ECLI:CZ:US:2005:1.US.614.04
sp. zn. I. ÚS 614/04
Usnesení
I.ÚS 614/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 9, sídlem Sokolská 324/14, Praha 9, zast. JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Jandova 8, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.11.2002, č.j. 58 C 402/2003-62, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 7.5.2003, č.j. 18 C 13/2003-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a V. H., zast. JUDr. Petrem Santarem, advokátem, sídlem Washingtonova 17, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22.9.2004, napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými jí bylo uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatila částku 477 666,- Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku Městského soudu v Praze, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, podala stěžovatelka dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, č.j. 33 Odo 99/2004-75, odmítnuto. Podle názoru stěžovatelky došlo nesprávným výkladem zákonného ustanovení zakládajícího její právo svobodného užívání a nakládání předmětu vlastnictví k porušení práva na soudní ochranu.
Z předložených listinných podkladů, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, Ústavní soud zjistil, že u obecných soudů probíhal spor, v němž se vedlejší účastník domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku 477 666,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7.5.2003, č.j. 18 C 13/2003-38, bylo jeho žalobě vyhověno a tento rozsudek nabyl právní moci 23.10.2003 (po jeho potvrzení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2003, č.j. 58 Co 402/2003-62). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, č.j. 33 Odo 99/2004-75, odmítnuto, když dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu. Z dodejky založené ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. Zn. 18 C 13/2003 vyplývá, že toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 22.7.2004.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že stěžovatelka využila možnost podat proti pravomocnému rozsudku dovolání, dovolání bylo odmítnuto z důvodu závisejícího na uvážení Nejvyššího soudu ČR. V takovém případě začala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti - v souladu s výše uvedením §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - 23.7.2004 a skončila, protože jde o lhůtu počítanou podle dní, 20.9.2004. Protože ústavní stížnost byla stěžovatelkou odeslána až 22.9.2004, jde o návrh opožděný.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj