ECLI:CZ:US:2005:1.US.647.04
sp. zn. I. ÚS 647/04
Usnesení
I.ÚS 647/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem, Nádražní 9, 789 85 Mohelnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 2 To 415/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 2 T 26/2003, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou stížností napadl stěžovatel výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhoval jejich zrušení. Po přezkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že tato nesplňuje formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť k ní nebyla přiložena speciální plná moc. Tato vada byla stěžovatelem ve stanovené lhůtě odstraněna.
Uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv na řádný a spravedlivý proces vyplývající z čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odloženým odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tří roků, přičemž mu byla zároveň uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc (dále jen "krajský soud"), jenž je svým usnesením zamítl.
K porušení ústavních práv stěžovatele mělo dojít tak, že okresní soud přisoudil větší váhu důkazům svědčícím v neprospěch stěžovatele a že naopak výpověď stěžovatele shledal nevěrohodnou. Stěžovatel je toho názoru, že ve výpovědích některých svědků jsou natolik podstatné rozpory, že neumožňují spolehlivě učinit závěry o vině stěžovatele a pokud tak okresní soud učinil, důkazy hodnotil svévolně a porušil zásadu výkladu pochybností ve prospěch obviněného. Tyto zásady měl porušit i krajský soud jako soud odvolací, který podle stěžovatele ve svém odůvodnění "přimhouřil oči" nad nedostatky provedených důkazů.
Stěžovatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 a sp. zn. II. ÚS 441/99, neboť patrně i ve své věci spatřuje právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud po krátké rekapitulaci věci zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Poukazuje na skutečnost, že stěžovatel stejné námitky uplatnil již v hlavních líčeních a v odvolacím řízení a že spočívají pouze v jiné interpretaci důkazů, než jak si je vyložily obecné soudy. Krajský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a dodává, že odůvodnění rozsudku okresního soudu má na dnešní poměry spíše nadstandardní charakter, přičemž námitkám stěžovatele byla věnována náležitá pozornost.
Ústavní soud poté, co se seznámil s vyžádaným spisem okresního soudu sp. zn. 2 T 26/2003 a s přílohami ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů, neboť není součástí jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje toliko ve výjimečných případech, kdy zjistí vybočení z mantinelů daných ústavním pořádkem. Není tedy oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy, i kdyby s ním sám nesouhlasil, pokud rozhodovací činností obecných soudů současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Z ústavní stížnosti stěžovatele, kromě nesouhlasu s hodnocením jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace obecnými soudy, nevyplývá žádná ústavněprávně relevantní skutečnost, která by umožňovala danou věc meritorně projednat v řízení před Ústavním soudem.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zcela zřejmé, z jakých důkazů vycházely a z jakých důvodů přisoudily některým důkazům menší váhu, resp. proč neuvěřily výpovědi stěžovatele. Ústavní soud hodnotí vývody obecných soudů jako logické a podložené. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze odkázat.
Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Proto Ústavní soud uznává a konstatuje, že v projednávané věci nespatřuje ani porušení práva na spravedlivý proces, ani jiného ústavně zaručeného práva. Z těchto důvodů proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu