ECLI:CZ:US:2005:1.US.663.02
sp. zn. I. ÚS 663/02
Usnesení
I.ÚS 663/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. B., zast. JUDr. Z. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2004, č.j. 22 Cdo 1964/2003-422, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2002, č.j. 62 Co 14/02-391, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a SVÚM P., a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že městský soud vydal rozsudek, kterým potvrdil zamítnutí žaloby s návrhem na určení, že jsou (spolu s další žalobkyní) každý vlastníkem ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod p.č. 2373. Předmětem sporu před obecnými soudy bylo určení vlastnictví k nemovitostem a vyklizení nemovitostí. V průběhu řízení došlo k úpravě žalobního návrhu tak, že se domáhali určení vlastnictví k uvedenému objektu, jeho vyklizení a vyklizení uhelny s venkovní skládkou paliva a pomocného objektu. Soud I. stupně, v rámci odůvodnění vztahujícího se k té části výroku rozsudku, kterým zamítal žalobu, vyšel ze stanoviska, že přístavby jsou jako části věci oddělitelné od věci hlavní, ke které byly v době znárodnění přistavěny s tím, že v době po zrušení znárodnění byly odděleny, takže k datu jeho vyhlášení existují jako věci samostatné a žalobci se nemohli stát jejich vlastníky, a že přístavbou k věci hlavní, je-li realizována nevlastníkem, nedochází u vlastníka věci, jedná-li se o přístavbu oddělitelnou, k nabytí vlastnictví. Odvolací soud v odůvodnění vztahujícím se k výroku, kterým potvrzoval rozsudek soudu I. stupně a k výroku, kterým prvostupňový rozsudek měnil tak, že žalobu zamítal, vyšel ze stanoviska, že věc, která je předmětem žalob na určení vlastnictví a vyklizení, je samostatnou stavbou, která pouze dříve vstupovala do funkčních vazeb s objektem žalobců, je proto pojmově vyloučeno, aby objekt žalovaného byl součástí věci hlavní náležející žalobcům. Ohledně uhelny s venkovní skládkou paliva učinil odvolací soud závěr, že nejsou věcí. Se závěry soudů, zejména soudu odvolacího, stěžovatel obsáhle polemizuje, namítá, že z důkazů nevyplývá, že by celý areál, tj. ta část, která byla dříve žalobcům vydána, a část, jejíhož vyklizení se domáhají, mohl být považován za věc složenou, či jeho jednotlivé části za věci samostatné, vytýká, že se soudy nevypořádaly s hodnocením zařazeným do znaleckého posudku, s formulací kolaudačního rozhodnutí, s obsahem privatizačního projektu, že tedy odvolací soud nevycházel z důkazů, které byly provedeny a zcela svévolně zaujal skutkově ničím nepodložené stanovisko. Stěžovatel má za to, že městský soud svým postupem porušil jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"). Současně upozornil na extrémní průtahy ve sporu, který měl v době podání ústavní stížnosti trvání již více než osm let. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva a napadený rozsudek ve výroku III. IV. a V. zrušil.
Ústavní soud přípisem ze dne 9.12.2002 vyzval stěžovatele, aby doložil den doručení napadeného rozhodnutí. Na základě této výzvy stěžovatel do spisu založil fotokopii příslušného listu z knih došlé pošty a fotokopii obálky, kterou byl rozsudek doručován. Při této příležitosti namítl, že pokud Ústavní soud vyzývá stěžovatele, aby nad rozsah povinností stanovených mu zákonem doložil údaje, které dokládá strana v kontradiktorním postavení, přičemž uvedené označuje za vadu, která, nebude-li odstraněna, bude důvodem pro odmítnutí stížnosti, postupuje tak, že staví účastníky do nerovného postavení a v důsledku toho porušuje práva na spravedlivé řízení. Na tomto místě upozorňuje Ústavní soud stěžovatele, že se mýlí. Důkazní povinnost ohledně naplnění zákonných podmínek pro podání ústavní stížnosti má stěžovatel, je tedy na něm, aby on sám dokázal, že ústavní stížnost, kromě jiných náležitostí, byla podána ve stanovené lhůtě.
Podáním ze dne 27.1.2004 sdělil stěžovatel Ústavnímu soudu, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6.1.2004, č.j. 22 Cdo 1964/2003-422, rozhodl o jeho dovolání tak, že ho - v části, pokud jím byl pod bodem III. výroku potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod č.p. 2372 a žalovanému byla uložena povinnost tyto nemovitosti a pomocný objekt vyklidit - odmítl, ve zbývající části dovolání zamítl. Z rozsudku dovolacího soudu zdůraznil stěžovatel jeho stanovisko k časovým účinkům zrušení rozhodnutí o znárodnění a obsáhle s nimi polemizoval.
Následně stěžovatel doručil Ústavnímu soudu podání, v němž napadl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, které údajně dokonalo absurditu věcného i právního posouzení. Stěžovatel má především za to, že Nejvyšší soud ČR danou věc hodnotil zjevně nesprávně, neboť na daný skutkový stav aplikoval ustanovení zcela jiných právních předpisů. Porovnává právní účinky institutů vyvlastnění majetku a propadnutí věci a s využitím odkazů na judikaturu Ústavního soudu polemizuje se závěry soudu, dospívá k tvrzení, že i Nejvyšší soud ČR porušil stejná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy a domáhá se zrušení jeho rozsudku.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, Ústavy, Úmluvy a Protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní
bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jejím jádrem je polemika s právním názorem soudu o účincích zrušení výměru o znárodnění, přitom úvahy o účinku protestu jsou jen reakcí na tvrzení dovolatele, že v důsledku vyhovění protestu došlo k navrácení věci s účinky ex tunc a tím ke "zneplatnění" všech úkonů, které byly mezitím ohledně znárodněného majetku učiněny. Přitom podstata rozhodnutí dovolacího soudu spočívá v přezkoumání úvahy odvolacího soudu o vztahu sporných věcí jako věci hlavní a její součásti. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhuje její zamítnutí, resp. odmítnutí.
Městský soud ke stížnosti uvedl, že stěžovatel v zásadě nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry odvolacího soudu, jež jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, proto na toto odůvodnění odkázal. Podle jeho názoru nebyl stěžovatel zkrácen na právech, která mu zaručuje Ústava a Listina, a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 a z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 12.5.1994 u tohoto soudu žalobu, kterou se domáhal vyklizení tzv. přístavby vybudované na pozemku parc. č. 1034/2, 1034/1 a 1034/3 a uhelny vybudované na pozemku parc. č. 1034, vše v kat. úz. H. P., a to jako součástí domu č.p. 451, jehož je spoluvlastníkem (další spoluvlastnice přistoupila do řízení jako druhá žalobkyně). V průběhu řízení bylo zjištěno, že právním předchůdcům žalobců byl znárodněn podnik, rozhodnutí o znárodnění bylo na základě protestu prokurátora zrušeno a znárodněné objekty byly vydány stěžovateli. V době znárodnění zřídil právní předchůdce vedlejšího účastníka stavby, které byly určeny k provozování se znárodněnými objekty a funkčně s nimi souvisely. Žalobci vycházeli z přesvědčení, že tyto stavby jsou součástmi neprávem znárodněných budov, jejichž jsou nyní vlastníky, jsou tedy v jejich vlastnictví. Stěžovatel též uváděl, že vzhledem ke zrušení rozhodnutí o znárodnění je třeba pohlížet na věc tak, jakoby ke znárodnění nikdy nedošlo, a úkony učiněné v době platnosti rozhodnutí o znárodnění státem je třeba přičíst skutečnými vlastníkům, takže i z toho hlediska jsou objekty postavené státní organizací v jejich vlastnictví. Stát nebyl ani oprávněn po zrušení rozhodnutí sporné objekty oddělit. Vedlejší účastník tvrdil, že sporné objekty jsou samostatnými věcmi v jeho vlastnictví. Ve věci opakovaně rozhodoval soud I. stupně i odvolací soud, až soud I. stupně rozsudkem ze dne 21.9.2001, č.j. 7C 147/94-320, ve výroku I. určil, "že oba žalobci jsou jeden každý vlastníkem jedné ideální poloviny uhelny s venkovní skládkou paliva jako součásti objektu č. p. 451 situované na pozemku č. 1034/2...", výrokem II. uložil žalovanému povinnost tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené odevzdat, výrokem III. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou jeden každý vlastníkem jedné ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod č.p. 2373, včetně pomocného objektu. Soud konstatoval, že mezi účastníky řízení zůstalo sporné, zda předmětné stavby jsou přístavbami k objektu č.p. 451 nebo jsou stavbami samostatnými a jestli po zrušení znárodnění byly či nebyly odděleny. Podle žalobců jsou tyto objekty v jejich vlastnictví, neboť je nabyli originárním způsobem - přístavbou k věci hlavní, podle žalovaného jsou v jeho vlastnictví, které nabyl od státu v rámci privatizace. Ohledně uhelny a venkovní skládky paliva soud uznal, že žalobci jsou spoluvlastníky, ohledně ostatních objektů podmínky na určení a vydání neshledal. Žalobci napadli výrok III. a V. odvoláním, výrok I. II. IV. a V. napadl odvoláním žalovaný. Městský soud rozsudkem ze dne 31.5.2002, č.j. 62 Co 14/02-391, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a ve výroku III., pokud jím bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky pomocného objektu, změnil prvostupňový rozsudek ve výroku II. tak, že žalobu zamítl, potvrdil výrok III., pokud jím byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky provozního a skladovacího objektu. Stěžovatel proti němu podal dovolání, jehož přípustnost odvozoval jednak z otevřené diformity, jednak z existence otázky zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6.1.2004, č.j. 22 Cdo 1964/2003-422, odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek prvostupňového soudu ve výroku zamítajícím žalobu na určení vlastnictví provozního a skladovacího objektu, ve zbývající části dovolání zamítl (přitom odmítnutí dovolání neodůvodnil, a to v souladu s tehdejší úpravou zařazenou do §243c odst. 2 obč. soudního řádu). K zamítnutí dovolání uvedl, že jde o posouzení povahy uhelny a venkovní skládky paliva. Vyšel z nesporného faktu, že jde o objekt umístěný na pozemku, který není ve spoluvlastnictví žalobců, že venkovní skládka představuje pouze povrchovou úpravu dvora žalovaného a dovodil, že tudíž nemůže být součástí stavby. Uhelna na tomto pozemku vstupuje do funkčních - hospodářských vazeb jak s objekty ve spoluvlastnictví žalobců, tak i s pozemkem ve vlastnictví žalovaného. Za této situace nelze konstatovat, že by uhelna patřila jen k objektu žalobců, stejně tak patří ke skládce paliva náležející žalovaným. Z tohoto důvodu považuje úvahu odvolacího soudu o tom, že jde o stavbu ve vlastnictví toho, kdo ji zřídil a na jehož pozemku leží, za zcela přiměřenou. Nejvyšší soud ČR do odůvodnění zařadil i výklad, že sporné objekty tvořily před vydáním věci jediný hospodářský celek, že to však neznamená, že šlo o součást věci. V té souvislosti vysvětluje povahu součásti věci a příslušenství věci a konstatuje, že tyto objekty nebyly součástí vydávaných nemovitostí. V další části Nejvyšší soud ČR posuzuje časové účinky zrušení rozhodnutí o znárodnění a uzavírá, že je nepochybné, že v době platnosti a účinnosti znárodňovacího výměru nebyl vlastníkem znárodněného podniku ten, jehož podnik byl znárodněn. V důsledku zrušení rozhodnutí o znárodnění a vydání věci se obnovila vlastnická práva ke znárodněným objektům a k jejich součástem. Pokud však šlo o věci složené, které tvořily jak věci znárodněné a jejich součásti, tak i věci jiného než původního vlastníka znárodněného objektu, nabýval tento vlastník opět vlastnické právo jen ke znárodněným věcem; vlastnictví jiných vlastníků k částem složené věci zůstalo zachováno.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří opakovaně vznášené námitky ohledně povahy staveb, a to z hlediska jejich samostatnosti nebo součásti. Dlužno konstatovat, že odvolací i dovolací soud se s touto problematikou vypořádaly v souladu s právním řádem. Pokud tedy posoudily, že předmětné nemovitosti jsou samostatnými věcmi, které vznikly stavební činností právního předchůdce vedlejšího účastníka, nemohly se stát součástmi jiných (znárodněných) věcí, a proto k nim nemohl stěžovatel spolu s další žalobkyní nabýt vlastnické právo po zrušení znárodnění. Označení stavby jako "přístavby" v podkladech, např. v kolaudačním rozhodnutí, není relevantní, právně významný je objektivní výsledek stavební činnosti. Ústavní soud připomíná, že v posuzované věci nejde o restituční spor, jde o typický spor vycházející z kolize vlastnického práva. Pokud se stěžovatel domáhá vyklizení nemovitostí, jde o žalobu vycházející z §126 obč. zákoníku, kdy předpokladem úspěchu je důkaz o vlastnickém právu žalobce. Jestliže stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně existence vlastnického práva ke sporným věcem, nemohl dojít ani k zásahu do jeho práva chráněného v čl. 11 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu