ECLI:CZ:US:2005:1.US.609.04
sp. zn. I. ÚS 609/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. H., zast. Mgr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Stankovského 144, Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2004, č.j. 32 Odo 1116/2003-176, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.2.2003, č.j. 30 Co 2/2003-154, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26.3.2002, č.j. 3 C 181/2001-132, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR a dále rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl jeho žalobu na zaplacení částky 700 000,- Kč s příslušenstvím, protože dospěl k závěru, že nemá žádný právní důvod domáhat se splnění závazků vyplývajících z dlužního úpisu ze dne 3.2.1998, podle něhož měla být žalovanými zaplacena stěžovateli částka 770 000,- Kč, jakmile bude proveden převod nemovitostí na katastrálním úřadu podle kupní smlouvy ze dne 3.2.1998, když kupní smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí. Krajský soud napadeným rozsudkem tento výrok potvrdil. Nejvyšší soud posléze stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se dopustily zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, které je garantováno v čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských právech" (dále jen "Úmluva"), a chráněno v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svá tvrzení dokládá rozdílnými argumenty k fázím ve vývoji soudního sporu. Závěry soudů I. a II. stupně ohledně vazby dlužního úpisu a kupní smlouvy ze dne 3.2.1998 jsou, podle stěžovatele, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a nedorážejí fakta pocházející z důkazů; je přesvědčen, že řízení v sobě obsahuje libovůli v rozhodování a rozhodnutí obecných soudů vystavěné na takovémto hodnocení důkazů je zjevně nespravedlivé. Ohledně dovolacího řízení poukazuje na rozsáhlou pravomoc Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o rozhodnutí o tom, zda se jedná o otázku zásadního významu. Odkazuje na případy, kdy Nejvyšší soud ČR může rozhodnout o tom, že v projednávaném případě spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, když přitom judikatura Nejvyššího soudu ČR dosud poukazovala na to, že takové rozhodnutí v daném obdobném případě zásadní význam nemá. Nemůže jít k jeho tíži, pokud odvolací soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledá ve smyslu §237 odst. 3 obč. soudního řádu za otázku zásadního významu. Na základě uvedených tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by,vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR odkázal na svoje usnesení a vyjádřil přesvědčení, že dovolání řádně posoudil. Z jeho obsahu vyplynulo, že stěžovatel napadl přijaté skutkové závěry soudu I. i II. stupně, z nichž poté soudy učinily právní závěr, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Jeho námitky byly tedy námitkami ke zjištění skutkového stavu věci, nesměřovaly k otázce právního posouzení, proto nemohly být ve smyslu §237 odst. 3 obč. soudního řádu otázkou zásadního významu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že se v něm vypořádal se všemi námitkami, jež stěžovatel uplatnil v odvolání i následně v dovolání. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Okresní soud se také odvolal na obsah svého odůvodnění a plně ze ztotožnil s právním názorem vysloveným krajským soudem. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
K.K. a H. K. se vzdali postavení vedlejších účastníků.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 3 C 181/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 14.5.2001 ve sporu s K. K. a H. K. o zaplacení 700 000,- Kč návrh na vydání platebního rozkazu, v němž tvrdil, že mu žalovaní dluží tuto sumu na základě dlužního úpisu ze dne 3.2.1998. Okresní soud platební rozkaz vydal, žalovaní proti němu podali odpor. V dalším průběhu řízení vyšla najevo řada skutečností ohledně vztahu mezi účastníky řízení při převodech nemovitostí, zejména při placení kupní ceny. Po provedeném dokazování okresní soud žalobu zamítl, vyšel přitom ze zjištění, že dlužní úpis vznikl v souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou dne 3.2.1998. Tato kupní smlouva se však nestala právně účinnou, řízení o vkladu vlastnického práva bylo zastaveno. Posléze účastníci uzavřeli novou kupní smlouvu, na stejné nemovitosti, a to dne 12.6.1998, na jejímž základě došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaných. Podle této kupní smlouvy prodávající, tj. stěžovatel, prohlásil, že celou kupní cenu převzal. Z těchto skutečností učinil soud závěr, že stěžovatel nemá žádný právní důvod domáhat se splnění závazků vyplývajících z dlužního úpisu ze dne 3.2.1998, protože ten se vztahoval ke smlouvě z tohoto data a která byla nahrazena kupní smlouvou ze dne 12.6.1998. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž vznesl řadu námitek, zejména proti provádění a hodnocení důkazů, do výroku o nákladech řízení se odvolali též žalovaní. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je nedůvodné a prvostupňový rozsudek potvrdil, změnil ho pouze ve výroku o nákladech řízení. Také tento soud poukázal na okolnost, že zaplacení částky uvedené v dlužním úpisu bylo vázáno na provedení vkladu do katastru nemovitostí a váže se ke kupní smlouvě uzavřené dne 3.2.1998, a že se již neváže na následně uzavřenou kupní smlouvu, protože z jejího obsahu plyne, že celá kupní cena byla před podpisem smlouvy zaplacena (což stěžovatel stvrdil svým podpisem). Dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a dodal, že další námitky stěžovatele se jeví jako nepodstatné a odvolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť na výsledek sporu by jejich prokázání nemělo žádný vliv. V této souvislosti zdůraznil, že není rozhodné, že mezi účastníky řízení docházelo k opakovaným jednáním, že se žalovaní zavazovali k doplacení různých částek apod.; předmětem řízení rozhodně nebylo vypořádání všech závazků mezi účastníky. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, protože, podle jeho názoru, má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a z důvodu, že vychází z nesprávného právního názoru při aplikaci hmotného práva. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se ochrany svého subjektivního práva u soudu. Je však věcí stěžovatele, aby v takovém případě zvolil adekvátní právní prostředky. Jak Ústavní soud výše konstatoval, předmět sporu vymezil stěžovatel (v souladu s dispoziční zásadou), a to jako právo na zaplacení peněžité částky založené tzv. dlužním úpisem ze dne 3.2.1998. Přitom je nepochybné, že mezi účastníky sporu v minulosti vznikla celá řada hmotně právních vztahů, včetně tzv. předkupní smlouvy (zde Ústavní soud poukazuje na kardinální stěžovatelův omyl založený na rozlišování fyzické osoby a téže osoby jako podnikatele - čl. 141 spisu okresního soudu). Tímto postupem, tj. vymezením předmětu sporu v závislosti na hmotněprávním vztahu, stěžovatel determinoval rozsah povinnosti tvrzení a rozsah povinnosti důkazní, jakož i meze korespondujících břemen (břemene tvrzení a břemene důkazního). Jestliže v řízení neprokázal, že mu žalovaní dluží právě na základě tzv. dlužního úpisu, nemůže se dovolávat porušení práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nedává záruku úspěšnosti v soudním procesu (viz formulace čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 36 odst. 1 Listiny). Budiž též učiněn odkaz na stále platnou zásadu "vigilantibus iura scripta sunt", a to i v případě účasti kvalifikovaných právních zástupců.
K namítanému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny Ústavní soudu dodává, že žádné konkrétní námitky k porušení práva na zákonného soudce, či připomínky k příslušnosti soudu, nebyly vzneseny.
Ohledně stěžovatelových tvrzení týkajících se vymezení otázky zásadního významu dovolacím soudem, upozorňuje Ústavní soud, že jde o záležitost závisející zcela na úvaze Nejvyššího soudu ČR, kterou Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat. V takovém případě není ochrana proti případnému zásahu do základních práv a svobod vyskytnuvšímu se v předcházejících fázích řízení vyloučena ani omezena, protože ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožňuje podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu