, že mu musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Podle názoru stěžovatele odvolací soud neakceptováním, resp. nedostatečným zdůvodněním, proč jeho opakovaným důkazním návrhům předneseným již před soudem I. stupně nevyhověl, zatížil své rozhodnutí vadou vedoucí k porušení jeho nezadatelných ústavních práv. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených usnesení.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že rozhodoval na základě obsahu spisu, ze kterého dovodil stejný závěr jako soud I. stupně, že matka nezletilého neporušuje svou povinnost vyplývající pro ni z vykonatelného rozsudku ohledně styku otce s nezletilým. Důkazy obsažené ve spisu mu umožnily jednoznačně tento závěr učinit, další dokazování v této věci tak bylo nadbytečné. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a v podrobnostech odkázal na obsah spisu, zejména pak na protokol o jednání ze dne 12.11.2002 obsahující návrhy na výslech svědků. Po vyjádření matky nezletilého a opatrovníka soud vyhlásil usnesení, kterým návrhy zamítl, výslechy považoval za nehospodárné a nadbytečně. V té souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 127/96, podle něhož povinnost soudu podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 obč. soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků neznamená povinnost vyhovět všem důkazním návrhům, rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Okresní soud dále připomenul, že v této souvislosti opatrovnice nezletilého navrhla uskutečnění styku na neutrálním území, matka byla ochotna nezletilého k takovému styku přivést, stěžovatel s ním nesouhlasil. S ohledem na uvedené skutečnosti okresní soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
M. N. se vzdala postavení vedlejší účastnice.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u okresního soudu od prosince 2001 do října 2002 celkem 4 návrhy na výkon rozsudku, kterým byla schválena dohoda rodičů o styku otce s nezl. synem, a to ukládáním pokut za neuskutečněné styky ve vymezených dnech za období od 7.4. do 6.7.2002. V návrzích popsal průběh setkání, zejména zdůraznil, že matka sice syna ke styku přivedla, syn plakal a křičel, ke styku nedošlo. Okresní soud návrh zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady §273 odst. 1 a 2 obč. soudního řádu, zejména nepřijal tezi, že k neuskutečnění styku došlo výlučně zaviněním matky. Soud uznal právo otce na co nejširší styk se synem, avšak poukázal na to, že o jeho ochotě řešit nastalé problémy ohledně styku svědčí odmítnutí možnosti dalších kontaktů se synem za asistence orgánu sociálně - právní ochrany dětí, přestože matka s tímto souhlasí a dle závěrů znalce i uvedeného orgánu by takový průběh styku vedl k uklidnění nezletilého a ke zlepšení vztahů mezi otcem a synem. Považoval za nezbytné zdůraznit, že ve vztazích rodičů a dětí je vzájemná dohoda rodičů nenahraditelná jakýmkoli soudním rozhodnutím, tím méně pak sankcionováním rodičů. V usnesení dále uvedl, že neprovedl důkazy výslechem svědků navržených stěžovatelem, neboť měly prokázat okolnosti jednotlivých styků, o jejichž průběhu mezi rodiči není sporu, každý z rodičů však tyto skutečnosti odlišně interpretuje. Stěžovatel podal proti prvostupňovému usnesení odvolání, protože měl za to, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, a že neúplně zjistil skutkový stav, protože neprovedl jím navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, přičemž polemizoval se skutkovými zjištěními i závěry okresního soudu. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, že nebyly splněny všechny podmínky k tomu, aby byl výkon rozhodnutí nařízen. Konstatoval, že byla schválena dohoda rodičů o úpravě styku nezletilého syna se stěžovatelem, že však v inkriminovaných dnech ke styku nedošlo. Poukázal též na znalecký posudek, že otec je schopen s nezletilým navázat kontakt, avšak jejich vzájemné vztahy jsou narušeny, podle posudku se jeví vhodným zajistit styk s pomocí prostředníka, stěžovatel však tuto možnost odmítá. V odůvodnění krajský soud uzavřel, že matka vždy zajistila, aby byl nezletilý přítomen na místě, kde se má styk uskutečnit, pokud však kladl odpor a odmítal s otcem odejít, nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nezletilého ke styku nutila neadekvátním způsobem, případně, aby jej proti jeho vůli násilím usadila do stěžovatelova automobilu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí naplnění podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Ústavní soud se tudíž ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu ani porušení principu rovnosti účastníků nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení práva na soudní ochranu dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se ochrany svých subjektivních práv u soudu. Je však věcí stěžovatele, aby v takovém případě zvolil adekvátní právní prostředky, především však musí respektovat, že zákon o rodině v rámci úpravy styku rodičů s dítětem sice respektuje právo rodičů na maximální míru styku s dítětem, že však jde o situace, které řadu neprávních aspektů, psychologických, sociálních, morálních atd. Stěžovatel soudům nedůvodně vytýká neprovedení důkazů nezbytných k prokázání jeho tvrzení, přitom obecné soudy na jeho návrhy reagovaly, aniž by se zaměřil na vytvoření takových podmínek, ve smyslu znaleckých závěrů, které by umožňovaly styk s nezl. synem realizovat. Není tedy důvodné jeho tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení a porušení práva na soudní ochranu. Je notorietou, že právo na soudní ochranu nezaručuje a nemůže zaručit účastníkům, že soud akceptuje jejich právní názory či všechny jejich návrhy.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4.8.2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu