ECLI:CZ:US:2005:1.US.616.04
sp. zn. I. ÚS 616/04
Usnesení
I.ÚS 616/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. W., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, Telečská 7, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 7 To 118/2004, a proti I. výrokové větě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 1 T 3/2003, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví specifikovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, kterým byl stěžovatel první výrokovou větou shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku, a druhou výrokovou větou částečně zproštěn obžaloby. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Výše uvedeným usnesením bylo odvolání stěžovatele zamítnuto jako nedůvodné. Obě uvedená rozhodnutí obecných soudů (kromě zprošťující části rozsudku Okresního soudu v Jihlavě) stěžovatel navrhuje zrušit, neboť údajně porušují jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl.36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Čl.6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Okresní soud v Jihlavě ve svém rozsudku považoval za prokázané, že stěžovatel jako zaměstnanec firmy Sežev - Reko, s.r.o., autocentrum, Dr. Richtra 34, Třešť, okr. Jihlava, dne 7. 9. 1999 prodal prostřednictvím autobazaru majitele P. Z. a jeho pracovníka Z. H. osobní automobil zn. Renault 21 Š. N., přičemž přijatou kupní cenu sníženou o provizi firmě neodvedl a ponechal si ji pro svoji potřebu, čímž společnosti Sežev - Reko, s. r. o., způsobil škodu ve výši 48.000,- Kč.
Protiústavní postup obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru Okresní soud v Jihlavě neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a v jeho rozhodnutí zjevně chybí úvahy, kterými se při rozhodování řídil. Pro nedostatek odůvodnění proto považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Stěžovatel zdůrazňuje, že proti němu svědčí pouze jediný přímý důkaz, přičemž v této souvislosti obecným soudům vytýká nedostatečné hodnocení celkové důkazní situace. Poukazuje na neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů, zejm. výslechu svědka H. Krajský soud v Brně se svým usnesením se závěry Okresního soudu v Jihlavě ztotožnil, pročež i jeho rozhodnutí dle názoru stěžovatele trpí zásadními vadami. Ústavnímu soudu stěžovatel předkládá podrobný rozbor provedených důkazů a zpochybňuje hodnotící závěry obecných soudů.
Ústavní soud požádal účastníky řízení o vyjádření k ústavní stížnosti, přičemž Okresní soud v Jihlavě ve stanovené lhůtě na výzvu nereagoval a Krajský soud v Brně vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutími nedošlo k porušení práv stěžovatele a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Po důkladném prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že není poslední instancí v soustavě obecných soudů. Proto není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Jak z argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z jednostranně provedených důkazů, aniž vyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se i v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
V dané věci se obecné soudy ve svých závěrech kromě jiného opřely o výpověď svědka H., kterou oba obecné soudy považují za zcela věrohodnou a podepřenou dalšími důkazy, jak Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení výslovně uvádí. Proto také obecné soudy nepovažovaly za nutné provést některé z důkazů obhajobou navržené (zejm. výslech svědka H.), neboť ze zásad spravedlivého procesu ani nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. V posuzovaném případě nejde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť obecné soudy uvedly, z jakých důkazů vycházely a proč považují dokazování za dostatečné, tedy z jakého důvodu není třeba další důkazy provést. Ve vztahu k navrhovanému důkazu výpovědí svědka H. tak ve svém usnesení učinil zvláště Krajský soud v Brně. Jakkoliv si lze představit důslednější postup Okresního soudu v Jihlavě při formulaci odůvodnění napadeného rozsudku, Ústavní soud došel k závěru, že provedené důkazy, jejich hodnocení a závěry vyjádřené v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě nejsou vzájemně v extrémním nesouladu a jejich souhrn vyjádřený v odůvodnění lze označit za logicky uspořádaný a vnitřně konzistentní. Obecně lze proto říci, že trestní řízení jako celek bylo spravedlivé a stěžovatel na svých základních právech a svobodách nebyl zkrácen.
Jak tedy bylo vyloženo výše, Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu