ECLI:CZ:US:2005:1.US.655.03
sp. zn. I. ÚS 655/03
Usnesení
I.ÚS 655/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. F. G., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 7 Azs 11/2003 - 43, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2003, čj. 59 Az 125/2003 - 19, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 7. 2002, čj. OAM-5618/VL-11-P11-2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Ministerstva vnitra ČR (dále též "ministerstvo").
Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci porušeno její právo osobně se vyjádřit ke všem skutečnostem, které jsou v její věci rozhodné. Podle jejího názoru měla být v řízení o azylu zastoupena i Moldavská republika. Stěžovatelka požaduje, aby byla chráněna její základní lidská práva uvedená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení.
Ministerstvo vnitra na výzvu nereagovalo a vyjádření nepodalo.
Krajský soud ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny uvedl, že stěžovatelka převzala vyjádření ministerstva ke své žalobě, ke kterému se mohla v dvoutýdenní lhůtě vyjádřit a ve stejné lhůtě měla soudu sdělit, zda souhlasí s tím, aby její žaloba byla vyřízena bez jednání. Stěžovatelka se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Ministerstvo souhlasilo s řízením bez jednání, proto soud o žalobě stěžovatelky rozhodl bez jednání, neboť §51 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘS"), takový procesní postup připouštěl. Stěžovatelka tedy nebyla zkrácena na svém ústavně chráněném právu na spravedlivý proces, protože jí nic nebránilo vyjádřit se v uložené lhůtě.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z důvodů tvrzených stěžovatelkou a v tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud aplikoval a vyložil zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), skutkový a právní základ podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku a se všemi žalobními námitkami se náležitě vypořádal.
Ze spisu sp. zn. 59 Az 125/2003 Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že stěžovatelka podala žádost o udělení azylu. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 9. 7. 2002, čj. OAM-5618/VL-11-P11-2001, azyl stěžovatelce neudělilo pro nesplnění podmínek §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a rozhodlo, že na stěžovatelku se nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí podala opravný prostředek, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni jako o žalobě, kterou zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, čj. 59 Az 125/2003 - 19. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, ministerstvo s tímto postupem vyslovilo souhlas a stěžovatelka se v poskytnuté dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila. Soud proto vycházel z fikce souhlasu stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovatelka opustila Moldavsko z ekonomických důvodů, o azyl požádala poté, co jí hrozilo správní vyhoštění. Stěžovatelka v žalobě nenapadala ani rozsah dokazování, provedeného ministerstvem, ani jeho závěry, ani právní posouzení věci. Stěžovatelkou uváděné ekonomické důvody byly shodné s těmi, pro které navrhla zrušení rozhodnutí ministerstva. Tyto důvody nebyly podle krajského soudu takové, aby mohl být stěžovatelce udělen azyl.
Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, čj. 7 Azs 11/2003 - 43, jako nedůvodnou. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že ministerstvo se pečlivě zabývalo nejen obecnou situací v Moldavské republice z hlediska podmínek pro udělení azylu, ale zabývalo se i konkrétní osobní situací stěžovatelky. Soud také odmítl námitky stěžovatelky, týkající se zmatečnosti řízení před krajským soudem. Výzva stěžovatelce k tomu, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci bez jednání a vyjádření ministerstva, byla doručena do jejích vlastních rukou.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní stížnost stěžovatelky je téměř prostá jakékoli ústavně právní argumentace. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v tom, že neměla možnost se osobně vyjádřit ke všem skutečnostem v její věci rozhodným. S touto námitkou se již vyrovnal Nejvyšší správní soud, neboť výzva, aby se vyjádřila, zda souhlasí s upuštěním od jednání, byla stěžovatelce řádně doručena. Stěžovatelka se v poskytnuté dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila, čímž se o možnost osobní účasti u soudního jednání připravila. Proto krajský soud mohl rozhodnout ve věci samé bez jednání ve smyslu §51 odst. 1 SŘS. Jestliže tedy zaslal krajský soud stěžovatelce výzvu s obsáhlým poučením, bylo v jejím zájmu se vyjádřit, což neučinila.
V přezkoumávaném případě je z obsahu spisu zjištěno, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky obsahově zabývaly, na čemž nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka osobně jednání soudu přítomna nebyla. Stěžovatelka v průběhu řízení před správním orgánem a v řízení před obecnými soudy konstantně uváděla, že ze země svého původu odešla z ekonomických důvodů. Právní závěry ministerstva a obecných soudů v tomto směru nijak nezpochybnila.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu