ECLI:CZ:US:2005:1.US.635.04
sp. zn. I. ÚS 635/04
Usnesení
I.ÚS 635/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Svazu českých a moravských spotřebních družstev, sídlem U Rajské zahrady 3/1912, zast. JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem, sídlem Nad Olšinami 27, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.7.2004, č.j. K 174/95-1098, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že napadeným usnesením krajský soud ve věci úpadce Jednota, spotřební družstvo, v Rumburku, odvolal stěžovatele z funkce zástupce věřitelů. Z odůvodnění není možné s určitostí stanovit důvod odvolání, jako jeden z možných důvodů se jeví skutečnost, že věřitelský výbor měl k datu vydání usnesení 4 členy a v případě rovnosti by nemohl rozhodnout o zásadních otázkách týkajících se konkursu. V další části návrhu stěžovatel popsal vznik jeho pohledávky vůči úpadci a vývoj rozhodování o incidenční žalobě. Dále konstatoval, že byl usnesením ze dne 5.4.2000, č.j. K 174/95-477, potvrzen za člena věřitelského výboru, a v této pozici opakovaně upozorňoval konkursní soud např. na nedostatky v postupu správce, na neregulérnost postupu věřitelského výboru. Podrobně popsal průběh schůze věřitelů dne 22.10.2003, na které bylo nejprve přijato usnesení o tom, že soud nepřipouští, aby se hlasování o doplnění věřitelského výboru účastnil stěžovatel, a posléze usnesení o potvrzení volby věřitelského výboru. Proti oběma usnesením podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16.3.2004, č.j. 1 Ko 66/2004-999, odmítl pro nepřípustnost, přitom v jeho odůvodnění upozornil na fakt, že soud při potvrzení věřitelského výboru postupoval v rozporu s §11 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, když se stěžovatel nevzdal funkce člena věřitelského výboru ani z ní nebyl soudem odvolán a k nařízení doplňující volby tak nebyl žádný důvod. Za této situace krajský soud stěžovatele napadeným usnesením odvolal z funkce zástupce věřitelů. Stěžovatel namítá, že soud napadenými usneseními porušil nejen ústavně zaručenou ochranu majetkových práv stěžovatele (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), včetně práva na jejich soudní ochranu (čl. 36 Listiny), jako konkursního věřitele a vlastníka pohledávky přihlášené do konkursu, ale současně porušil i ústavní princip stanovený v čl. 3 odst. 3 Listiny "Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod". Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením krajského soudu ze dne 5.4.2000, byla potvrzena volba stěžovatele za člena věřitelského výboru, na jednání dne 22.10.2003 byla potvrzena volba věřitelského výboru, jehož členem nebyl stěžovatel, a napadeným usnesením byl stěžovatel odvolán z funkce zástupce věřitelů, s odůvodněním, že osoba jednající ve věřitelském výboru za stěžovatele se domáhala více práv než jí přísluší jako členu orgánu, který má hájit zájmy všech věřitelů a nikoli pouze zájem jednoho účastníka, jehož pohledávka je stále sporná.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně upozorňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR), a tudíž ani není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodování obecných soudů. Z tohoto hlediska je proto třeba ústavní stížnost považovat pouze za instrument určený k ochraně fyzických a právnických osob před zásahy do jejich základních práv a svobod; Ústavní soud z tohoto důvodu není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Na základě této koncepce Ústavní soud judikoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují soubory norem jednoduchého práva. Toto postavení Ústavního soudu určuje i povahu ústavní stížnosti, jako zcela mimořádného prostředku.
S ohledem na povahu ústavní stížnosti je nezbytné, aby dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcným řešením jejího obsahu, bylo posouzeno naplnění předpokladů pro zahájení řízení o ústavní stížnosti, jež stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto zákona plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z tohoto vymezení lze dovodit, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat (až na stanovené výjimky) pouze tehdy, pokud stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí obecného soudu, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, jsou napadnutelná ústavní stížností jen tehdy, mají-li význam pro ochranu subjektivního práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
S ohledem na premisu, že ochranu základních práv a svobod stěžovatele nelze chápat odtrženě od nároku (jako vlastnosti subjektivního práva), který je v soudním řízení uplatňován, jakož i ke zjištění, že v posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším průběhu konkursního řízení, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti ve výše vymezeném smyslu. Okolnost, zda stěžovatel je či není členem věřitelského výboru, nemá přímý vliv na uspokojení jeho pohledávky vůči úpadci. Byť za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat věcnou správnost napadeného usnesení a postup konkursního soudu, považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, určuje, za jakých podmínek jsou konkursní věřitelé povinni ustavit věřitelský výbor. Nejsou-li tyto podmínky splněny, mohou konkursní věřitelé namísto věřitelského výboru zvolit svého zástupce. Stěžovatel byl zvolen členem věřitelského výboru, nikoliv zástupcem věřitelů, a proto nemůže být odvolán z funkce zástupce věřitelů.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj