ECLI:CZ:US:2005:1.US.656.03
sp. zn. I. ÚS 656/03
Usnesení
I.ÚS 656/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Holman Business Partner, s.r.o., IČ 46354549, se sídlem Baarova 395/1, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. O. L., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003, č.j. 6 A 148/2002-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ministerstvo financí, sekce 051, Ústřední finanční a daňové ředitelství, odbor 18 - nepřímých daní (dále jen "MF") rozhodnutím ze dne 20. 6. 2002, č.j. 184/45 864/2001, přezkoumalo odvolatelkou Holman Business Partner, v.o.s. (nyní Holman Business Partner, s.r.o.; dále jen "stěžovatelka") napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen "FŘ") ze dne 2. 2. 2001, č.j. 1286/01-130 a odvolání zamítlo. Citovaným rozhodnutím FŘ (poznámka: kterým bylo v rámci povoleného přezkumu změněno rozhodnutí FŘ o odvolání ze dne 11. 2. 1998, č.j. 975/130/1998) byly zrušeny nezákonné platební výměry Finančního úřadu v Dobříši (dále jen "FÚ") ze dne 19. 8. 1997, č.j. 16755/97/065970, č.j. 16756/97/065970 a č.j. 16757/97/065970.
Stěžovatelka následně podala správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, v níž se domáhala zrušení citovaného rozhodnutí žalovaného MF. Ve správní žalobě namítla především neplatnost rozhodnutí MF, jakož i neplatnost všech předcházejících rozhodnutí ve věci, porušení základních zásad daňového řízení a nesprávný procesní postup odvolacího orgánu, který rozhodoval jedním rozhodnutím ve věcech několika platebních výměrů. Stěžovatelka požadovala zrušení napadeného rozhodnutí MF ze dne 20. 6. 2002, č.j. 184/45 864/2001, odstranění předchozích vad daňového řízení, a to včetně ověření neplatnosti rozhodnutí, která dle jejího názoru postrádala základní náležitosti. Protože souzená věc nebyla v řízení před Vrchním soudem skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s.") postoupena Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS") k dokončení řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s.
NSS usnesením ze dne 7. 10. 2003, č.j. 6 A 148/2002-77, správní žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
NSS v odůvodnění především poukázal na ustanovení §65 odst. 1 s.ř.s., podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. NSS následně konstatoval, že po přezkoumání správní žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu stěžovatelky; nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s.ř.s.
NSS k tomuto závěru dospěl poté, co v souzené věci přezkoumal řízení před správními orgány a konstatoval, že meritorní rozhodnutí ve věci výše daně samotné (tzn. případné dodatečné platební výměry, jimiž by byla změněna stěžovatelkou přiznaná daňová povinnost v podaných daňových přiznáních za předmětná zdaňovací období roku 1996, která byla v souladu s ustanovením §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, naposledy vyměřena), která by zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala stěžovatelčina práva nebo povinnosti, nebyla v daném okamžiku vydána. Rozhodnutí, osvědčení jejichž neplatnosti se žalobce dovolává, byla zrušena. Stěžovatelčina daňová povinnost za zdaňovací období srpen, září a říjen 1996 je v důsledku toho ve výši uvedené v jí předložených daňových přiznáních a do jejích práv tedy nebylo zasaženo. NSS poukázal konkrétně na to, že "pravomocné vyměření daně postupem podle §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. zůstalo nedotčeno. V dalším sice bylo vyvoláno řízení, které v řadě postupů nebylo v souladu s procesními předpisy, avšak bylo ukončeno způsobem, jenž eliminoval veškeré právní dopady tohoto zvlášť vyvolaného řízení. Platební výměry vydané poté, kdy byla pravomocně vyměřena daň postupem dle §46 odst. 5 ZSDP, byly zrušeny a žalobce (poznámka: stěžovatelka) se dostal do výchozí pozice před zahájením řízení ukončeného rozhodnutím, jehož zrušení se domáhá. Není proto důvod, aby soud řešil věc zůstávající již jen v abstraktní rovině". NSS, který ve smyslu ustanovení §65 odst. 1, resp. odst. 2 s.ř.s., neshledal dostatek žalobní legitimace na straně žalobkyně (stěžovatelky), proto nezbylo než správní žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. odmítnout.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003, č.j. 6 A 148/2002-77, napadla stěžovatelka ústavní stížností a jejím doplněním, v níž nejprve obsáhle a podrobně reprodukovala průběh řízení. Uvedla, že vydání napadeného usnesení NSS předcházela změna v osobě jejího zástupce, která byla oznámena NSS dne 16. 5. 2003; dále poukázala na to, že přípisem ze dne 2. 9. 2003 vyjádřila prostřednictvím svého zástupce nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez jednání a současně oznámila změnu své právní formy, "a to i s obchodní firmou, pod kterou byla dříve zapsána v obchodním rejstříku (z Holman, v.o.s., na Holman Business Partner, s.r.o., s účinky ke dni 4. 11. 2002)".
Stěžovatelka má za to, že napadeným usnesením došlo k porušení jejího základního "práva na zákonnost" dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "práva na ochranu základních práv mocí soudní" dle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, právo rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny, právo rovného postavení účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka současně tvrdí, že porušení práv není izolované a že porušení jednoho z nich se projevuje i v porušení práva jiného nebo práv jiných.
Stěžovatelka porušení práva na zákonnost spatřuje především v tom, že NSS "připustil, aby státní moc byla uplatňována mimo případy, meze a způsoby, které stanoví zákon" a "nezpůsobilými prostředky řeší věci jiné, než by řešit měl a podstatou věci se nezabývá". Stěžovatelka dále tvrdí, že "napadené usnesení umožnilo trvání neplatných rozhodnutí (paaktů), byť sám účastník řízení (Nejvyšší správní soud) dospěl k závěru, že v dané věci protiprávnosti (nezákonnosti) jsou". Z toho prý plyne závěr, že státní moc lze vykonávat v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka dále namítá, že právo na soudní ochranu měl odpovídajícími prostředky ochránit právě NSS, který redukuje její veřejná subjektivní práva na práva hmotněprávní a pomíjí celý katalog práv v daňovém řízení. Právo na spravedlivý proces je dále porušeno i tím, že napadené usnesení bylo vydáno bez jednání, odmítnutím věcí se zabývat (nezabýváním se věci) a konečně i tím, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Právem plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny se měl zabývat již NSS.
Stěžovatelka současně tvrdí, že neměla rovné postavení, neboť došlo k zásadnímu omezení jejích práv jako účastníka řízení. Nemohla se před soudem vyjádřit (a to především s přihlédnutím k tomu, že se usnesení NSS "snaží zhojit nezhojitelné, a to přehlížení procesních práv stěžovatele"), NSS nerespektoval úkony jejího zástupce (ze dne 2. 9. 2003) před vydáním rozhodnutí a rozhodl bez nařízení jednání. Jejímu zástupci (daňovému poradci) bylo doručeno dne 18. 2. 2004 tak, že do napadeného usnesení byl tento zástupce vepsán a byl škrtnut údaj o předchozím zástupci JUDr. D. Š. Stěžovatelka se domnívá, že tímto postupem NSS bylo rozhodnuto dvěma rozhodnutími a NSS vytvořil z obou rozhodnutí paakt. Stěžovatelka se domnívá, že uvedeným postupem lze situaci s přihlédnutím k §54 odst. 4 a odst. 5 s.ř.s. postupovat pouze tehdy, lze-li opravu provést ve všech stejnopisech. Stěžovatelka se proto domnívá, že s ohledem na ustanovení §64 s.ř.s. i §167 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §164 o.s.ř. mělo být vydáno opravné usnesení. To, že NSS o změně v osobě zástupce věděl, vyplývá mimo jiné z jeho přípisu ze dne 12. 8. 2003.
Stěžovatelka dále tvrdí, že v napadeném usnesení je uvedena "v daném čase obchodní firma neexistující osoby, a to Holman, v.o.s." a je tedy nejasné, kdo je adresátem napadeného usnesení a to právě z tohoto důvodu není usnesení přezkoumatelné.
Stěžovatelka konečně poukázala na to, že zákon o správě daní a poplatků je svou povahou kogentním předpisem a porušením jeho konkrétních ustanovení (§§2, 32 odst. 2 a 3, postup podle §43 má předcházet postupu podle §46, §50 odst. 3, 5, 6 a 7) došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003, č.j. 6 A 148/2002-77, zruší.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci dovolávající se porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u NSS (a do 31. 12. 2002 u Vrchního soudu v Praze) domáhala. Sám správní soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem rozhodnutí MF dostatečně zabýval. Dle názoru Ústavního soudu NSS argumentoval přesvědčivě a plně dostál zákonným povinnostem. Ústavnímu soudu nezbývá než zdůraznit, že v řízení jež předcházelo řízení před NSS, bylo - důsledně vzato - rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, neboť její daňová povinnost zůstala v té výši, jak ji sama v daňovém přiznání uvedla. NSS dostatečně jasně a přiléhavě vysvětlil dopad ustanovení §65 odst. 1 s.ř.s. na její právní postavení, k němuž Ústavní soud nemá, co by dodal. Argumentaci NSS (uváděnou v odůvodnění napadeného usnesení) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat, neboť je logická, přesvědčivá, srozumitelná a nevykazuje ani rysy svévole. Za této situace není možné akceptovat ani názor stěžovatelky, že státní moc byla vůči ní vykonávána v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR stejně jako s čl. 2 odst. 2 Listiny. NSS postupoval v intencích zákonné úpravy a nic na tom nemůže změnit ani poukaz stěžovatelky na některá ustanovení zákona o správě daní a poplatků a na jejich (nijak nekonkretizovaném) porušení.
Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces i tím, že napadené usnesení bylo vydáno bez jednání, Ústavní soud konstatuje, že v případě, kdy NSS odmítl návrh podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. (tj. z důvodu jeho nepřípustnosti), stalo se tak až poté, kdy zjistil nedostatek žalobní legitimace na straně žalobce (§65 odst. 1, 2. s.ř.s.). Za této situace v řízení nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §51 odst. 1 s.ř.s., neboť skutečně nejde o rozhodování ve věci samé, jestliže NSS dovodil, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu žalobce. Na této skutečnosti tedy nemůže nic změnit ani stěžovatelčin nesouhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání vyjádřený v dopise jejího daňového poradce ze dne 2. 9. 2003. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelčině námitce, že věc byla odmítnuta, aniž by se jí NSS zabýval, a že stěžovatelka neměla v řízení rovné postavení, neboť se nemohla před soudem vyjádřit. Ústavní soud dále z obsahu správních spisů a z obsahu soudního spisu zjistil, že v průběhu daňového řízení a řízení před soudem nedocházelo k zásadním průtahům ze strany orgánů veřejné moci; je třeba i připomenout, že stěžovatelka vícekrát měnila právní zástupce. Ústavní soud proto uzavírá tak, že k porušení čl. 37 odst.2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 ani čl. 1 Listiny nedošlo.
Ústavní soud dále usuzuje, že NSS nedostatek, spočívající v jeho omylu při označení stěžovatelčina právního zástupce, odstranil a opravené usnesení ze dne 7. 10. 2003, č.j. 6 A 148/2002-77, zástupci stěžovatelky I. T. - jak vyplývá z obsahu soudního spisu (č.l.89) - dne 18. 2. 2004 doručil. Z této skutečnosti nelze, a to ani s odkazem na ustanovení §54 odst. 4 s.ř.s, které se ostatně týká pouze opravy výroku, dovozovat, že uvedený postup NSS vedl k vydání dvou rozhodnutí. Ústavní soud konečně uzavírá s tím, že v usnesení NSS je stěžovatelka jako žalobkyně označena jako Holman Business Partner, s.r.o. (a pouze v závorce "původně Holman v.o.s."), z čehož nelze usuzovat na pochybnost o tom, kdo je adresátem napadeného usnesení a navíc dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Tvrzení stěžovatelky se Ústavnímu soudu v dané souvislosti jeví jako účelové.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu