ECLI:CZ:US:2005:1.US.640.04
sp. zn. I. ÚS 640/04
Usnesení
I.ÚS 640/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Gűttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené Mgr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 3 Azs 122/2004-39 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.12.2003, č.j. 14 Az 121/2003-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.9.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud"). Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta jako opožděná kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.12.2003, č.j. 14 Az 121/2003-22, s tím, že způsob doručení tohoto rozsudku stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybnila. Stěžovatelka namítá, že způsob doručení zpochybnit nemohla, protože rozsudek jí byl doručen teprve dne 4.2.2000. Dle stěžovatelky jí rozsudek nebyl řádně doručen, neboť v době doručování rozsudku se na adrese Čs. Legií nezdržovala, fikce doručení tedy nebyla splněna, nebyly dány podmínky pro doručení rozsudku dle §46 odst. 4 o. s. ř. Dle stěžovatelky by se měl soud také zabývat tím, jak bylo oznámeno uložení zásilky. Stěžovatelka dále namítá, že měla od počátku řízení právo na tlumočníka, ten jí však přidělen nebyl a zaslaná rozhodnutí nebyla přeložena do jejího mateřského jazyka, současně se stěžovatelka domnívá, že jí měl být soudem určen advokát, což se také nestalo, ačkoli o přidělení advokáta žádala, a to naposledy krajský soud podáním ze dne 5.1.2004, dle stěžovatelky bylo tedy porušeno její právo zakotvené v čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny. O možnosti žádat o tlumočníka a advokáta stěžovatelka nebyla dle svého tvrzení v soudním řízení poučena.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její ústavně zakotvené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 a čl. 37 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy,jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení. Stanovisko Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení nepovažoval Ústavní soud s ohledem na meritum věci za potřebné zjišťovat.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen "krajský soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku ze dne 12.12.2003, č.j. 14 Az 121/2003-22 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 3 Azs 122/2004-39, a navrhuje ústavní stížnost jako neopodstatněnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci byl rozsudek krajského soudu doručen stěžovatelce náhradním způsobem postupem podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř. , které s ohledem na §64 s. ř. s. platí i pro řízení ve správním soudnictví. Doručenka obsahovala náležitosti podle ust. §50e) odst. 1 o. s. ř. a stala se tak podle odst. 4 cit. ustanovení veřejnou listinou, za této situace musel Nejvyšší správní soud při posouzení data doručení vycházet z fikce takto nastolené. Zvrátit uvedený stav by bylo možno dle názoru Nejvyššího správního soudu jedině v případě, že by stěžovatelka ve své kasační stížnosti tvrdila skutečnosti rozhodné pro vyvrácení fikce, a tyto skutečnosti prokázala. To však stěžovatelka neučinila, její tvrzení o tom, že tak učinit nemohla, je dle Nejvyššího správního soudu nepravdivé. Stěžovatelka totiž převzala rozsudek krajského soudu dne 4.2.2004, tedy v době, kdy již na něm byla vyznačena doložka právní moci. Bylo tedy zřejmé, že krajský soud při určení data doručení vycházel z fikce, a stěžovatelce tedy nic nebránilo takto stanovené datum v podané kasační stížnosti zpochybnit a předloženými důkazy vyvrátit. Pokud se týká tvrzeného porušení čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny, vztahuje se k řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud však z důvodu procesní jistoty podotýká, že v řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem na základě plné moci, takže nebyl důvod poučit ji možnosti ustanovení advokáta ex offo. Tlumočník nebyl dle sdělení Nejvyššího správního soudu stěžovatelce ustanoven, neboť taková potřeba nevyšla v řízení najevo. O kasační stížnosti stěžovatelky bylo rozhodováno bez jednání, pro něž by eventuelně musel Nejvyšší správní soud posuzovat nutnost ustanovení tlumočníka stěžovatelce, v průběhu řízení pak byla stěžovatelka zastoupena advokátem, který je nepochybně českého jazyka znalý. Nejvyšší správní soud má za to, že nedošlo k porušení čl. 36 ani čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny, navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost jako zjevně nedůvodná odmítnuta, případně zamítnuta.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 19.6.2001, č.j. OAM-2731/VL-18-P06-2000 nebyl stěžovatelce udělen azyl, o jehož udělení žádala návrhem na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 28.3.2001. V průběhu řízení o rozkladu stěžovatelka prohlášením ze dne 12.5.2003 vzala svůj návrh na zahájení řízení o udělení azylu zpět, rozhodnutím ministra vnitra ČR ze dne 16.5.2003. č.j. OAM-1964/AŘ-2002, E.č.: V020573 bylo tedy řízení o azylu zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 28.5.2003 žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 16.5.2003. č.j. OAM-1964/AŘ-2002, E.č.: V020573 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 19.6.2001, č.j. OAM-2731/VL-18-P06-2000. Rozsudkem ze dne 12.12.2003, č. j. 14 Az 121/2003-22, Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že dne 12.5.2003 stěžovatelka prohlásila v arménském jazyce, že žalobu o udělení azylu, kterou podala dne 28.3.2001, bere dobrovolně z vlastního rozhodnutí zpět a vzala na vědomí, že řízení o udělení azylu bude zastaveno. Protože soud neměl o obsahu a smyslu projevu vůle žalobkyně o zpětvzetí žádosti o azyl žádnou pochybnost, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že dle údajů na zásilce - doručovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem si stěžovatelka zásilku na poště Teplice 1 nevyžádala, když jí poté, co nebyla jako adresátka zásilky zastižena, bylo uložení zásilky oznámeno. Z úředního záznamu (č.l. 25 spisu krajského soudu) vyplývá, že si stěžovatelka převzala vyhotovení napadeného rozsudku u Krajského soudu v Ústí nad Labem s vyznačenou doložkou právní moci osobně dne 4.2.2004. Dne 12.2.2004 podala stěžovatelka zastoupená Mgr. Michalem Vejlupkem, advokátem, kasační stížnost proti tomuto rozsudku. Nejvyšší správní soud kasační stížnost usnesením ze dne 19. 8. 2004, čj. 3 Azs 122/2004-39 jako opožděnou odmítnul, když dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen na základě právní fikce podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s. dne 8.1.2004, posledním dnem lhůty k podání kasační stížnosti s ohledem na lhůtu dvou týdnů stanovenou §106 odst. 2 s. ř. s. byl den 22.1.2004, lhůta tedy uplynula marně, když faktické převzetí napadeného rozhodnutí stěžovatelkou dne 4.2.2004 je z hlediska počítání zákonných lhůt bez významu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
K námitce stěžovatelky, že jí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.12.2003, č.j. 14 Az 121/2003-22, nebyl řádně doručen, neboť v době doručování rozsudku se stěžovatelka na adrese Čs. Legií nezdržovala a fikce doručení tedy nebyla splněna, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší zkoumat, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro doručení rozsudku způsobem dle §46 odst. 4 o. s. ř., takové posouzení náleží soudům obecným. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Ústavní soud se domnívá, že bylo na stěžovatelce, nadto zastoupené právním zástupcem, aby nejpozději v souvislosti s podanou kasační stížností tvrdila, že jí cit. rozhodnutí krajského soudu nebylo řádně doručeno, a aby předložila soudu dostatečné důkazy o tom, že se v místě doručování nezdržovala. Nelze přitom akceptovat námitku stěžovatelky, že v kasační stížnosti způsob doručení rozsudku krajského soudu zpochybnit nemohla. Jak již bylo výše uvedeno, ve spise krajského soudu je založen na č. listu 25 úřední záznam, z něhož vyplývá, že si stěžovatelka převzala vyhotovení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem s vyznačenou doložkou právní moci osobně dne 4.2.2004. Je tedy zřejmé, že stěžovatelce, ale zejména jejímu právnímu zástupci, který v jejím zastoupení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu podal, muselo být z vyznačené doložky právní moci zřejmé, že krajský soud při určení data doručení vycházel z fikce doručení, a nic jí nebránilo takto stanovené datum doručení výše uvedeným způsobem v kasační stížnosti zpochybnit.
Za daného stavu věcí má Ústavní soud za to, že postup Nejvyššího správního soudu, který vycházel ze skutečnosti, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.12.2003, č.j. 14 Az 121/2003-22 byl stěžovatelce doručen náhradním způsobem postupem podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř., (čemuž odpovídaly i údaje příslušné doručenky), byl zcela v souladu se zákonem. Soud tedy správně vycházel z toho, že k doručení písemnosti došlo u stěžovatelky náhradním doručením, tedy dne 8.1.2004. Byla-li kasační stížnost podána u soudu osobně dne 12.12.2004, stalo se tak nepochybně až po lhůtě stanovené ustanovením §106 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu zejména vytýká, že napadeným usnesením porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Jak již Ústavní soud dříve judikoval (např. ve svém usnesení sp. zn. III.ÚS 525/03), jestliže se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka v řízení před obecnými soudu námitku řádného doručení rozsudku krajského soudu neuplatnila, a Nejvyššímu správnímu soudu, který vycházel z právní fikce doručení, proto nezbylo, než kasační stížnost v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního jako opožděnou odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil.
Stěžovatelkou namítaným porušením čl. 37 odst. 4 Listiny se Ústavní soud nezabýval, neboť je pochybením stěžovatelky, že v důsledku jejího výše uvedeného nesprávného procesního postupu nemohly být tyto námitky Nejvyšším správním soudem věcně projednány a jako takové jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu