ECLI:CZ:US:2005:1.US.617.04
sp. zn. I. ÚS 617/04
Usnesení
I.ÚS 617/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti ing. J. B., zast. JUDr. Ivanou Horákovou, advokátkou, sídlem nám. T.G.Masaryka 24, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.2004, č.j. 21 Co 140/2004-60, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a I. B., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení ze dne 15.9.2004 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Uvedl v něm, že podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1.3.2004, č.j. 9 C 142/2002-47, jímž bylo rozvedeno jeho manželství s vedlejší účastnicí; napadeným usnesením bylo jeho odvolání odmítnuto s tím, že k podání odvolání není oprávněn vzhledem k tomu, že okresní soud jeho žalobě vyhověl, a že mu tedy nemohla být způsobena újma. Do další části návrhu zařadil komentář vývoje řízení o rozvodu manželství. Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho právo zaručené v čl. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na rovnost účastníků v řízení.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost je proto třeba chápat pouze jako prostředek sloužící k ochraně fyzických a právnických osob před zásahy do jejich základních práv a svobod. Ústavní soud proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. jednoduchého práva (tj. práva zakotveného "obyčejnými" zákony) a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
V posuzované věci se Ústavní soud musel vypořádat především s eventuálními dopady svého rozhodnutí do právního postavení stěžovatele a vedlejší účastnice a s případnými ústavně právními aspekty situace, pokud by v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu bylo případně revokováno rozhodnutí o rozvodu manželství, jež nově konstituovalo osobní status stěžovatele a vedlejší účastnice. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výslovně neobsahuje žádné podmínky pro podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, pokud příslušná rozhodnutí zakládají nebo mění osobní status fyzických osob. Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou, zda lze v takových věcech připustit ústavní stížnost z ústavně právních hledisek. V této souvislosti konstatuje, že základním atributem právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) je princip právní jistoty, jehož nedílnou složkou je požadavek právní stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Vedle tohoto principu se nepochybně uplatňuje i zásada individuální spravedlnosti, jako zásada ochraňující základních práva, která by mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí upravujících právní postavení fyzické osoby, porušena. Po zvážení vztahu obou principů dospěl Ústavní soud k závěru, že respektování právní jistoty musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí ve věci rozvodu manželství prioritu před případnými individuálními právy. Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud poznamenává, že ze stejných důvodů není obč. soudním řádem připuštěno uplatnění mimořádných opravných prostředků v případech, kdy již pravomocné rozhodnutí soudu založilo nebo změnilo osobní stav účastníků řízení, tedy pokud je rozhodováno ve stanovených případech podle zákona o rodině - srov. §230 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu.
S přihlédnutím k závažnosti formulovaného závěru považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit požadavek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod již v řízení před obecnými soudy. K posuzované věci však Ústavní soud dodává, že postup krajského soudu byl zcela adekvátní. Jestliže stěžovatel podal odvolání, v němž se domáhal vydání rozsudku s totožným výrokem, pouze doplněným o právní hodnocení věci, je zřejmé, že nemohl v odvolacím řízení dosáhnout příznivějšího rozhodnutí, proto nebyla naplněna subjektivní podmínka přípustnosti odvolání. Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 9 C 142/2002, který si Ústavní soud vyžádal, jednoznačně vyplývá, že stěžovatel měl v řízení před soudem I. stupně dostatek možností svými procesními úkony ovlivnit postup soudu při zjišťování podmínek pro rozvod manželství, tyto možnosti však nevyužil (viz jednání dne 17.3.2004).
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj