ECLI:CZ:US:2005:1.US.655.04
sp. zn. I. ÚS 655/04
Usnesení
I. ÚS 655/04
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti M. V., zast. JUDr. Z. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, č.j. 21 Cdo 373/2004-84, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.6.2003, č.j. 11 Cmo 34/2003-56, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2002, č.j. 66 C 2/2002-31, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.9.2001, č.j. 55 Co 37/2001-261, 55 Co 38/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 24.9.2004 domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných jednak v řízení ve věci pracovně právního sporu, jednak v řízení o žalobě pro zmatečnost, a současně podala návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. V návrhu, kromě jiného, uvedla, že dne "28.ý.2004"(v návrhu je "ý") bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR, tedy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a že ve stanovené lhůtě podává stěžovatelka ústavní stížnost. V další části stručně popsala vývoj sporu zahájeného v r. 1989 a zdůraznila, že v něm nebyly naplněny všechny podmínky řízení. Návrh na zahájení řízení byl předán k poštovní přepravě 27.9.2004.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 2/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 18.1.2002 podala proti rozsudku tohoto soudu ze dne 4.9.2001, č.j. 55 Co 37/2001-261, 55 Co 38/2001, žalobu pro zmatečnost, posléze k výzvě soudu doplněnou. Žaloba byla usnesením ze dne 5.9.2002, č.j. 66 C 2/2002-31, zamítnuta, toto usnesení bylo Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 18.6.2003, č.j. 34/2003-56, potvrzeno. Na základě stěžovatelčina dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který dovolání usnesením ze dne 23.6.2004, č.j. 21 Cdo 373/2004-84, odmítl. Toto usnesení bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 15.7.2004, údaj stěžovatelky o jeho doručení, s přihlédnutím k překlepu v číselném označení měsíce, je nesprávný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky bylo dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením. Protože toto usnesení bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky dne 15.7.2004, počala následujícím dnem běžet lhůta k podání ústavní stížnosti; lhůta uplynula dne 13.9.2004. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nepodala návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj