ECLI:CZ:US:2005:1.US.654.04.1
sp. zn. I. ÚS 654/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. Č. T. a Ing. J. T., zast. JUDr. Ladislavem Řípou, advokátem, sídlem Šafaříkova 276, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.2004, č.j. 22 Cdo 721/2004-213, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.12.2003, č.j. 20 Co 467/2003-192, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 16.5.2003, č.j. 6 C 831/97-169, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku, jako účastníků řízení, a K. K., zast. JUDr. Josefem Haškem, advokátem, sídlem Palackého 23/5, Nymburk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Nymburku (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jejich dovolání s odůvodněním, že napadený rozsudek krajského soudu nepovažuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž bylo rozhodnutí, že vedlejší účastnice je vlastnicí hospodářských staveb postavených na části stavební parcely č. 17/1 v kat. úz. Opolany, které je podle geometrického plánu č. 75-145/93 označena jako díl "a". Stěžovatelé tvrdí, že soudy porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s napadeným usnesením Nejvyššího soudu z toho důvodu, že považují za otázku zásadního právního významu to, zda je možné připustit právní názor vyslovený v rozsudku krajského soudu, který připustil omezení vlastnických práv stěžovatelů ve prospěch vedlejší účastnice tím, že dovodil její dobrou víru týkající se vydržení majetku, který užívala. Považují za otázku zásadního právního významu to, zda je možné upřednostnit údajnou dobrou víru odůvodňovanou zmatečným znaleckým posudkem vypracovaným pouze pro účely výpočtu příslušných poplatků před určitým a srozumitelným právním úkonem, který v souvislosti s existujícími geodetickými podklady jednoznačně a nezpochybnitelně označuje předmět převodu. Stěžovatelé se tak dostali do právně nerovného postavení s vedlejší účastnicí, neboť jí bylo přiznáno vlastnictví k nemovitému majetku na základě údajné dobré víry oproti nabytí tohoto majetku stěžovateli při řádně uzavřené koupi s původními vlastníky nemovitostí. Stěžovatelé považují za hrubé porušení práva na ochranu vlastnictví to, aby jednoznačné nabytí vlastnictví kupními smlouvami bylo prolomeno rozhodnutím soudů, která upřednostňují deklarovanou údajnou dobrou víru proti jednoznačnému textu listiny. Dodali, že považují proto za otázku zásadního právního významu také to, zda je vůbec možné, aby byl konkrétní obsah listiny, která jednoznačně vyjadřuje vůli účastníků o tom, co je předmětem převodu, následně některým z účastníků tohoto právního úkonu zpochybňován tak, že se vlastně nejednalo o jeho projev vůle, přestože neprokáže, že byl v době, kdy právní úkon činil, jakkoliv na schopnosti vnímat vážnost a srozumitelnost tohoto úkonu omezen. Následně polemizují s názorem Nejvyššího soudu, který v odůvodnění uvedl, že v daném případě není možnosti použít rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1898/98, ve kterém je uvedeno, že překračuje-li plocha sporného o více než polovinu plochu koupeného, musí si být kupující vědom i při zachování náležité opatrnosti, že užívá pozemek větší, než který zakoupil. V konkrétním případě se pak jednalo o užívání staveb, které také svou plochou překračovaly o více jak polovinu rozsah toho, co bylo uvedeno v kupní smlouvě. Právě s ohledem na to, že se nejedná o stejnou situaci jako v uvedeném rozhodnutí, kdy šlo o výměru pozemku, nesouhlasí stěžovatelé s tím, že by k ní Nejvyšší soud neměl zaujímat své stanovisko, protože se nejedná o rozhodnutí, které by mělo mít po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelé považují naopak po právní stránce za velmi zásadní, zda je možno opírat jistotu rozsahu svého vlastnického práva o listinu, jejíž platnost nebyla zpochybněna nebo zda je možnost, aby jistota rozsahu vlastnictví mohla být prolomena tvrzením samotného účastníka původního právního úkonu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 4 odst. 4
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud odkázal zcela na odůvodnění dotčeného rozsudku (správně usnesení), má za to, že neporušil práva stěžovatelů, která ve své ústavní stížnosti zmiňují.
Krajský soud uvedl, že zajistil rovnost účastníků před soudem, věc byla projednána veřejně a účastníci se mohli k věci vyjádřit, navrhnout důkazy tak, jak jim to umožňuje občanský soudní řád. Na základě řízení, které bylo v souladu s právním řádem České republiky, pak dospěl k závěrům, které jsou uvedeny v rozhodnutí. Krajský soud má za to, že neporušil žádná práva stěžovatelů a že postupoval v souladu se zákonem.
Okresní soud považuje ústavní stížnost za neoprávněnou, protože k porušení zákona nedošlo.
Vedlejší účastnice poukázala na to, že stěžovatelé v podstatě opakují svou námitku spočívající v tom, že soudy všech stupňů při svém rozhodování nesprávně shledaly u ní dobrou víru týkající vydržení hospodářských staveb, když údajně opřely její dobrou víru toliko o znalecký posudek, který pokládají za zmatečný. Upozorňují, že toto tvrzení je nepravdivé a hrubě zkresluje rozhodnutí Nejvyššího soudu, když závěry soudů se opírají o okolnosti, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Dodávají, že sporný domek je typickým vesnickým podlouhlým stavením, které má v přední části obytné místnosti a směrem dozadu hospodářskou část, jako kůlnu, sklípek. V této části bylo a je umístěno WC. Bez tohoto příslušenství by nebylo možné dům užívat. Podle jejího názoru soudy správně ve svých rozhodnutích poukázaly na to, že v kupní smlouvě, na níž je založena její dobrá víra, je výslovně uvedeno, že domek se převádí se všemi součástmi a se vším příslušenstvím; jeho rozsah je popsán ve znaleckém posudku. Namítá, že stěžovatelé se neprávem dovolávají ochrany svého vlastnického práva s odůvodněním, že toto vlastnictví získali kupní smlouvou ze dne 2.8.1994; vlastnické právo v žádném případě nemohli získat, když ho ona nabyla vydržením k 1.1.1992. Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastnice žádá, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neoprávněná.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 6 C 831/97 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice (v postavení žalobkyně) podala vůči vedlejším účastníkům (v postavení žalovaných) dne 2.10.1997 žalobu, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem oplocení a vymezených hospodářských staveb. Uvedla, že kupní smlouvou ze dne 20.6.1974 koupila dům č.p. 153 v Opolanech se stavební parcelou č. 17/2 a s veškerým příslušenstvím. Podkladem pro uzavření smlouvy byl znalecký posudek obsahující popis prodávaného domu s přístavbou hospodářských objektů, kromě jiných též "mlátek upravený jako skladiště paliva, který se nachází v prodloužení přístavby k obytnému stavení ve stejném profilu, zdivu, krovu a krytině a sklep přistavěný v konci plátku z kamenného zdiva". Nemovitosti vedlejší účastníce užívala bez problémů až do roku 1993, kdy při zpracování dokumentace pro vydání stavebního povolení bylo zjištěno, že část dvorku i část pozemku, které užívala a užívá, je vedena v katastru nemovitostí jako součást stavební parcely č. 17/1, ohledně níž jsou vedeni jako vlastníci stěžovatelé. Ohledně vlastnického práva k pozemkům podala žalobu, spor o vlastnictví probíhal pod sp.zn. 4 C 39/95. V roce 1997 stěžovatelé vyvolali stavební řízení, v němž údajně došlo k zásahu do vlastnických práv vedlejší účastnice, a proto se domáhala určení vlastnického práva. Okresní soud rozsudkem ze dne 12.3.2001, č.j. 6 C 831/97-105, žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudkem ze dne 27.3.2002, č.j. 20 Co 4/2002-133, prvostupňový rozsudek změnil tak, že ohledně oplocení žalobu zamítl (pro nedostatek naléhavého právního zájmu, protože vlastnické právo není zpochybňováno), v dalším rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení. K tomu uvedl, že vlastnictví vedlejší účastnice nelze dovodit z uvedené kupní smlouvy, protože prodávající nebyly vlastníky dotčených staveb, nevyloučil jiný způsob nabytí vlastnického práva. Po doplnění dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 16.5.2003, č.j. 6 C 831/97-169, tak, že vedlejší účastnice je vlastnicí sporných hospodářských staveb, a to na základě vydržení, neboť byla od r. 1974 jejich oprávněnou držitelkou a tato držba pokračovala i po 1.1.1992, trvala tedy více než 10 let. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolání, krajský soud rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Krajský soud též hodnotí souzenou věc tak, že vedlejší účastnice zákonné podmínky pro vydržení splnila, proto rozsudkem ze dne 3.12.2003, č.j. 20 Co 467/2003-192, provostupňový rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž vyslovili přesvědčení, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to pro posouzení otázky, zda je oprávněným držitelem věci kupující, jehož dobrá víra se opírá o znalecký posudek, který je pro účely převodu věcí vypracován, jestliže je v rozporu s kupní smlouvou. Nejvyšší soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a uzavřel, že nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, tudíž dovolání není přípustné, a proto ho usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 22 Cdo 721/2004-213, odmítl. V odůvodnění kromě jiného zdůraznil, že závěr soudů o oprávněné držbě vedlejší účastnice se neopírá jen o znalecký posudek, ale o další skutečnosti.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Jejich stručná ústavní stížnost především brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ohledně posouzení otázky zásadního právního významu. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení, zda vymezená otázka má nebo nemá zásadní právní význam je výlučně v kompetenci dovolacího soudu a nepodléhá přezkumu z hlediska ústavnosti. Řešení této záležitosti není způsobilé, samo o sobě, zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, neboť nejde o meritorní rozhodnutí. Pokud stěžovatele napadají rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, dlužno konstatovat, že jejich argumentace je kusá a nerespektuje účinky právních skutečností. Podstatou sporu před obecnými soudy je splnění podmínek stanovených zákonem pro nabytí vlastnického práva vydržením. Jestliže soudy shledaly, že vedlejší účastnice se stala vlastnicí na základě vydržení, nemohli stěžovatelé v roce 1994 uzavřít s převodci platnou kupní smlouvu ohledně vydržených nemovitostí, protože v této části byla kupní smlouva neplatná pro počáteční nemožnost plnění (v duchu principu nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet). Pokud tedy stěžovatelé nenabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem, nemohlo dojít napadenými rozhodnutími ani k zásahu do práv chráněných v čl. 11 Listiny, ani se stěžovatelé nemohli dostat do právně nerovného postavení.
Námitka o zásahu do práv chráněných v čl. 1 a v čl. 4 odst. 4 Listiny není důvodná, protože jde o ustanovení obecné povahy, tudíž k jejich porušení může dojít pouze v souvislosti se zásahem do některého z konkrétních základních práv nebo svobod.
K tvrzenému porušení práva stěžovatelů obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. práva na soudní ochranu, Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatelů, jako účastníků řízení. Soudy jim poskytly náležitý prostor pro uplatnění jejich tvrzení, přednesení důkazů, včetně možnosti podat opravné prostředky.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu