ECLI:CZ:US:2005:1.US.633.04
sp. zn. I. ÚS 633/04
Usnesení
I.ÚS 633/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů o návrhu D. P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 27.9.2004 návrh na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.1.2003, sp.zn. 13 Co 518/2002, který však nesplňoval náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel byl výzvou Ústavního soudu, doručenou mu 24.11.2004, vyzván k odstranění vad podání tak, aby splňovalo předepsané náležitosti, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy. Ve stanovené lhůtě stěžovatel reagoval na výzvu dopisem ze dne 7.12.2004, v němž uvedl, že jeho podání se ve výzvě nevytýká nic určitého, poučení je jen obecné, proto není možné podání nijakým určitým způsobem doplnit či opravit. K výtce, že by jeho stížnost nebyla vypracována advokátem konstatuje, že z jejího obsahu nevyplývá, že by ji nebyl vypracoval advokát, jednak z §30 odst. 1 zák. č.l 182/1993 Sb., nevyplývá to, že stížnost musí být vypracována a podána kvalifikovaným právním zástupcem. Z tohoto důvodu lze plnou moc speciálně určenou pro zastupování před Ústavním soudem předložit v tom okamžiku, kdy Ústavní soud stížnost neodmítnul a účastník řízení je povinen v řízení jednat. Nepředložení plné moci či nepodání stížnosti kvalifikovaným právním zástupcem proto nepovažuje za vadu podání. Dále stěžovatel namítá, že §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Namítá, že pokud §30 odst. 2 cit. zákona ponechává druhému účastníku řízení před Ústavním soudem právo jednat bez zastoupení tím, kdo je za něho oprávněný jednat, musí stejné právo náležet též i stěžovateli. S ohledem na tento postoj byl stěžovatel přípisem ze dne 1.2.2005 opětovně upozorněn na nezbytnost právního zastoupení. Na výzvu stěžovatel odpověděl dopisem ze dne 9.2.2005, v němž vyjádřil stanovisko, že povinné právní zastoupení nepovažuje za garanci kvalifikovaného uplatňování jeho práv a už vůbec ne za garanci vyššího stupně objektivity při posuzování jeho postavení. Dále uvedl, že povinné právní zastoupení považuje za překážku přístupu k soudu, a v případě odmítnutí jeho stížnosti pouze z důvodu, že v řízení nebyl zastoupen, rozhodnutí napadne spolu s návrhem na zrušení části zákona o Ústavním soudu, která povinné právní zastoupení předepisuje.
Ústavní soud připomíná, že nejen stěžovatel, ale také on sám je vázán zákonem č. 182/1993 Sb., který upravuje organizaci Ústavního soudu a řízení před ním. Stěžovatel se mýlí v tom, že nepředložení plné moci či nepodání stížnosti kvalifikovaným právním zástupcem nelze považovat za vadu podání. Lze konstatovat, že podání návrhu na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti představuje nejdůležitější fázi řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit stěžovatele před nepříznivými (např. finančními) důsledky, jednak má již v podání být vyhodnocení skutečností vedoucích k případnému porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody byly porušeny, a včetně doložení, že byla dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí. Dále Ústavní soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu, v níž je jednoznačně vyjádřeno, že povinnost zastoupení advokátem je stanovena bez možnosti výjimek a platí i pro osoby znalé práva, včetně advokátů (viz stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1998, str. 471).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě vady podání neodstranil, Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj