ECLI:CZ:US:2005:1.US.637.03
sp. zn. I. ÚS 637/03
Usnesení
I.ÚS 637/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 6. 2002, čj. 40 Co 98/2002 - 182, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003, čj. 21 Cdo 1128/2003 - 214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 3. 12. 2003, stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003, čj. 21 Cdo 1128/2003 - 214, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 6. 2002, čj. 40 Co 98/2002 - 182, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 6. 1998, čj. 9 C 251/94 - 102.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle článků 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň došlo k porušení článků 1, 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že chybně vyložil přechodná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), a poté nesprávně jeho dovolání odmítl jako opožděné. Tato přechodná ustanovení jsou formulována velmi neurčitě a není, podle stěžovatele, možné různými výklady přechodných ustanovení způsobovat právní nejistotu občanů. Nejvyšší soud ČR přehlédl, že poslední odvolací řízení již bylo řešeno v režimu OSŘ po novele, a proto i dovolací řízení mělo být provedeno podle nové právní úpravy.
Ze spisu sp. zn. 9 C 251/94 Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 6. 1998, čj. 9 C 251/94 - 102, byla žalovanému R. Š. uložena povinnost vydat stěžovateli osobní automobil zn. Dacia 1310 Break. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, čj. 40 Co 98/2002 - 182, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na uložení povinnosti vydat žalobci předmětný osobní automobil zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 18. 9. 2003, čj. 21 Cdo 1128/2003 - 214, jeho dovolání odmítl. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud uvedl, že odvolací soud sice vydal napadený rozsudek po 1. 1. 2001, ale rozhodl, v souladu s ustanovením bodu 15, části dvanácté, Hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se měnil zákon č. 99/1963 Sb., OSŘ, po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tj. ve znění OSŘ před novelou. Proto je třeba i dovolání, proti němu podané, projednat a rozhodnout o něm rovněž podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se, ve smyslu části dvanácté, Hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Zde dovolací soud odkázal na svůj judikát ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001. Podle §240 odst. 1 věty prvé OSŘ (ve znění před zmíněnou novelou), účastník mohl podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zmeškání lhůty uvedené v odst. 1 nelze prominout. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům do vlastních rukou dne 24. 9. 2002. Dovolání stěžovatele, nesoucí datum 22. 11. 2002, došlo okresnímu soudu telefaxem dne 25. 11. 2002. Dne 27. 11. 2002 byl témuž soudu doručen originál dovolání, podaný k poštovní přepravě 26. 11. 2002. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 9. 2002. Lhůta k podání dovolání proti němu uplynula, podle ustanovení §243c a §47 odst. 1 a 2 OSŘ, dne 24. 10. 2002. Protože dovolání bylo u okresního soudu podáno až dne 25. 11. 2002, je opožděné. Vzhledem k tomu, že zmeškání lhůty nelze prominout, Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi případu.
Okresní soud v Šumperku vydal výše uvedený rozsudek dne 18. 6. 1998, tedy před vydáním novely OSŘ provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Z rozsudku Krajského soudu Ostravě bylo zjištěno, že o odvolání stěžovatele rozhodoval podle části dvanácté, Hlavy I., bodu 15 OSŘ, ve znění novely č. 30/2000 Sb., tedy rovněž podle předpisů platných do 31. 12. 2000, neboť odvoláním napadený rozsudek okresního soudu byl vydán před 1. 1. 2001.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo přípustné, neboť z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Z uvedeného je tedy zřejmé, že posledním prostředkem, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytoval, bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. To také stěžovatel podal, ovšem vzhledem k tomu, že tak učinil opožděně, nemohl se dovolací soud předmětnou věcí meritorně zabývat.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval, neboť tím, že nepodal dovolání v zákonem stanovené lhůtě, způsobil, že dovolací soud nemohl rozhodovat ve věci samé. Stěžovatel podal opožděné dovolání přesto, že z rozsudku odvolacího soudu zcela nepochybně vyplývá, že tento soud rozhodoval podle znění OSŘ platného před účinností novely č. 30/2000 Sb., kdy lhůta k podání dovolání činila jeden měsíc od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Námitka stěžovatele o nejasnosti přechodných ustanovení novely občanského soudního řádu zde neobstojí, neboť pokud odvolací soud výslovně uvedl, že rozhodoval podle úpravy před novelou, bylo zcela postačující, aby si právní zástupce stěžovatele pouze ověřil lhůtu k podání dovolání, upravenou ve znění OSŘ před účinností novely č. 30/2000 Sb. Dovolání podával v listopadu 2002, tedy téměř po dvou letech od účinnosti zmíněné novely, kdy již interpretační problémy zmíněných přechodných ustanovení OSŘ byly soudní praxí odstraněny.
Ústavní stížnost je tedy nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Jsou tedy splněny podmínky pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu