ECLI:CZ:US:2005:1.US.63.04
sp. zn. I. ÚS 63/04
Usnesení
I.ÚS 63/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. E., zastoupeného JUDr. J. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003, sp.zn. Nc 324/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nc 324/2003, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu Plzeň-město JUDr. I. O. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 324/2000. V daném případě se jedná o spor stěžovatele s žalovanou Fakultní nemocnicí v Plzni o náhradu škody na zdraví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že již od počátku soudního řízení pozoroval zvláštní přístup samosoudkyně JUDr. I. O. při projednávání zmíněné věci. Stěžovatel byl proto přesvědčen, že soudní řízení nepředstavuje pro něj spravedlivý proces a v tomto směru v plném rozsahu odkazuje na vznesenou námitku podjatosti ze dne 24. 5. 2002, jež je obsažena ve spise Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 324/2000. Dále stěžovatel obsáhle poukazuje na jednotlivé okolnosti, které se údajně vyskytly v průběhu soudního řízení a ze kterých dovozuje podjatost zmíněné soudkyně. V tomto směru mj. uvedl, že k otázkám, které jeho právní zástupkyně zaslala ustanovenému znalci, nebylo prý vůbec přihlédnuto. K dotazu právní zástupkyně stěžovatele, proč se tak stalo, soudkyně JUDr. I. O. sdělila, že stěžovatel nebude krácen na svých právech, neboť uvedené otázky mohou být znalci kladeny při jeho výslechu po podání písemného znaleckého posudku. Ve skutečnosti však prý došlo k tomu, že sice znalci byly soudem zaslány otázky právní zástupkyně stěžovatele, a to s celým spisem, avšak s ohledem na zadání otázek soudem znalec na otázky právní zástupkyně stěžovatele odpověděl nikoliv "před závěrem svého znaleckého posudku, ale až za svým závěrem". Proto právní zástupkyně stěžovatele trvala na tom, aby znalec na tyto otázky odpověděl při jednání dne 3. 11. 2003. V průběhu výslechu znalce dne 3. 11. 2003 však došlo k tomu, že jmenovaná soudkyně právní zástupkyni stěžovatele zhruba v polovině tohoto výslechu sdělila, že by bylo lépe, aby byly tyto otázky položeny znalci písemně. Právní zástupkyně stěžovatele však s tím zásadně nesouhlasila. Kromě toho jmenovaná soudkyně prý protokolovala odpovědi znalce tak, že měla před sebou formulář A4, kam si činila poznámky, a pak až následně z těchto svých poznámek diktovala pouze to, co prý bylo jednoznačně ve prospěch vedlejšího účastníka. Ty odpovědi, které svědčily ve prospěch stěžovatele, však jmenovaná soudkyně opětovně dávala znalci k vyjádření, a to nikoli formou otázek či stanovisek tohoto znalce, ale "vkládáním určitých vět do úst znalce", např. "nikdy jste neměl se znaleckými posudky problémy" apod. Dne 3. 11. 2003 prý byly mnohokrát v průběhu jednání zástupkyní stěžovatele vzneseny námitky proti nesprávné či jednostranně ve prospěch vedlejšího účastníka prováděné protokolace. Přesto v protokolu, který byl opsán z diktafonu, není uvedena ani jediná z těchto poznámek. Dále prý JUDr. I. O. dopustila, aby byly ze spisu znalci vydány dokumenty, které jsou podle názoru právní zástupkyně stěžovatele ve věci rozhodující a nenahraditelné. Při jednání dne 3. 11. 2003 pak prý soudkyně zcela zbytečně urazila právní zástupkyni stěžovatele, neboť řekla, že ani ona ani právní zástupkyně stěžovatele nerozumějí jednotlivým termínům, a bylo by proto lépe klást tyto otázky zástupci písemně. Ze všech uvedených důvodů nelze podle názoru stěžovatele s napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni souhlasit.
Ústavní soud zjišťuje, že v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni je uvedeno, že při posuzování vyloučení soudce postačí, existuje-li pochybnost o jeho nepodjatosti, avšak ta musí být dána na reálném základě. U soudce lze obecně předpokládat profesionální přístup k věci, mravní kvality, rozvinuté právní vědomí a smysl pro odpovědnost na takové úrovni, že námitky stěžovatele (žalobce) nemohou ovlivnit nestranný, objektivní přístup soudce k projednávané věci v souladu s jeho právním vědomím a svědomím. Důvodnost námitky podjatosti je třeba hodnotit i s ohledem na stanovisko soudkyně, která se necítí být v dané věci podjata. Tento její vnitřní postoj, navenek vyjádřený, je pro řešení věci významný, neboť každý soudce je ve smyslu ust. §15 odst.1 o.s.ř. vázán povinností sdělit takové skutečnosti, pro které je vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Musí tak učinit neprodleně, jakmile se o této skutečnosti dozví. Z obsahu spisu pak odvolací soud - podle odůvodnění napadeného usnesení - zjistil, že ani tvrzení zástupkyně žalobce-stěžovatele, uvedená v námitce podjatosti, nejsou oprávněná. "Protokol o jednání ze dne 18. 9. 2002 byl soudem zaslán předchozímu zástupci žalobce a poté, kdy ten soudu sdělil, že žalobce ve věci nezastupuje, je z obsahu spisu zřejmé, že protokol o jednání byl bezprostředně zaslán právní zástupkyni žalobce." Z obsahu protokolu ze dne 3. 11. 2003 pak prý nevyplývají žádné námitky do protokolace vznesené zástupkyní žalobce a pokud se týká listin, které byly vráceny znalci, jejich kopie jsou založeny na č.l. 145 až 148.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu (zejména spisového materiálu Okresního soudu Plzeň-město, vedeného pod sp. zn. 30 C 324/2000), k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je shora uvedená polemika stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyně, s názorem Krajského soudu v Plzni, který nevyloučil soudkyni JUDr. I. O. z projednávání a rozhodování ve věci stěžovatele. Podle ust. §14 odst. 1 o.s.ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Z ústavněprávního pohledu považuje v dané věci Ústavní soud - jako vždy v obdobných případech - za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaného §14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k základnímu právu (stěžovatele) na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již totiž Ústavní soud k obsahu tohoto základního práva uvedl např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Ústavní soud také judikoval (nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 23, nález č. 98), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet např. pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu např. samotného soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda lze mít za to - s ohledem na okolnosti případu -, že by soudce podjatý mohl být. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může podle přesvědčení Ústavního soudu dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, jak Ústavní soud uvedl ve výše již citovaném rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01, kdy soudce je současně "na straně účastníka řízení či svědka", resp. kdyby v řízení mohl být dotčen na svých právech, nebo jestliže soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti. K takovým situacím však ve zkoumané věci zjevně nedošlo. S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům vyloučení soudce je třeba - dle názoru Ústavního soudu - posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek; jde o to, jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o vztah vskutku intenzivní (bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný). Je třeba poukázat i na to, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je základním principem fungování soudní moci a povinností soudců, ústavní i morální, je tento princip bezpodmínečně dodržovat. Např. různé stížnosti či výroky účastníků řízení sice mohou vzbudit určitou nelibost soudce, avšak s ohledem na to, že takové skutečnosti jsou začasté součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům.
Pouhá polemika s řádně odůvodněným rozhodnutím obecného soudu, resp. odlišný právní názor stěžovatele či jeho právní zástupkyně, jak měl tento soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, samozřejmě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Vzhledem ke zkoumané věci nutno zopakovat, že subjektivní pocity účastníka řízení nemohou vést - samy o sobě - k vyloučení konkrétního soudce. Vždy zde totiž existuje mj. i legitimní zájem protistrany, aby nebyla odňata svému zákonnému soudci, který musí být schopen rozhodovat nezaujatě, nestranně a spravedlivě. Vztah soudců k projednávané věci a k účastníkům řízení, příp. k jejich právním zástupcům by musel nabýt mimořádné povahy a intenzity (jak je výše uvedeno), aby objektivně mohl způsobit jejich podjatost. K tomu však ve zkoumaném případě - podle názoru Ústavního soudu - nedošlo. Ústavní soud rovněž nemůže působit jako jakýsi quasi dozorující orgán, bdící prefekcionisticky nad postupem obecných soudů v dosud pravomocně neukončeném řízení a v tomto směru např. kontrolovat, zda bylo v řízení před soudem prvního stupně zcela přesně protokolováno, jak o to stěžovatel - v souvislosti s námitkou podjatosti konkrétní soudkyně - usiluje. Stěžovatel má v rámci právního řádu České republiky dosud k dispozici řádné i mimořádné opravné procesní prostředky, jejichž využití, bude-li nespokojen s rozhodnutím soudu, umožňuje dosáhnout spravedlivého posouzení případu. Každý postup, stavějící Ústavní soud na počátek a nikoliv na závěr tohoto procesu, je z povahy věci zcela výjimečný a musel by být odůvodněn zcela mimořádnými pochybeními obecných soudů, jež by založila evidentní protiústavnost již v této fázi soudního řízení. To však Ústavní soud nezjistil. Uvedený přístup odpovídá i zásadě minimalizace zásahu do činnosti jiných orgánů veřejné moci a zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, chápané rovněž z materiálního hlediska; úkolem Ústavního soudu je totiž především zasahovat jako "ultima ratio" v případě selhání všech ostatních orgánů, zejména obecných soudů a teprve poté posuzovat, zda řízení, pravomocně ukončené, bylo jako celek spravedlivé a zda nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele došlo, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu