ECLI:CZ:US:2005:1.US.608.03
sp. zn. I. ÚS 608/03
Usnesení
I.ÚS 608/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 180/2003, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 5 T 6/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 180/2003, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 5 T 6/2001. Naposled citovaným rozsudkem byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, který podle výroku rozsudku spáchal tím, že dne 23. 11. 1995 kolem 21.20 hod. na silnici č. I/7 mezi obcemi T., okr. K., jako řidič osobního automobilu zn. BMW 7/1 nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a svislému dopravnímu značení, které ho v daném úseku upozorňovalo na pravotočivou zatáčku a nebezpečí smyku a při jízdě na kluzké vozovce, která pod vlivem drobného deště namrzala, jel rychlostí cca 100 km/hod., při průjezdu pravotočivou zatáčkou nezvládl řízení a ve smyku přejel do protisměru, kde se čelně střetl s osobním automobilem zn. Škoda 120 který řídil F. F., přičemž při střetu došlo k usmrcení řidiče F. F. a jeho spolujezdců V. V. J. a S. J. D.y a dále došlo ke zranění dalších spolujezdců a to V. I. P., který utrpěl vykloubení levého kyčelního kloubu a tržné rány na hlavě a L. Ř., který utrpěl zlomeninu levé kosti lýtkové a zlomeninu zevního kotníku pravé nohy a oba posledně jmenovaní byli v důsledku utrpěných zranění v běžném způsobu života podstatným způsobem omezeni po dobu nepřesahující dobu 6 týdnů. Za to byl obviněný stěžovatel odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.
Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002 stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku zamítl a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 180/2003 odmítl i stěžovatelovo dovolání, směřující proti citovanému usnesení odvolacího soudu.
Podle názoru stěžovatele není správný závěr, ke kterému dospěly v dané věci obecné soudy, tedy že zavinil dopravní nehodu, jestliže jako řidič osobního automobilu nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a svislému dopravnímu značení, které ho upozorňovalo na pravotočivou zatáčku a nebezpečí smyku. Uvedl, že např. při prvním výslechu prohlásil, že sice "jel dost ostře", že se však nemůže vyjádřit k rychlosti jízdy. Soud I. stupně ovšem v odůvodnění rozsudku uvedl, že "jel dosti ostře, jak mu to povolil automobil". To je ovšem rozdíl a toto prý stěžovatel nikdy neřekl, protože o rychlosti nemluvil a když byl později na to dotazován, údajně hovořil o tom, že jel rychlostí povolenou. Soud I. stupně dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že teploměr v automobilu ukazoval 0 stupňů až 4 stupně, přestože prý ani toto stěžovatel nikdy neuvedl. Teploměr je totiž nastaven tak, že se ozve signalizace v situaci, kdy venkovní teplota klesne na + 3 stupně Celsia. To se údajně také skutečně stalo při překročení státní hranice a pak již po celou dobu nikoliv. I z toho je podle stěžovatele patrno, že venkovní teplota po celou dobu jízdy byla vyšší než 3 stupně Celsia; při takové teplotě se na silnici nemohla nacházet námraza a také se na silnici nenacházela a to až do kritického místa, přestože stěžovatel ujel desítky kilometrů. Teploměr je nastaven na takovouto teplotu právě z toho důvodu, aby signalizoval možnost námrazy. Stěžovatel dále zejména uvedl, že odvolací soud hovoří o tom, že svědek z protijedoucího vozu vypověděl, že namrzání vozovky pozoroval; to stěžovatel vyloučit nemůže, protože tam již nedojel. Z jeho směru však vozovka údajně namrzlá nebyla, ani nemrholilo a proto vozovka nebyla pokryta ani namrzajícím mrholením. Vozovka byla namrzlá až v místě nehody, na které prý stěžovatel dorazil bez předchozího varování. Stěžovatel rovněž uvedl, že znalec při hlavním líčení, kdy ústně doplňoval znalecký posudek, hovořil o tom, že rychlost vozidla mohla být kolem 86 km/hod. a doplnil, že by se dalo uvažovat i o tom, že by mohla být i o něco vyšší. Přesto odvolací soud v odůvodnění hovoří o rychlosti 86 až 100 km/hod., což je samozřejmě rozdíl v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel konstatoval, že ho celá situace velice mrzí. Na druhé straně však má za to, že trestní řízení proběhlo způsobem, s kterým naprosto nemůže souhlasit. Jakákoliv jeho snaha věc vysvětlit byla prý obracena proti němu, došlo k naprostému překroucení jeho výpovědí a dokonce i k tomu, že je citováno něco, co nikdy neřekl. Považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nesprávná a nezákonná, neboť podle něj došlo k porušení řady ustanovení trestního řádu, zejména ust. §2 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 11, 12 tr. řádu a tím i k porušení Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dospěl - po přezkoumání veškerých ve věci shromážděných podkladů - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, které shledaly stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími shledal, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu s příslušným procesním předpisem a se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel především zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance. Vedlo by to ve svých důsledcích k neodlišení ústavního práva od práva jednoduchého a k naprostému setření rozdílu mezi Ústavním soudem a soudy obecnými. Pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí být vždy určující zejména otázka, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci (obecných soudů zvláště) lze pokládat za přiměřená účelu konkrétního zákona, za řádně odůvodněná a především za spravedlivá z materiálního (obsahového) hlediska. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných a příslušného spisového materiálu, žádné pochybnosti.
V odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Kladně se k podstatě daného případu zejména praví, že stěžovatel jako řidič motorového vozidla porušil pravidla silničního provozu tehdy platná, a to konkrétně §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. která stanoví, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Smí jet pouze takovou rychlostí, aby byl schopen vozidlo zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. Obžalovaný však podle řádně provedených důkazů jel rychle, nedbal výstražných dopravních značek, nesnížil přiměřeně rychlost na základě varování, kterého se mu právě výstražnými dopravními značkami dostalo a které ho upozorňovaly na pravotočivou zatáčku a na nebezpečí smyku. Přitom po celou cestu jel v podmínkách, ve kterých měl a mohl předpokládat, že se místy vyskytnou podmínky ztížené, konkrétně kluzká či zledovatělá vozovka. Obhajoba obžalovaného, že nemohl předpokládat, že na jednom úseku silnice bude najednou náledí a tvrzení, že měl vozidlo naložené a tudíž se na náledí stalo neovladatelným, nemůže podle soudu prvého stupně obstát; jak je již řečeno shora, obžalovaný měl předpokládat, že v tomto ročním období bude na vozovce kluzko a může se vyskytnout náledí, což je v těchto zeměpisných podmínkách běžné. Ani pokud měl v osobním automobilu náklad, nemělo to podstatný vliv na skutečnost, že došlo k dopravní nehodě; navíc, pokud takový náklad obžalovaný skutečně měl, tím více měl dbát na nižší rychlost automobilu, neboť je mu jistě známo, že těžce naložený automobil má delší brzdnou dráhu. I podle přesvědčení krajského soudu obžalovaný stěžovatel zavinil nehodu riskantním způsobem jízdy, neboť nepřizpůsobil rychlost okolnostem, jež mohl a měl předvídat a těm, na něž byl v dostatečném předstihu upozorněn několika dopravními značkami. Bezpečný průjezd místem nehody byl ztížen, neboť vozovka byla pokryta namrzajícím mrholením a dlouhý přímý úsek pokračoval pro řidiče nečekanou zatáčkou navíc s nedostatečným klopením, v níž i za příznivých povětrnostních podmínek hrozilo nebezpečí smyku. Na stavební uspořádání vozovky byl stěžovatel výrazně upozorněn dopravními značkami (omezení rychlosti na 60 km/hod., dvojitá zatáčka, nebezpečí smyku). Pokud pak jde o namrzající vozovku, odvolací soud doplnil, že nelze než souhlasit se soudem prvého stupně, že jde o okolnost, kterou řidič v daném ročním období obecně předpokládat musí; měl-li obžalovaný vůz vybaven signalizací nízké teploty, pak musel být upozorněn i tímto způsobem a jestliže drobně pršelo či mrholilo, pak si měl uvědomit, že možnost námrazy je velmi reálná. Ostatně svědek z protijedoucího vozu vypověděl, že namrzání vozovky pozoroval, jeli také velmi opatrně, stejně jako druhý vůz v protisměru.
Uvedené, pro daný případ stěžejní závěry obecných soudů byly učiněny na základě řádně provedeného dokazování a i Ústavnímu soudu se jeví jako logické a přiléhavé veškerým zjištěným okolnostem zkoumané věci. Ústavní soud je tedy mj. přesvědčen, že ve věci nedošlo k "naprostému překroucení výpovědí" stěžovatele, jak tento uvádí. Ke stěžovatelovým námitkám nutno proto zejména uvést, že při podrobném, detailně perfekcionistickém přezkoumávání celé věci by jistě bylo možno nalézt drobné odchylky, resp. určitá pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení či nepřesnosti v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Nehledě na skutečnost, že takový přístup, usilující v zásadě o posuzování pouhé legality či zcela přesné správnosti postupů a závěrů orgánů veřejné moci, Ústavnímu soudu nepřísluší a příslušet nemůže, je pro daný případ určující, že ani taková případná zjištění by nemohla na závěrech o vině a trestu nic podstatného (tedy zejména pro stěžovatele příznivějšího) změnit.
Obecně je třeba zdůraznit, že ne každé případné porušení jednoduchého práva znamená automaticky (a bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv konkrétního stěžovatele. Muselo by se jednat - z povahy věci - o zásah zcela mimořádné intenzity; ve vztahu k podstatě zkoumaného případu a k námitkám stěžovatele nutno uvést, že k takovému zásahu by nepochybně došlo, kdyby např. nebyl řádně vyslechnut očitý svědek, uvádějící, že skutek se udál zcela jinak, než je popsáno, nebo kdyby takové svědectví bylo zcela účelově potlačeno. K tomu však v daném případě nedošlo; obecné soudy naopak zcela správně vycházely ze specifických okolností daného případu a za dodržení kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům o vině a trestu, které obstojí i z hlediska ústavněprávního. Souhrn důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání stěžovatele.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, týž odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné, neboť dovodil, že právní kvalifikace souzeného skutku není v nesouladu se skutkem, jak byl zjištěn a popsán v citovaném rozsudku krajského soudu. To - podle přesvědčení Ústavního soudu - plně odpovídá obsahu spisu. Ostatně, ani stěžovatel sám proti rozhodnutí Nejvyššího soudu konkrétní námitky neuplatnil.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu