ECLI:CZ:US:2005:1.US.658.02
sp. zn. I. ÚS 658/02
Usnesení
I.ÚS 658/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. J. Ž., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 685/2002, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 1 To 107/2001, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, čj. 50 T 8/2000 - 1624, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 24. 7. 2002 a vedenou pod sp. zn. III. ÚS 514/02, A. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení základní zásady trestního řízení - in dubio pro reo.
Uvedená porušení stěžovatel spatřuje v postupu obecných soudů, které zhodnotily jeho jednání jako trestný čin podvodu s přímým úmyslem uvést jiného v omyl a způsobit mu tak škodu. Tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. V jeho jednání je nutno spatřovat pouhou nedbalost, protože si neověřil, zda předmět leasingu existuje a spokojil se s ujištěním spoluobviněného J. Č. o existenci předmětu leasingu. Nevěděl, že leasingovým společnostem prodává neexistující zboží. Na podporu svého tvrzení uvedl, že zprostředkování leasingových smluv je předmětem jeho podnikání. Dále poukázal na výši své provize za zprostředkování uzavření leasingových smluv, která činila necelých 72 000,-- Kč, což představuje přiměřenou odměnu za uzavření leasingových smluv v hodnotě přesahující 3 000 000,-- Kč. U spoluobviněného J. Č. přesáhlo obohacení částku 2 500 000,-- Kč. Stěžovatel tvrdí, že jeho vina nebyla náležitě a přesvědčivě prokázána a nebyla u něj prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Vzhledem k tomu, že o jeho úmyslném jednání lze mít důvodné pochybnosti, měly obecné soudy při rozhodování využít zásady in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby. V závěru stěžovatel upozornil na skutečnost, že souběžně s ústavní stížností podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů.
Další ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 13. 11. 2002 a vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 658/02, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 685/2002, pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesouhlasil s postupem Nejvyššího soudu ČR, který odmítl jeho dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Tím, že Nejvyšší soud ČR presumoval správnost závěrů o skutkovém stavu učiněném soudy nižších stupňů, aniž zhodnotil, zda provedené důkazy odůvodňují závěry o skutkovém stavu bez důvodných pochybností (jako východisko pro posouzení, zda došlo ke správnému hmotně právnímu posouzení věci), ústavně nepřípustným způsobem omezil jeho obhajobu. Stěžovatel je toho názoru, že jeho námitka, týkající se absence subjektivní stránky trestného činu podvodu, z něhož byl obviněn, je podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, tzn. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti se týkaly téhož stěžovatele a stejného trestního řízení, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 658/02, o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 658/02.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, Nejvyššího státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka, a připojen spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 8/2000.
Nejvyšší soud ČR setrval na svých závěrech a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Zdůraznil, že se v posuzovaném případě neztotožnil s námitkami stěžovatele, podle kterých napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jedinou snahou stěžovatele bylo docílit změny skutkových zjištění, která by odpovídala jeho představám. Zmíněným dovolacím důvodem nelze napadat správnost samotného zjištění skutkového stavu. Pokud by byly akceptovány názory stěžovatele vyjádřené v ústavní stížnosti, došlo by k degradaci dovolání jako mimořádného opravného prostředku a stal by se z něj pouze další opravný prostředek. Nejvyšší soud ČR by se tak stal soudem odvolacím, byť formálně označen jako soud dovolací. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
Nejvyšší státní zastupitelství se v obecné poloze kriticky vyjádřilo k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR. Uvedlo, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ je nejobecněji formulovaným dovolacím důvodem, u něhož přípustnou hranici konkrétního uplatnění měla přinést judikatura Nejvyššího soudu ČR, která je při výkladu tohoto ustanovení velmi restriktivní. V rámci tohoto dovolacího důvodu by mělo být možné domáhat se, na základě kvalifikované právní námitky, i přezkoumání skutkových zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, vždy vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Současná aplikační praxe Nejvyššího soudu ČR je podle jeho názoru i porušením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V projednávané věci poukázalo na fakt, že stěžovatel v dovolání polemizoval s otázkou zavinění, kterou Nejvyšší
státní zastupitelství považuje za otázku právního posouzení skutku. Na základě shora uvedeného uzavřelo, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Navrhlo, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně"), sp. zn. 50 T 5/2001, Ústavní soud zjistil, že jeho rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, zrušil, k odvolání stěžovatele, v plném rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl podle §259 odst. 3 TrŘ tak, že za nezměněných skutkových zjištění uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let a devíti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, stěžovateli uložil povinnost zaplatit s ostatními spoluobviněnými na náhradě škody společně a nerozdílně částku ve výši 1 776 854,80 Kč.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že v roce 1999 v Z. a dalších místech došlo mezi stěžovatelem a spoluobviněnými J. Č., B. H. a P. Š. po předchozí vzájemné dohodě k rozdělení úloh s cílem vylákat finanční prostředky předstíráním leasingových operací. V tomto směru docházelo k uzavírání leasingových smluv a získávání finančních prostředků za dodání předmětu leasingů, které neexistovaly. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil pěti dílčími útoky, popsanými ve výroku napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, kterým požadoval zrušení shora označených rozsudků soudů obou stupňů, protože jsou založeny na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a navrhl, aby jej Nejvyšší soud ČR zprostil obžaloby. V odůvodnění uvedl, že zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 TrZ. Nebylo totiž, podle jeho tvrzení, prokázáno, že musel vědět, že předměty leasingu neexistují, a že tedy prodával leasingovým společnostem neexistující zboží, čímž je uvedl v omyl a způsobil jim škodu.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ. V odůvodnění odmítavého usnesení konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, který stěžovatel uplatnil, je možno namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným, ale není možno namítat nesprávné skutkové zjištění. Z dovolání stěžovatele bylo patrno, že formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, ale fakticky svoje námitky směřoval proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení provedených důkazů, které nelze považovat za citovaný dovolací důvod. Proto bylo jeho dovolání odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b TrŘ.
Po přezkoumání shromážděných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením. S ohledem na jeho postavení při dohledu nad dodržováním ústavnosti mu náleží posuzovat, zda obecné soudy ve své rozhodovací činnosti nezasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tomu tak tehdy, jestliže výklad právní normy je natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, nebo jestliže právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Právě tak nelze připustit, aby z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami vybočilo rozhodnutí založené na zákonem povolené úvaze. Naplnění shora uvedených skutečností Ústavní soud v konkrétním případě neshledal.
Stěžovatel podal své dovolání k Nejvyššímu soudu ČR z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a namítal zejména nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, za který byl odsouzen. Nedostatek subjektivní stránky tohoto trestného činu stěžovatel tvrdil v průběhu celého trestního řízení a toto tvrzení bylo permanentní součástí jeho obhajoby. Touto součástí jeho obhajoby se podrobně zabýval zejména soud prvního stupně, ale i soud odvolací. Na jejich závěry lze v této souvislosti odkázat. V dovolání k Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel jen opakoval námitky, které již uplatnil v řízení před soudy obou stupňů. Stejnou argumentaci obsahuje i jeho ústavní stížnost. Tímto postupem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu, s ohledem na ustanovení článku 83 Ústavy ČR, nenáleží.
Pokud jde o vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jeho výhrady k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR jsou vedeny spíše v obecné rovině, než aby se týkaly projednávané věci. Tomu odpovídá i skutečnost, že ve vyjádření k dovolání stěžovatele, adresovaném Nejvyššímu soudu ČR dne 5. 9. 2002, pod sp. zn. 1 NZo 591/2002, navrhlo, aby dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §265i odst.1, písm. e) tr. řádu. V uvedeném vyjádření mj. konstatuje, že "vymezený skutkový stav věci ve výroku rozsudku, ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu, byl správně kvalifikován jako podvodný úmysl, požadovaný skutkovou podstatou trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Uvedený právní závěr soudu prvního stupně o podvodném úmyslu obviněného, se kterým se ztotožnil i soud druhého stupně, je v souladu s odůvodněním napadeného rozsudku. O obsahu dovolání obviněného Aleše Nečase a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v řízení před soudem odvolacím. V případě dovolání obviněný v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly."
Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není další přezkumnou instancí a opakovaně se přihlásil k principu minimalizace zásahů do soudního rozhodování. S poukazem na tyto důvody a s přihlédnutím k zákonem vymezené pravomoci a působnosti Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu, jehož rozhodováním, mimo jiné i o mimořádných opravných prostředcích, má být v trestním řízení zajištěna jednota a zákonnost rozhodování, tedy mají být napravována pochybení obecných soudů nižší instance (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), Ústavní soud usnesením
odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu