ECLI:CZ:US:2005:1.US.651.04
sp. zn. I. ÚS 651/04
Usnesení
I.ÚS 651/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., zastoupeného JUDr. Lubomírem Strnadem, advokátem, se sídlem Malé nám. 291, 460 01 Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 T 51/2002-2651, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 1 To 26/03, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 370/2004, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "Krajský soud"¨), ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 T 51/2002-2651 (dále jen "rozsudek Krajského soudu"), kterým byl stěžovatel uznán vinným:
1) trestným činem loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon) a §234 odst. 1, 2 písm. b trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona,
2) dvěma trestnými činy porušování domovní svobody ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a §238 odst. 1, 3 trestního zákona
3) trestným činem loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a §234 odst. 1, 3 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona,
4) trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1, 2 písm. a trestního zákona účinného do 30. 4. 2001 jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona
5) trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona.
Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 1 To 26/03 (dále jen "rozsudek Vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu, a v doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. dubna 2005 pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 370/2004 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že "byly opomenuty některé navrhované i nezbytné důkazy pro zjištění skutkového stavu věci." Jednak obecné soudy, dle jeho názoru, opomenuly provést důkaz výpovědí znalce z oboru zdravotnictví - biologie, přičemž stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že nepřítomnost stop DNA v souvislosti s projednávaným trestným činem znásilnění soud řešil pouhou laickou úvahou. Rovněž pak stěžovatel považuje za těžko pochopitelný fakt, "že zabavené hodinky nebyly předloženy ke znaleckému posouzení, zda hodinky Q+Q jsou starší, či nikoliv."
Dále stěžovatel zpochybňuje provedenou rekognici podle hlasu, kdy podle jeho názoru mohlo dojít k záměně. Také poznamenává, že popis pachatelů se na stěžovatele naprosto nehodí. V podrobnostech stěžovatel odkázal na jím podané odvolání.
Konečně stěžovatel poukázal na to, že má zjevnou vadu předních horních zubů a tetované celé tělo včetně pohlavního údu, kterýchžto anomálií by si musela poškozená, při formě sexuálního násilí, které bylo předmětem sporu, všimnout, což obecné soudy nevzaly v úvahu při dokazování.
Stěžovatel uzavřel, že vzhledem k tomu, že v dané věci nebyly vyčerpány všechny dosažitelné důkazy a odstraněny důvodné pochybnosti o skutkových otázkách významných pro rozhodnutí, nemohly obecné soudy rozhodnout v jeho neprospěch. Stěžovatel má za to, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Ve svém vyjádření navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta s tím, že námitky uplatněné v podané ústavní stížnosti stěžovatele jsou opakováním námitek, které stěžovatel v rámci své obhajoby uplatnil již před Krajským soudem, v odvolacím řízení před Vrchním soudem a v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem, přičemž tyto soudy se s těmito námitkami vypořádaly, v čemž možno odkázat na napadená rozhodnutí.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo také Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové. Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu sdělilo, že se ztotožňuje se závěry napadených rozsudků Krajského a Vrchního soudu a považuje tato rozhodnutí za zákonná, přičemž v podrobnostech na citované rozsudky odkázalo s tím, že stěžovatel na svoji obhajobu uvádí skutečnosti, které již byly v rámci trestního řízení prověřovány.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil rovněž Vrchní soud a to tak, že pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Jak Vrchní soud uvádí, stěžovatel stejné námitky již uplatnil v odvolacím řízení a Vrchní soud se s nimi vypořádal. Vrchní soud odkázal pro stručnost na odůvodnění svého rozsudku.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil taktéž Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání lze podat jen z taxativně uvedených důvodů, a vzhledem k tomu, že stěžovatel podal dovolání z jiného důvodu, bylo nutné podle §265i odst. 1 písm. b zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") dovolání odmítnout, přičemž v podrobnostech Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení. Závěrem svého vyjádřením Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ani jiných právních norem, a ústavní stížnosti by nemělo být vyhověno, s tím, že konkrétní způsob rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud vyzval jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření i Vrchní státní zastupitelství v Praze. To se ve své odpovědi svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvého stupně příslušný spis sp. zn. 8 T 51/2002 (dále jen spis Krajského soudu). Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Mezi hlavní důkazy usvědčující stěžovatele patří zejména provedené rekognice podle hlasu. Pokud stěžovatel tvrdí, že mohlo dojít k záměně, Ústavní soud konstatuje, že z rozsudku Vrchního soudu je zřejmé, že se problematikou hodnocení těchto rekognicí pečlivě zabýval (viz str. 15-16 a 18-19 rozsudku Vrchního soudu) a vysvětlil, proč je považuje za důvěryhodné (např. uvážil, že jeden z rozpoznávajících je 20 let zvukař a další má dobrou sluchovou paměť vzhledem ke své činnosti ochotníka). O libovůli obecných soudů nelze hovořit ani pokud jde o situaci, že na znásilněné dívce, ani její noční košili, nebyly zjištěny stopy cizí DNA, když Krajský soud vycházel z toho, že k ejakulaci stěžovatele nedošlo. Krajský soud postupoval v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů také pokud jde o námitku nepřesného popisu pachatele, zejména pak, že si poškozené ženy nevšimly tetování stěžovatele, když uvážil sporé osvětlení, to že vynucená felace probíhala v rychlosti, a že pachatel se při své činnosti pouze minimálně odhaloval (viz str. 19 rozsudku Vrchního soudu). Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně výpovědi znalce z oboru zdravotnictví - biologie a znaleckého zkoumání jedněch z hodinek nalezených při domovní prohlídce, ze spisu Krajského soudu nevyplývá, že by provedení těchto důkazů před obecnými soudy vůbec požadoval.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost
z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 128/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu