ECLI:CZ:US:2005:1.US.616.03
sp. zn. I. ÚS 616/03
Usnesení
I.ÚS 616/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. H. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, čj. 25 Cdo 1889/2002 - 200, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, čj. 39 Co 246/01 - 180, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2001, čj. 16 C 66/94 - 158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Ján Šefčík (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), domáhal odškodnění za dobu strávenou ve vazbě, věcnou škodu, náhradu škody na zdraví a náhradu za ztrátu na výdělku. Usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Rt 237/90, byl rehabilitován a vznikl mu nárok na odškodnění, které bylo částečně projednáno u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 10 C 180/91.
Další nároky uplatnil žalobou, podanou proti České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra a Ministerstvem spravedlnosti, u Obvodního soudu pro Prahu 4, vedenou pod sp. zn. 16 C 66/94. V řízení před obecnými soudy nebyly uznány jeho nároky, neboť se mu nepodařilo prokázat, že byl ve vazbě StB v období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949 a nároky měly být promlčeny. Soudům vytkl, že mu neuvěřily, že byl v uvedeném období držen ve vazbě StB, ačkoli tento fakt vyplývá z důkazů, které soudům předložil (prohlášení pana J. J. a Konfederace politických vězňů). Soudy rovněž nevzaly dostatečně v úvahu, že se jedná o skutečnosti, které se odehrály před více než 50 lety, nezabývaly se dobovými souvislostmi, zejména tehdejší praxí při zadržování osob. Obecné soudy také nesprávně posoudily otázku promlčení nároku na věcnou škodu. Běh subjektivní lhůty se počítá od právní moci rozhodnutí soudu o rehabilitaci. V okamžiku právní moci rozhodnutí soudu o rehabilitaci ale nevěděl, kdo za způsobenou škodu odpovídá, a nemohl tedy škodu ve lhůtě řádně uplatnit. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že obecné soudy neprojednaly jeho žalobu v přiměřené lhůtě. Žalobu podal dne 28. 5. 1993 a rozhodnutí o posledním opravném prostředku je ze dne 23. 9. 2003. Navíc o celé žalobě nebylo dosud rozhodnuto.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 4, který odkázal na závěry obecných soudů v dané věci. K námitce, že soudy neposkytly stěžovateli dostatečnou ochranu práv, uvedl, že stěžovatel byl nesčetněkrát poučován, vesměs k úpravě žaloby, aby vůbec byla projednatelná, a to dokonce za situace, kdy již bylo možno žalobu odmítnout (resp. tehdy řízení zastavit), ale právě kvůli mimořádné citlivosti případu se tak nestalo.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, týkající se skutkového stavu, které vznesl před obecnými soudy. Nejvyšší soud ČR je vázán důvody dovolání [§242 odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ")]. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) OSŘ, příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (srov. §241a odst. 3 OSŘ), nemohl se Nejvyšší soud ČR zabývat námitkami ohledně skutečností, které soudy nižších stupňů vzaly nebo nevzaly za prokázané. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K námitce stěžovatele, že jeho věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, poukázal Nejvyšší soud ČR na fakt, že dovolání mu bylo předloženo dne 7. 10. 2002 a rozhodnuto bylo dne 23. 9. 2003. Podle jeho názoru tím nebyla porušena práva stěžovatele a navrhl, aby byla ústavní stížnosti odmítnuta.
Po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16 C 66/94 (a k němu připojených spisů Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Rt 237/90 a sp. zn. 13 Tr 261/68 a bývalého Státního soudu v Praze, sp. zn. Or I 1412/49), přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení tvrzení stěžovatele obsažených v jeho ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, čj. 16 C 66/94 - 158, výrokem I. zastavil řízení mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanou Českou republikou, zastoupenou Ministerstvem spravedlnosti ČR, o částce 7 500,-- Kč, jako odškodnění za tři měsíce vazby. Výrokem II. zastavil řízení o částce 34 350,-- Kč, jakožto náhradě škody na zdraví. Výrokem III. zastavil řízení o částce 47 500,-- Kč, požadované jako náhrada za ztrátu na výdělku. Výrokem IV. rozsudku zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval po žalované České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, částku 17 500,-- Kč za vazbu za období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949. Výrokem V. rozsudku zamítl žalobu stěžovatele, v níž požadoval po žalované České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra ČR, částku ve výši 45 000,-- Kč jako věcnou škodu. Výrokem VI. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud částečně zrušil, k odvolání stěžovatele, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zastavení řízení, týkající se části nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 23 250,-- Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve výroku II. o zastavení řízení ohledně částky 11 100,-- Kč a ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu v části, potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení co do částek 11 100,-- Kč a 47 500,-- Kč. V ostatním rozsahu dovolání stěžovatele odmítl.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR.
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádně a odpovídajícím způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele a provedly navržené důkazy, které zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§157 odst. 2, §132 OSŘ). Ve vztahu k nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 11 100,-- Kč (výrok II.) a na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 47 500,-- Kč (výrok III.) postupovaly v souladu s ustanovením §159 odst. 3 OSŘ (ve znění účinném do 31. 12. 2002) a řízení zastavily, neboť projednání těchto nároků a rozhodnutí o nich bránila překážka věci rozsouzené. O těchto nárocích stěžovatele bylo totiž již rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. 10 C 180/91, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 12 Co 401/97.
Ústavní soud se s tímto právním názorem, obsaženým v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, ztotožnil. Jestliže o nároku stěžovatele již bylo jednou rozhodnuto, bránila opětovnému projednání a rozhodnutí věci v novém řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). Pro úplnost je nutno dodat, že překážka věci rozsouzené se netýkala zbývající části nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 23 250,-- Kč (výrok II.), a proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
Obecné soudy také neshledaly důvodným tvrzený nárok stěžovatele na zaplacení částky 17 500,-- Kč (výrok IV.), jako odškodnění za vazbu za období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949, neboť za uvedené období nebyl stěžovatel rehabilitován. Stěžovatel byl rehabilitován usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 1990, sp. zn. 14 Rt 237/90. Tímto usnesením byl zrušen rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Or I 1412/49, ve znění rozsudku bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne 22. 6. 1950, sp. zn. To 126/50, kterými byl odsouzen pro trestné činy neoprávněného opuštění území republiky podle §40 a vyzvědačství podle §5 odst. 1 zákona č. 231/48 Sb. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel byl ve vazbě od 2. 8. 1949 do 22. 6. 1950 a ve výkonu trestu od 23. 6. 1950 do 30. 8. 1955. Jestliže stěžovatel požadoval odškodnění za vazbu za období, za které nebyl rehabilitován, což bylo patrno z rozhodnutí o soudní rehabilitaci, dospěly obecné soudy k odůvodněnému závěru, že stěžovateli nepříslušelo odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci, ale ani podle jiného právního předpisu. Proto tento jeho nárok zamítly. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Obdobný závěr učinil Ústavní soud rovněž ve vztahu, pokud jde o zamítnutý nárok stěžovatele na náhradu věcné škody za věci, které mu měly být zabaveny vyšetřovacími orgány v roce 1949. V daném případě obecné soudy svůj závěr o zamítnutí uplatněného nároku založily nejen na námitce promlčení (usnesení o soudní rehabilitaci nabylo právní moci dne 28. 8. 1990 a žaloba byla podána dne 28. 5. 1993), ale také na neprokázání vzniku tvrzené věcné škody. Vznik věcné škody nebyl prokázán ani výslechem stěžovatelem navrženého svědka J. J.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Československý stát se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu. Primárním účelem zákona o soudní rehabilitaci byla tedy snaha státu odstranit křivdy, které byly způsobeny občanům na úseku trestního soudnictví nezákonným odsouzením, a poskytnout morální zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody. Ústavní soud již konstatoval (nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000), že je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. V tomto případě vyšel československý stát, při přijetí zákona o soudní rehabilitaci, z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, nikoli však úplného odškodnění.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením krajského soudu došlo k porušení stěžovatelem namítaného čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu