ECLI:CZ:US:2005:1.US.617.03
sp. zn. I. ÚS 617/03
Usnesení
I.ÚS 617/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jednoty, spotřební družstvo, IČ 00 03 21 07, se sídlem Teplice, Zemská 818, zastoupené JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2003, č.j. 10 Co 189/2003-117, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. listopadu 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena stížnost stěžovatelky, kterou napadla shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. února 2003, sp. zn. 18 C 359/98.
Stěžovatelka uvedla, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích se žalobou domáhala úhrady částky 7.859,70 Kč s příslušenstvím. Šlo o náhradu škody, kterou měl způsobit žalovaný J. P. nesprávnou instalací uzavíracího ventilu na teplovodním potrubí v objektu ve vlastnictví stěžovatelky. Výši svého nároku odvodila od znaleckého posudku, který si nechala na svůj náklad vypracovat. V řízení předložila tento znalecký posudek. Soud neustanovil nového znalce, ale vyslechl znalce, který vypracoval pro stěžovatelku znalecký posudek. Tento znalec však ve své výpovědi před soudem závěry svého vlastního znaleckého posudku vyvrátil.
Podle názoru stěžovatelky porušily soud prvého stupně i soud odvolací ustanovení §127 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má soud, závisí-li rozhodnutí soudu na posouzení skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, po slyšení účastníků ustanovit znalce. Tím, že soud znalce neustanovil bylo dokazování provedeno v rozporu se zákonem. Soudy obou stupňů považovaly výpověď znalce - zpracovatele posudku za věrohodnou a použily jej jako důkaz proti stěžovatelce. Tímto postupem byla prý porušena i zásada rovnosti účastníků řízení před soudem.
Popsaným postupem došlo k zásahu do práv stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka proto uvedla, aby byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Teplicích, vedený pod sp. zn. 18 C 359/98. Po seznámení se s obsahem spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což spatřovala v údajném porušení práva na rovnost stran řízení. Toto - jí tvrzené - pochybení nebylo nijak blíže popsáno a není tedy zjevné, jakým postupem obecných soudů měla být v tomto právu zkrácena. Skutečnost, že soudy zhodnotily předložené důkazy způsobem, který byl odlišný od zájmu stěžovatelky, totiž nelze jako porušení práva na rovnost účastníků posuzovat.
Pokud stěžovatelka dále uvedla, že byla v řízení poškozena tím, že soud prvého stupně v rozporu s ustanovením §127 odst. 1 o.s.ř. neustanovil znalce - a to za situace - kdy rozhodnutí soudu záviselo na posouzení skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, odvolává se Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu k pravidlům spravedlivého procesu. Ústavní soud totiž není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak hodnocení důkazů obecnými soudy "nepřehodnocuje", a to ani tehdy, jestliže by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vybočily z mezí, které jsou jim pro rozhodování svěřeny. Postup, který obecné soudy aplikovaly na věc stěžovatelky při hodnocení důkazů a z toho plynoucí závěry, tak jak byly prezentovány i v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházely z platného znění občanského soudního řádu a rovněž z ustálené judikatury, např. k §129 o.s.ř. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Pls 3/80). V konkrétním případě krajský soud jasně vyložil, že posudek M. W. není znaleckým posudkem ve smyslu §127 o.s.ř., nýbrž důkazním prostředkem ve smyslu §129 o.s.ř. a přesvědčivě dovodil, že svá zjištění čerpal z výslechu zpracovatele posudku W. jako svědka, který náležitě vysvětlil, že po konzultacích s odbornými firmami došel k jinému závěru o příčině škody, než učinil původně. Ani Ústavní soud nevidí důvod, proč by tyto závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by byla základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími porušena.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
Ivana Janů v.r.předsedkyně senátu