ECLI:CZ:US:2005:1.US.607.04
sp. zn. I. ÚS 607/04
Usnesení
I.ÚS 607/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem ul. Bryksova 939/37, 198 21 Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 3 To 63/2004, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 6 Nt 515/2002, spojené s návrhem na zrušení slov "soudu dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" v ustanovení §278 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a slov "státnímu zástupci dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" v ustanovení §278 odst. 3 trestního řádu, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 3 To 63/2004, a usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 6 Nt 515/2002. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace").
Znění relevantních ustanovení Úmluvy je následující:
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Znění relevantních ustanovení Protokolu č. 7 k Úmluvě je následující:
Čl. 4
Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát
(2) Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.
Znění relevantních ustanovení Listiny je následující:
Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění relevantních ustanovení Deklarace je následující:
Čl. 18
Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 6 Nt 515/2002 dále vyplývá, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Navíc byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Uvedeného činu se měl dopustit tím, že v říjnu 1954 odepřel výkon základní vojenské služby, protože mu v tom bránilo svědomí a náboženské přesvědčení Svědka Jehovova. Usnesením Krajské prokuratury v Karlových Varech č.j. A 024415/0 byl stěžovateli prominut celý dosud neodpykaný trest odnětí svobody a propuštěn na svobodu v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955.
V kontextu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a již citovaných lidskoprávních dokumentů, stěžovatel s odsuzujícím rozsudkem nesouhlasí a proto se domáhal jeho zrušení nejdříve cestou stížnosti pro porušení zákona. Podnět ze dne 29. 10. 2001 byl odmítnut přípisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 154/2002-OOD-SPZ, neboť nebyly dány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona. Další podnět stěžovatele ze dne 17. 3. 2003 byl přípisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 154/2002-OOD-SPZ, rovněž odmítnut.
Zároveň se stěžovatel domáhal zrušení stejného rozsudku prostřednictvím návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 57/54. Napadeným usnesením městského soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 6 Nt 515/2002, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy ani nové skutečnosti, které by soudu byly dříve neznámé. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, o které krajský soud rozhodl svým ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dne 14. 4. 2004 pod sp. zn. 3 To 63/2004 tak, že se zamítá. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně, podle kterého nejsou dány podmínky povolení obnovy řízení.
S uvedenými závěry městského soudu a krajského soudu stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02 ve věci Ing. O. M. a provádí podrobnou analýzu použitelnosti různých právních institutů k ochraně práva, přičemž dochází k závěru, že nedisponuje žádným prostředkem, kterým by se mohl domáhat zrušení odsuzujícího rozsudku z roku 1954.
Ve smyslu předpokladu možnosti "znovuotevření" případu dle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě stěžovatel dovozuje, že §278 odst. 1 až 3 trestního řádu zajišťují právo na obnovu řízení tak limitujícím způsobem, že brání spravedlivému procesu a důvodnému znovuotevření případu. Proto navrhuje zrušení částí těchto ustanovení jak jsou specifikovány v záhlaví usnesení.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud prostřednictvím Mgr. Ing. Dagmar Bordovské setrval na svých závěrech vyjádřených v odůvodnění usnesení a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnosti nevyhověl, resp. aby ji zamítl. Krajský soud taktéž odkázal na své stanovisko zřejmé z odůvodnění svého rozhodnutí. Návrh, jak s ústavní stížností naložit, nicméně nepřipojil.
V první řadě Ústavní soud konstatuje, že z mezí daných mu Ústavou vyplývá jeho úkol ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci spočívající v interpretaci právních závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Ústavní soud za klíčový považuje závěr, že nová interpretace zákonných ustanovení, vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, byť by byla obsažena v nálezech Ústavního soudu, není skutečností odůvodňující povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že by návrh na povolení obnovy řízení měl být standardním procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí z doby před rokem 1989, jakkoliv tato mohou vykazovat ústavněprávní deficit. Rozhodující dle názoru Ústavního soudu je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. I. ÚS 456/02, či usnesení ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 358/02).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), neproběhlo, přičemž tento prostředek je v současné době již nepoužitelný s ohledem na uplynutí lhůt podle §6 zákona o soudní rehabilitaci. Ústavní soud však zdůrazňuje, jak již učinil naposled v usnesení ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 58/05, že platný právní řád procesní prostředek, který umožňoval přezkum stěžovatelova odsuzujícího rozsudku, upravuje. Za situace, kdy stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci, je tímto prostředkem právě postup podle zákona o soudní rehabilitaci, jehož prostřednictvím bylo možno dosáhnout nápravy dřívějšího nespravedlivého odsouzení. Pokud však stěžovatel návrh na přezkumné řízení nepodal, nemůže nyní argumentovat tím, že je tento prostředek pro něj v současné době nepoužitelný, a svou nečinnost dohánět cestou obnovy řízení.
K argumentaci stěžovatele dovozující porušení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nutno poznamenat, že účelem tohoto ustanovení je zaručit každému právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci", pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", jedná se o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení, upravené v příslušných ustanoveních trestního řádu, o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatné vady v předešlém řízení".
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu na podkladě čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení podle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin. V řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a nelze tak dospět ani k závěru, že by porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na řádné projednání věci soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení částí ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnosti zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh, podaný dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Ve vztahu k návrhu na zrušení části ustanovení §278 odst. 2, odst. 3 trestního řádu Ústavní soud návrh odmítá podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm c) zákona o Ústavním soudu, neboť tato ustanovení nebyla v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení aplikována, nejsou tedy splněny předpoklady §74 zákona o Ústavním soudu.
Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu