ECLI:CZ:US:2005:1.US.606.04
sp. zn. I. ÚS 606/04
Usnesení
I.ÚS 606/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. T., zast. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2004, č.j. 23 Co 116/2004-38, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10.11.2003, č.j. 29 C 44/2003-24, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti EUROTEL PRAHA, s.r.o., sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že obvodní soud vydal rozsudek, kterým uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 12 572,- Kč a náklady řízení. Podkladem pro vydání rozsudku byla žaloba vedlejšího účastníka, který se domáhal zaplacení uvedené částky jako údajné sankce za rozdíl mezi plnou a dotovanou cenou telefonu z důvodu, že stěžovatel neměl platit poplatky a hovorné. Stěžovatel v řízení před soudem I. stupně namítal promlčení tvrzeného nároku, a to v promlčecí době podle obč. zákoníku, neboť vůči vedlejšímu účastníkovi nevystupoval v postavení podnikatele a nebyla uzavřena dohoda o volbě práva podle §262 obch. zákoníku. Další námitku vznesl vůči postupu soudu I. stupně, který odročil jednání za účelem předložení originálů listin, obě strany omluvily svoji neúčast na odročeném jednání, soud konal jednání bez účasti stran, protokoloval, že provedl důkaz originály listin, ač je vedlejší účastník dle svého vyjádření nepředložil a nepřihlížel k písemnému vyjádření stěžovatele ze dne 7.11.2003, neboť prý bylo předloženo až po jednání, ve kterém bylo ve věci rozhodnut, ve skutečnosti však stěžovatel předal toto podání do podatelny soudu 3 dny před konáním jednání; tím byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního sporného řízení. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž vytýkal uvedené vady a okolnost, že se soud nezabýval tím, kdy mohl vedlejší účastník uplatnit své právo poprvé. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl, když se nezabýval ani všemi odvolacími důvody, jež stěžovatel uplatnil. Soud výslovně uvedl, že podle §205b obč. soudního řádu nesmí přihlížet k tvrzení žalovaného v odvolacím řízení, že mu nebyla faktura doručena, neboť žalovaný byl soudem I. stupně řádně poučen podle §119a obč. soudního řádu a nejde o žádný z důvodů uvedených v §205b odst. 1 obč. soudního řádu. Tento postup považuje stěžovatel za chybný a tvrdí, že byl poškozen ve svých procesních právech vznášet námitky proti tvrzenému nároku i případně v odvolacím řízení. Namítá, že poučení podle §119a má účinky jen vůči přítomným účastníkům, což nebyl jeho případ, neboť stěžovatel na jednání, na kterém soud I. stupně takto poučoval, nebyl přítomen. Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nijak nereagoval na námitku, že aplikuje-li se na posouzení otázky vzniku údajného obchodněprávního vztahu právní úprava platná v době vydání rozsudku, je třeba zkoumat, zda by se dohodou podle §262 odst. 1 obch. zákoníku nezhoršilo postavení stěžovatele, který je nepodnikající fyzickou osobou. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když se soudy ani nezabývaly jeho procesními námitkami uplatněnými v řízení a kdy vůči němu aplikovaly nesprávnou právní úpravu obchodního zákoníku, z těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušného článku Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který upravuje právo na spravedlivý proces, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Městský soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. K tomu dodává, že podle textu stížnosti si stěžovatel nepřečetl napadený rozsudek, neboť shledal, že odvolací soud jeho odvolání nezamítl, ale potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Také stěžovatelovo tvrzení o průběhu dokazování nemá oporu v tom, z čeho odvolací soud při svém rozhodování vycházel, protože podle §213 odst. 2 obč. soudního řádu provedl dokazování přečtením listin - originálů; rovněž se vypořádal s námitkou promlčení i s aplikací hmotného práva při posuzování nároku. Soud se domnívá, že jeho postupem nedošlo k zásahu do práv stěžovatele chráněných Ústavou ČR a Listinou, tudíž navrhuje, aby se stížností jako s takovou bylo i naloženo.
Vedlejší účastník se, ač řádně vyzván, k obsahu stížnosti nevyjádřil.
Ze spisu obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 44/2003 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhal vůči stěžovateli zaplacení částky 12 572,- Kč a příslušenství, a to jako rozdílu plné a dotované ceny telefonu. Proti vydanému platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor a ve věci bylo nařízeno jednání na 22.9.2003, další jednání na 10.11.2003. Právní zástupce žalovaného se z jednání odročeného na 10.11.2003 omluvil, omluvil se též vedlejší účastník, proto soud jednal podle §101 odst. 3 a §119 obč. soudního řádu. V rámci jednání dal soud i poučení podle §119a obč. soudního řádu. Soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k závěru, že žaloba je podána důvodně, a proto rozsudkem ze dne 10.11.2003, č.j. 29 C 44/2003-24, žalobě vyhověl. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, v němž soudu I. stupně vytýkal provedení důkazu pouhými kopiemi listin, nepřihlédnutí k jeho písemnému vyjádření ze dne 7.11.2003, údajně z důvodu, že bylo předloženo až po jednání, ve kterém bylo ve věci rozhodnuto. Přitom obsahem tohoto písemného vyjádření byly námitky ohledně promlčení a údajného obchodněprávního režimu právního vztahu mezi účastníky. Jednání před odvolacím soudem se uskutečnilo 26.5.2004, za přítomnosti právního zástupce stěžovatele. V jeho průběhu soud četl originály žádosti o poskytování telekomunikačních služeb ze dne 8.7.1997, dodatek žádosti a originál faktury ze dne 26.3.1999. Právní zástupce stěžovatele uvedl, že tato faktura nebyla žalovanému doručena. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy; nejde tudíž o takové základní právo, které by stěžovateli zajišťovalo úspěch ve sporu. Obecné soudy přitom stěžovateli poskytly (kromě odmítnutí soudu I. stupně přihlédnout k písemnému vyjádření stěžovatele ze dne 7.11.2003, jež bylo napraveno v odvolacím řízení) dostatek prostoru k uplatnění jeho práv a oprávněných zájmů. Stěžovatel v ústavní stížnosti povětšinou opakuje námitky obsažené v jeho podáních u obecných soudů, zejména v odvolání, a snaží se je povýšit na ústavně právní úroveň. Přitom obecné soudy s těmito námitkami řádně vypořádaly. Jedinou "novou" námitkou je stěžovatelovo tvrzení, že byl poškozen na svých procesních právech vznášet námitky proti tvrzenému nároku i případě v odvolacím řízení, protože poučení účastníků podle §119a odst. 1 obč. soudního řádu o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve než soud I. stupně vyhlásí rozhodnutí, nelze na něj aplikovat, protože stěžovatel nebyl přítomen při jednání, na kterém soud I. stupně takto poučoval. Stěžovatel totiž opomíjí, že nynější právní úprava odvolání je ve sporném řízení vybudována na systému neúplné apelace, jehož cílem je zvýšení odpovědnosti účastníků řízení, když je vede k tomu, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem prvního stupně a neponechávali si je až na odvolací řízení. Je výrazem záměru zamezit účelovému jednání účastníků se záměrem prodlužovat soudní řízení a oddalovat končené rozhodnutí soudu. Východiskem neúplné apelace v platné úpravě je zásada, že ve sporném řízení je soud prvního stupně instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti, které tu byly (existovaly) v době řízení před soudem I. stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§5, 101, 118a) a jmenovitě pak před rozhodnutím ve věci samé. Podle §119a odst. 1 je předseda senátu před skončením jednání povinen, se stanovenou výjimkou, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za určitých podmínek. Poučovací povinnost podle tohoto ustanovení směřuje jen vůči účastníkům, kteří jsou u jednání přítomni, tudíž nejsou adresáty tohoto poučení ti účastníci (jejich zástupci nebo zmocněnci), kteří se jednání nezúčastnili. Toho, že jim nebylo poskytnuto poučení podle citovaného ustanovení by se mohli úspěšně dovolávat jen tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s §101 odst. 3 obč. soudního řádu. Ani taková situace však nenastala, protože stěžovatel se na jednání dne 10.11.2003 nedostavil, jeho právní zástupce se také s omluvou nedostavil, ale nepožádal o odročení jednání, proto soud I. stupně důvodně prohlásil usnesení, že bude jednat podle §101 odst. 3 a §119 obč. soudního řádu. Důsledky neúplné apelace proto musí stěžovatel respektovat, neboť se svým jednáním dobrovolně vzdal možnosti být poučen ve smyslu §119a odst. 1 obč. soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu