ECLI:CZ:US:2005:1.US.613.04
sp. zn. I. ÚS 613/04
Usnesení
I.ÚS 613/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti B. K., zast. JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem, sídlem Jungmannova 68, Tišnov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, č.j. 22 Cdo 1205/2004-816, proti výroku č. IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.9.2003, č.j. 38 Co 467/99-762, a proti postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení sp. zn. 22 Cdo 1205/2004, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a V. K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, č.j. 2 Cdo 1205/2004-816, výrok IV. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11.9.2003, č.j. 38 Co 467/99, a dále brojila proti postupu Nejvyššího soudu ve věci žádosti o odložení vykonatelnosti v rámci dovolacího řízení. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 20.4.1999, č.j. 6 C 46/89-596, bylo vypořádáno zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví (dále jen "BSM") stěžovatelky jako žalované a vedlejšího účastníka jako žalobce. Kromě jiného soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky specifikované nemovitosti (dům a 3 pozemky) v kat. úz. Deblín s tím, že na vyrovnání jejího podílu byla stěžovatelka zavázána uhradit částku 493 102,70 Kč. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci, stěžovatelka tvrdila, že dům měl být zahrnut do masy BSM pouze ve výši id. 5/8, že ocenění bylo provedeno dle předpisu platného v době vydání rozsudku, což neúměrně navýšilo cenu nemovitostí, a že byla nedostatečně vyřešena otázka nabytí právní moci rozvodového rozsudku. Krajský soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek částečně potvrdil a částečně změnil: do masy BSM zahrnul id. 5/8 domu a potvrdil přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, přitom cenu nemovitostí stanovil novým znaleckým posudkem a ve výroku č. IV. jí uložil povinnost uhradit částku 365 112,20 Kč (ve věci právní moci rozvodového rozsudku se krajský soud ztotožnil s právním názorem okresního soudu). Stěžovatelka napadla posléze uvedený výrok dovoláním a opětovně namítala nesprávné vyřešení otázky právní moci rozvodového rozsudku. Poukazovala na to, že vinou prokazatelných průtahů v řízení před soudy obou stupňů, při délce sporu 15 let, došlo k vypracování sedmi znaleckých posudků a tak došlo ke značnému "administrativnímu" zvýšení ceny vypořádávaných nemovitostí v její neprospěch. Současně s dovoláním požádala o odložení vykonatelnosti výroku č. IV. odvolacího soudu, později žádala o urychlené rozhodnutí o této žádosti. Nejvyšší soud, aniž by o žádosti o odložení vykonatelnosti jakkoliv rozhodl, napadeným rozsudkem stěžovatelčino dovolání zamítl.
Podle názoru stěžovatelky došlo v řízení před obecnými soudy k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ke svým tvrzením stěžovatelka uvádí v dalších částech strukturovaného návrhu souhrn argumentů, např. upozorňuje na její opakované stížnosti na průtahy, včetně reakcí odpovědných funkcionářů soudní správy, ministra spravedlnosti i veřejného ochránce práv. Následně polemizuje s praxí soudů, podle níž se do vypořádání BSM zahrnují nemovitosti dle faktického stavu v době nabytí právní moci rozvodového rozsudku, ale v cenách dle platné právní úpravy v okamžiku rozhodnutí, což je, podle ní, v rozporu s §149 odst. 1 obč. zákoníku. Upozornila, že v průběhu řízení bylo vypracováno sedm znaleckých posudků a ona trvala na použití prvního z nich. Průtahy v řízení tak způsobily navýšení "administrativní" ceny v neprospěch stěžovatelky, pokud by soudy po průtazích nerozhodly až po 15 letech, částka na vyrovnání podílu bývalého manžela by byla výrazně menší. Průtahy se údajně projevily též ve fázi řízení o dovolání, které bylo podáno u okresního soudu 17.12.2003, spis byl dovolacímu soudu postoupen až v květnu 2004. Protože rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci, lhůta pro splnění povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi přisouzenou částku uběhla, vedlejší účastník podal návrh na nařízení exekuce. Protože nebylo rozhodnuto o její žádosti o odložení vykonatelnosti, stěžovatelka tuto částku uhradila a v současné době probíhá řízení o náhradě nákladů exekuce. Opětovně stěžovatelka poukazuje na nesprávné vyřešení otázky nabytí právní moci rozvodového rozsudku a na okolnost, že krajský soud příslušný spis o rozvodu manželství neměl k dispozici. Tím bylo porušeno její právo vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení.
Na základě svého přesvědčení o zásahu do základních práv a svobod stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek Nejvyššího soudu a výrok č. IV. rozsudku krajského soudu byly zrušeny a aby Ústavní soud vyslovil, že nerozhodnutím o její žádosti o odložení vykonatelnosti, tj. nečinností Nejvyššího soudu, bylo porušeno její právo na soudní ochranu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl.. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že o povolení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud rozhodne pouze v případě, že k němu shledá důvody. V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno správným, nebyly důvody k odložení jeho vykonatelnosti, a tak dovolací soud vydal rozsudek, aniž musel rozhodovat o návrhu stěžovatelky podle §243 obč. soudního řádu. Poukaz na průtahy Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodný, vzhledem k porovnání data, kdy věc Nejvyššímu soudu napadla (25.5.2004), a data jejího vyřízení (23.6.2004). Protože postupem dovolacího soudu, podle názoru jednajícího předsedy senátu, nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž je podrobně uvedeno, jaké důvody soud vedly k vynesení napadeného rozsudku. Uznal, že řízení před obecnými soudy trvalo velmi dlouho a ponechal na zvážení Ústavního soudu, zda dovodí porušení práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů; má však zato, že porušení tohoto práva nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nemá vliv na jeho věcnou správnost. K použití cenového předpisu platného v době rozhodování soudu zdůraznil, že postup podle návrhu stěžovatelky by vedl k jejímu bezdůvodnému obohacení. Ohledně důkazů vztahujících se k okamžiku rozvodu manželství připomenul, že vycházel z důkazů provedených před soudem I. stupně, tyto nikterak odchylně nehodnotil, a proto nebyl důvod pro jejich opakování v odvolacím řízení. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, zásilku se žádostí o vyjádření si v odběrní lhůtě nevyžádal.
Z rozsáhlého spisu okresního soudu sp. zn. 6 C 46/89 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal dne 13.2.1989 návrh na zahájení řízení o vypořádání BSM a vydání věci. První jednání proběhlo již 7.4.1989 a v témže roce ještě 3 další. Dne 25.7.1989 podala stěžovatelka námitku podjatosti soudce, krajský soud důvody pro jeho vyloučení neshledal. V průběhu roku 1990 byly zpracovány požadované znalecké posudky o cenách movitých věcí i nemovitostí. Stěžovatelka vypověděla plnou moc právnímu zástupci, došlo ke změně soudce a po několika dalších jednáních v roce 1991 okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 20.6.1991, č.j. 6 C 46/89-140. Na základě odvolání obou účastníků byl tento rozsudek usnesením krajského soudu ze dne 30.1.1992 zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V roce 1992 a 1993 nebyl ve věci učiněn žádný procesní úkon, spis 6 C 46/89 byl po určitou dobu zapůjčen Městskému soudu v Brně k jeho sp.zn. 2 C 357/91. Na počátku r. 1994 byl zpracován dodatek ke znaleckému posudku a v průběhu roku byla objasněna záležitost nabytí právní moci rozvodového rozsudku (viz dopis předsedkyně okresního soudu JUDr. Zoubkové ministerstvu spravedlnosti na č.l. 163). Stěžovatelka v této době nebyla zastoupena a vůči soudu činila řadu podání, jež musela být následně upravována; opakovaně brojila zejména proti doplněním původního znaleckého posudku o ceně nemovitostí. V roce 1995 namítla podjatost soudkyně, předsedkyně soudu i náměstka a požádala o delegaci věci k jinému soudu, krajský soud její námitky neshledal důvodnými. K žádosti stěžovatelky jí byl ustanoven zástupce, advokát JUDr. Miloš Sobotka, stěžovatelka i advokát proti usnesení podali odvolání, usnesení o ustanovení zástupce bylo krajským soudem potvrzeno. V závěru r.1996 proběhlo další jednání, byl ustanoven nový znalec. Stěžovatelka sama i její právní zástupce činili vůči soudu další procesní návrhy, po zpracování znaleckého posudku zaměřené též vůči jeho obsahu. Na počátku r. 1998 převzal věc další soudce, s ohledem na nástup soudkyně na mateřskou dovolenou. V dalším období se uskutečnila jednání a soud rozhodoval též o návrzích účastníků na vydání předběžných opatření týkající se užívání společných nemovitostí, proti usnesení prvostupňového soudu podali oba odvolání, část usnesení byla potvrzena, část zrušena (posléze došlo k vyloučení návrhu vedlejšího účastníka k samostatnému řízení). Ze spisu se dokonce zjišťuje, že vyhrocené vztahy ohledně užívání nemovitosti vedly k podání obžaloby na stěžovatelku pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (č.l. 472). Po dalších jednáních vypořádal okresní soud BSM účastníků rozsudkem ze dne 20.4.1999, č.j. 46/89-596. Proti některým výrokům tohoto rozsudku podal každý z účastníků odvolání. Stěžovatelka, bez právního zástupce, v této fázi podala podnět k přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu (č.l. 620), krajský soud její návrh usnesením ze dne 14.4.2000, č.j. 38 Co 467/99-628, zamítl. Teprve po dvou letech, usnesením ze dne 23.9.2002, ustanovil krajský soud znalce, po zpracování nového ocenění nemovitostí stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce k němu podala připomínky a sama požádala o odnětí řešení a rozhodování senátu (k žádosti přiložila i kopie reakcí JUDr. Zoubkové a JUDr. Helešice na vyřizování jejích podnětů - č.l. 702, 703; z jejich obsahu plyne, že byla poučena o následcích jejich stížnosti a především jí byla vysvětlena nezbytnost zjištění hodnoty nemovitostí ke dni rozhodování soudu). Po výzvě krajského soudu vzala, prostřednictvím právního zástupce, námitku podjatosti vůči soudcům zpět, poté opět podala návrh na přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu. Návrh na přerušení řízení byl zamítnut a rozsudek o vypořádání byl částečně potvrzen a částečně změněn, rozsudek nabyl právní moci 21.11.2003. Proti rozsudku doručila stěžovatelka dne 17.12.2003 dovolání se žádostí o osvobození od soudního poplatku, o ustanovení advokáta a o odložení vykonatelnosti výroku č. IV. napadeného rozsudku. Na základě výzvy soudu dodala dne 21.1.2004 potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dne 5.3. 2004 rozhodl okresní soud o osvobození od soudních oplatků a o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení, po nabytí právní moci usnesení byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (pokyn učinil soud 26.4.2004, věc byla doručena dovolacímu soudu 25.5.2004). Dne 4.6. 2004 požádala stěžovatelka o urychlené rozhodnutí o odložení vykonatelnosti, protože byl podán návrh na výkon rozhodnutí. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.6.2004 dovolání zamítl a téhož dne vydal pokyn okresnímu soudu k doručení stejnopisu rozsudku účastníkům řízení.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení tohoto práva na soudní ochranu dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se ochrany jejích subjektivních práv vyplývajících z bezpodílového spoluvlastnictví u soudu. Přitom je notorietou, že spory o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (resp. podle nové úpravy účinné od 1.8.1998 společného jmění manželů) představují neobyčejně složitou záležitost; obtížnost je determinována komplikovaným předivem různých majetkových vztahů mezi manžely (bezpodílovým spoluvlastnictvím, příp. podílovým spoluvlastnictvím, výlučným vlastnictvím každého z manželů, společenstvím dalších majetkových práv i závazků, jakož i vzájemnými vazbami v průběhu vývoje těchto vztahů, typicky v důsledku investic a přeměnami mezi masami majetkových hodnot). Z tohoto důvodu dává zákonodárce při vypořádání přednost dohodě, teprve v situaci, kdy k dohodě nedojde, je namístě vypořádání soudem. Ústavní soud sice shledal, že v posuzovaném případě došlo ve dvou fázích řízení před obecnými soudy k nedůvodným průtahům vzniklým nečinností soudu (v letech 1992 - 1993 a 2001 - 2002), čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně nepovažuje za efektivní, aby toto zjištění vyslovil ve výroku. Tyto průtahy neovlivnily meritorní rozhodnutí, přitom sama stěžovatelka se jejich konstatování ani nedomáhá (viz formulaci žalobního návrhu). Průtahy nelze spatřovat v postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, ani v případě, že dovolací soud nerozhodl o žádosti týkající se odkladu vykonatelnosti, protože v případě zamítnutého dovolání neměla taková žádost žádné opodstatnění. Řadu prodlev v řízení před obecnými soudy způsobila sama stěžovatelka opakovanými nekvalifikovanými a nedůvodnými stížnostmi, později branými zpět (např. na podjatost soudců), jakož i prosazováním nesprávného právního názoru týkajícího se zjišťování hodnoty vypořádávaného majetku; tato podání činila též v době, kdy měla ustanoveného právního zástupce a on následně její kroky vysvětloval a napravoval. Stěžovatelka se totiž mýlí, neboť nerozlišuje zánik BSM jako institutu upravujícího komplex společných majetkových vztahů mezi manžely (typicky zánikem manželství), na straně jedné, a zánikem konkrétního spoluvlastnického vztahu k individualizovanému předmětu, na straně druhé, k němuž dochází až vypořádáním. Přitom vypořádání nastává s účinky ex nunc, nikoliv tedy ke dni zániku BSM, a tudíž také až k tomuto dni zaniká condominium pro parte indiviso, a proto k tomuto dni je nutné zjišťovat hodnotu společných věcí. Další omyl stěžovatelky spočívá v nerespektování rozlišení administrativní ceny a ceny obvyklé. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s interpretací a aplikací příslušných ustanovení obč. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno namítané porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, a zjištěné průtahy v řízení neovlivnily přímo výsledek soudního řízení, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu