ECLI:CZ:US:2005:1.US.644.03
sp. zn. I. ÚS 644/03
Usnesení
I.ÚS 644/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného Mgr. M. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 8 To 141/03, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. Nt 107/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 8 To 141/03, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. Nt 107/03. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. Nt 107/03, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a následně byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 8 To 141/03, zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení městského soudu. Šlo o povolení obnovy řízení v trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 8/2000, v níž byl stěžovatel rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, který nabyl právní moci dne 8.11.2000, uznán vinným trestním činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, kterého se dopustil tak, že dne 27. 2. 1997 v přesně nezjištěnou denní dobu od 15.15 hod. do 19.00 hod. na pozemku č. 227 v katastru obce H. ve Spolkové republice Německo, v úmyslu usmrtit, zasadil poškozenému H. F., státnímu příslušníku SRN, celkem sedm ran kladivem do hlavy, přičemž na místě v důsledku tohoto zranění ve spojení s udušením z utopení v blízkém potoce (kam poškozeného přemístil) poškozený zemřel; tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 1988, sp. zn. 1 T 41/87, uznán vinným mimo jiné pokusem trestného činu vraždy a dále rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15.8. 1989, sp. zn. 1T 11 /89, uznán vinným opět pokusem trestného činu vraždy, přičemž uložené tresty alespoň částečně vykonal. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, včetně jejích následných doplnění, zejména uvedl, že soud by o jeho vině nemohl nikdy rozhodnout bez jeho doznání. Toto doznání však prý bylo učiněno až po značném psychickém nátlaku ze strany vězeňské psycholožky, která stěžovatele údajně týrala tím, že jej úplně izolovala od ostatních lidí a sama se s ním odmítala o čemkoli bavit, dokud se nepřizná. Tomuto nátlaku stěžovatel posléze podle svého tvrzení v psychické tísni podlehl. V odůvodnění své stížnosti (konstatovaném v usnesení Vrchního soudu v Praze) je rovněž uvedeno, že odsouzený těžce nesl zmenšený zájem psycholožky o jeho osobu a protože psycholožka byla ambiciózní, se zájmem na svých pracovních úspěších, rozhodl se k trestné činnosti se doznat, což učinil i u hlavního líčení navzdory stanovisku jeho obhájce proto, že prý nechtěl zklamat osobu, již miloval. Doznání učinil prý až za situace, kdy byl psycholožkou opakovaně "psychicky deptán a vydírán". Tento její nátlak podle stěžovatele započal 10. 8. 1999 a skončil až poté, co jí dne 8. 9. 1999 toto doznání předal i písemně. Stěžovatel tvrdí, že není pachatelem vraždy H. F., ale "pouze jej ze sebe udělal, neboť byl k tomuto donucen podmínkami v nichž žil a chováním vězeňské psycholožky, která zneužila svého postavení k prohloubení jeho psychické tísně". Dále bylo uvedené doznání učiněno - podle stěžovatele - až po prostudování již úplného spisového materiálu, v němž se dozvěděl skutečnosti, které posléze při své výpovědi uvedl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a s obsahem příslušných spisových materiálů (spisy Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 107/2003 a sp. zn. 10 T 8/2000), dospěl k závěru, že v daném případě oba obecné soudy, jejichž usnesení jsou napadena ústavní stížností, postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, která z ústavního pořádku České republiky plynou.
Podle ust. §278 odst. 1 trestního řádu obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Vycházeje z tohoto ustanovení zákona, vrchní soud shodně s napadeným usnesením městského soudu uzavřel, že v předmětné věci podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou. To, co stěžovatel uvedl v opravném prostředku i v návrhu na povolení obnovy řízení, nelze za splnění těchto zákonných podmínek považovat; takovým důvodem není ani změna postoje odsouzeného stěžovatele k samotnému předmětu trestního řízení, vyjádřená tvrzením, že se inkriminovaného deliktu nedopustil a pokud se k němu doznal, učinil tak podle jeho tvrzení z náklonnosti k psycholožce, s níž tehdy komunikoval. Vrchní soud v Praze správně zdůraznil, že s nyní uváděnými námitkami, jak jsou obsaženy ve stížnosti odsouzeného a jež směřují proti výroku o vině stěžovatele, se soudy již dříve vypořádaly. Pokud jsou vznášeny pochybnosti o spolehlivosti předchozích skutkových zjištění, nejde o okolnosti, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení jakožto mimořádného opravného prostředku. Z odůvodnění napadených usnesení a z obsahu příslušného spisového materiálu je totiž zřejmé, že Městský soud v Praze ve svém původním rozhodnutí vycházel z komplexního posouzení všech důkazů, jež byly soudu k dispozici a neopíral se tedy toliko o doznání stěžovatele; to sice bylo úplné, co se podstaty věci týče, avšak nebylo úplné v popisu vražedného útoku, neboť nezahrnovalo doznání ke všem okolnostem, které spáchání trestného činu doprovázely a jež soud z provedeného dokazování vzal za prokázané.
Podstatu ústavní stížnosti včetně jejího doplnění tedy tvoří - jak je ze shora uvedeného patrno - námitky, směřující k údajnému psychickému (citovému) nátlaku na stěžovatele ze strany vězeňské psycholožky a polemika s otázkou, zda vůbec, kdy a za jakých podmínek se k trestnému činu doznal. Spolu s tvrzeními, že prý v původním řízení nebylo dostatečně prokázáno, zda stěžovatel vůbec byl na místě trestného činu a zda z něj odjel autem oběti, tvoří tyto námitky - podle názoru stěžovatele - nové skutečnosti či důkazy, které by ve smyslu výše citovaného ust. §278 odst. 1 trestního řádu mohly vést k povolení obnovy řízení. S těmito námitkami a tvrzeními stěžovatele se však obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečným způsobem - vzhledem k podstatě věci - vypořádaly. Ústavní soud nezjistil, že by soudy při aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu vybočily z mezí ústavnosti. Ze závažné trestné činnosti - kterou spáchal navíc poté, co již byl za pokus o spáchání téhož trestného činu opakovaně odsouzen - byl v předchozím řízení (trestní věc Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 8/2000) přesvědčivě usvědčen a byl mu uložen přiměřený trest; důvody k obnově trestního řízení poté nebyly řádně postupujícími soudy shledány. Z obecného hlediska lze pro úplnost jen doplnit, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává ve zkoumaném případě opačný právní názor, jak měly soudy v souvislosti s jeho návrhem na obnovu řízení postupovat, leč to kasaci napadených rozsudků samozřejmě neodůvodňuje.
Ostatně ze spisového materiálu vyplývá, že ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě ve shodném smyslu a rozsahu jako ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně. Takto koncipovaná ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud zcela zřetelně do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR, jakož i na výše popsané postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecnému soudnictví nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu