ECLI:CZ:US:2005:1.US.666.04
sp. zn. I. ÚS 666/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 8 To 122/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2004, čj. 8 T 9/2004 - 261, a proti jinému zásahu Policie České republiky, v trestní věci vedené pod ČTS: ORHK - 15/OK-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností P.S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se domáhal vyslovení, že postupem Policie ČR, (dále jen "policejní orgán"), v trestní věci vedené pod ČTS: ORHK - 15/OK-2004, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V záhlaví uvedeným usnesením vrchní soud zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2004, čj. 8 T 9/2004 - 261. Tímto usnesením krajský soud rozhodl, podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ), o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť i nadále trval důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. c) TrŘ. Z odůvodnění vyplývá, že na stěžovatele byla dne 30. 4. 2004 podána obžaloba pro trestné činy ublížení na zdraví, podle §221 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"), a výtržnictví, podle §202 odst. 1 TrZ. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 2. 1. 2004 fyzicky napadl R.Š. (dále jen "poškozený") tak, že poškozeného chytil rukama pod krkem a krk mu zmáčkl. Následně začal poškozeného bít spodní hranou dlaní do hlavy, zejména do oblasti spánkové a temenní. Tím poškozenému způsobil tupý úraz hlavy, prokrvácení měkkých lebních pokrývek v rozsahu pravé čelní, spánkové, temenní a týlní krajiny, zlomeniny lebky, krvácení mezi tvrdou plenu a kost v pravé spánkotemenní krajině, otok mozku a dále krevní výrony v měkkých tkáních v okolí hrtanových chrupavek, jazylky a obvodu jícnu ve výši hrtanu. Poškozený na následky zhmoždění mozku dne 5. 1. 2004, okolo 04.00 hod., zemřel.
Z odůvodnění tohoto usnesení dále vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. Nt 702/2004, z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) TrŘ. Vazba se stěžovateli započítala dnem 7. 1. 2004 od 09.30 hod. Na základě stížnosti stěžovatele bylo citované usnesení Okresního soudu, dne 6. 2. 2004, zrušeno krajským soudem a nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) TrŘ. Okresní soud o vazbě několikrát rozhodoval, naposledy dne 19. 5. 2004 po podání obžaloby. Krajský soud, dne 10. 6. 2004, stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl. Následně byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Vrchní soud dne 1. 7. 2004 rozhodl, že k projednání věci je příslušný Krajský soud v Hradci Králové. Tento soud dne 9. 8. 2004 rozhodl, podle §71 odst. 5 TrŘ, o ponechání stěžovatele ve vazbě. Vrchní soud, z podnětu stížnosti stěžovatele, zaujal jiný právní názor a napadené usnesení krajského soudu zrušil s tím, že trvání vazby se řídí režimem podle §71 odst. 4 TrŘ, a nikoli podle §71 odst. 5 TrŘ.
Další rozhodnutí podle §71 odst. 5 TrŘ nepřichází v úvahu, neboť podle §71 odst. 5 TrŘ již bylo rozhodováno, a to Okresním soudem v Hradci Králové dne 19. 5. 2004. Na základě právního názoru vysloveného vrchním soudem rozhodl krajský soud, dne 6. 9. 2004, o ponechání stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. c) TrŘ. Stěžovatel je stíhán pro závažné úmyslné trestné činy. Nelze vyloučit, že bude nutno použít přísnější právní kvalifikaci a jednání stěžovatele kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 TrZ, případně jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 3 TrZ nebo dokonce jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ. S ohledem na závažné okolnosti případu, způsob provedení činu, osobu obviněného, u kterého agresivita a nezdrženlivost jsou součástí jeho osobnostních rysů a za situace, kdy stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán i ve výkonu trestu odnětí svobody, trvá obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Zjištěné okolnosti jsou natolik závažné, že plně odůvodňují uvedený důvod vazby předstižné podle §67 písm. c) TrŘ.
Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení navíc uvedl, že obavy krajského soudu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, zakládá charakter osoby stěžovatele, zejména jeho agresivita, kterou si již v minulosti vybíjel útoky proti bezdomovcům a která vyústila až v nejzávažnější a naprosto neodůvodněnou agresi, která je předmětem obžaloby. Součástí a doplňkem této okolnosti je i nezdrženlivost stěžovatele a jeho předchozí odsouzení, která nedávají záruku, že se svého náhledu na život a způsob života hodlá vzdát. K údajným průtahům v řízení vrchní soud uvedl, že k žádnému podstatnému průtahu ve věci nedošlo. Předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti průtahem rozhodně není a není jim ani "duplicitní" rozhodnutí o vazbě za situace, kdy je právní úprava nejednoznačná a judikatura tuto otázku neřeší.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy v napadených usneseních poukázaly na jeho agresivitu, ale nevypořádaly se se znaleckým posudkem, který konstatuje, že agresivita je trvalou součástí jeho osobnostních rysů a jeho pobyt na svobodě není, z psychiatrického hlediska, pro společnost nebezpečný.
Další námitky směřoval do oblasti hodnocení důkazů ve věci samé. Podle jeho názoru se obecné soudy nevypořádaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, oboru soudního lékařství, z něhož vyplývá, že poškozený si mohl zranění způsobit sám, s výpovědí svědka J.B., svědčící v jeho prospěch, stejně jako s výpovědí svědka A.J., který by ho mohl poškodit, protože jeho bývalá přítelkyně je v současné době přítelkyní stěžovatele. Průtahy řízení spatřuje v postupu krajského soudu, který celou věc vrátil státními zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) TrŘ [chybně uvedeno §188 odst. 1 písm. c) TrŘ].
V další části ústavní stížnosti tvrdí, že policejní orgán neplnil své zákonné povinnosti, neboť neobjasňoval skutečnosti svědčící jak v neprospěch stěžovatele, tak v jeho prospěch, a to ani z úřední povinnosti, ani na základě návrhu stěžovatele. Tím údajně porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Policejní orgán nevyhověl jeho návrhu na přiložení lékařské dokumentace, týkající se zranění jeho levé ruky, která měla podporovat jeho tvrzení o nevině. Znalecký posudek z oboru kriminalistika, forenzní biomechanika, vycházel z nesprávného údaje o jeho váze, kterou uvedl při výslechu. Policejní orgán vyslýchal svědky tendenčně tak, aby učiněné výpovědi zapadly do jediného schématu. Navíc mezi svědky mělo dojít k ovlivňování a tím ke zkreslení jejich výpovědi. Z těchto důvodů požádal o postoupení věci jinému policejnímu orgánu a opakovaně namítal podjatost orgánů činných v trestním řízení, avšak bez úspěchu.
V poslední části ústavní stížnosti tvrdil, že usnesení o ponechání ve vazbě nejsou dostatečně odůvodněna. Není z nich patrno, v čem je spatřována obtížnost věci. Současně není dostatečně odůvodněno tvrzení, že jeho propuštěním bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vrchní soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. Agresivitu stěžovatele soudy dovodily, mimo jiné, z charakteru trestné činnosti, pro kterou je postaven před soud, a z jeho předchozího chování. K námitkám, týkajícím se hodnocení důkazů ve věci samé, uvedl, že soud rozhodující o vazbě otázku viny neřeší.
Rovněž nedošlo k namítaným průtahům v řízení. Má za to, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Důvody uvedené v ústavní stížnosti vůbec nesouvisí s důvody vazby a pokud s nimi souvisí, bylo na ně reagováno v napadených usneseních.
Rovněž krajský soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí s tím, že stěžovatel je v současné době ve vazbě podle §67 písm. c) TrŘ z důvodu, že agresivita je trvalou součástí jeho osobnostních rysů a jeho jednání je, po konzumaci návykových látek, nepředvídatelné. To, že pobyt stěžovatele není v současné době, z psychiatrického hlediska, pro společnost nebezpečný, ještě neznamená, s ohledem na další, výše citované závěry znaleckého posudku, že zde není dán důvod vazby podle §67 písm. c) TrŘ. Krajský soud dále uvedl, že dne 18. 10. 2004 sice rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) TrŘ, ale vrchní soud usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 To 142/2004, usnesení o vrácení věci k došetření zrušil a věc vrátil krajskému soudu s tím, že navrhované doplnění dokazování je možno provést v rámci konání hlavního líčení, včetně případného zpracování znaleckého posudku. V souladu s tímto rozhodnutím vrchního soudu, bylo na dny 4. - 7. 1. 2005 nařízeno hlavní líčení. Stěžovatel byl upozorněn na změnu právní kvalifikace a byl přibrán znalec ke zpracování výše zmíněného znaleckého posudku.
Policie ČR, ve vyjádření uvedla, že policejní komisař postupoval v souladu s trestním řádem. Svědci byli vyslechnuti ve prospěch i neprospěch stěžovatele tak, jak bylo třeba pro účely vyšetřování. Vzhledem k tomu, že policejní komisař shledal vyšetřování jako skončené a výsledky za postačující k podání obžaloby, umožnil stěžovateli seznámit se s výsledky vyšetřování. V rámci tohoto úkonu stěžovatel navrhl doplnit vyšetřování o zdravotní materiál, týkající se jeho ruky, která, podle vyjádření stěžovatele, "nebyla schopna jednání, popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání". Tento návrh policejní komisař zamítl. Spis postoupil státními zástupci, který se s výsledky vyšetřování ztotožnil a podal obžalobu. Od zahájení trestního stíhání měl stěžovatel ustanoveného obhájce, který dohlížel na řádný průběh řízení před policejním orgánem a žádné porušení práv stěžovatele nenamítal. Stěžovatel námitku podjatosti policejního orgánu, během přípravného řízení, nepodal, a proto o ní nebylo ani rozhodováno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) se obecné soudy při rozhodování o vazbě nevypořádaly s důkazy svědčícími o jeho nevině, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces, a krajský soud, usnesením o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, způsobil ve věci zbytečné, neodůvodněné průtahy, čímž porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, dále že (2.) jiným zásahem, zejména postupem policejního orgánu, bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť nebyly objasňovány okolnosti svědčící i ve prospěch stěžovatele, svědci byli vyslýcháni tendenčně a námitkám stěžovatele o podjatosti policejního orgánu nebylo vyhověno, a že (3.) napadená usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyla řádně odůvodněna, čímž protiústavně omezila osobní svobodu stěžovatele a porušila čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2, 5 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
K tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi důkazy, svědčícími v jeho prospěch, je nezbytné uvést, že se jedná o tvrzení, která nebyla a ani nemohla být předmětem rozhodování o vazbě. Jedná se o námitky, které spadají do rozhodování obecných soudů o meritu věci, tj. do rozhodování o vině a trestu. V rámci dalšího řízení před soudem bude mít stěžovatel možnost tyto námitky uplatnit. Obecné soudy rozhodující o vazbě otázku viny a trestu neřeší. Řeší pouze, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak a zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 TrŘ.
Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že rozhodnutím krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření došlo k průtahům v řízení. Krajský soud rozhodl o vrácení věci k došetření dne 18. 10. 2004. Vrchní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil usnesením ze dne 3. 11. 2004. Na základě tohoto rozhodnutí krajský soud, dne 25. 11. 2004, opatřením přibral znalkyni k vypracování znaleckého posudku a na dny 4. - 7. 1. 2005 nařídil ve věci hlavní líčení. Z uvedeného je patrno, že k žádným zbytečným a neodůvodněným průtahům ze strany krajského soudu nedošlo.
Ani tvrzení stěžovatele směřujícímu proti údajnému "jinému zásahu orgánu veřejné moci" (tj. proti postupu policejního orgánu) nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v porušování práva a svobody a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu. I kdyby byla tvrzení stěžovatele opodstatněná, nebylo by možno postup policejního orgánu rozhodnutím Ústavního soudu napravit, neboť se nejedná o aktuální a trvající zásah, ale o zásah jednorázový, který již proběhl. Navíc k tzv. jinému zásahu mělo dojít v trestním řízení, které dosud probíhá. Proto lze případné vady trestního řízení napravit samotnými obecnými soudy. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil uvedené tvrzení stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Také třetí část ústavní stížnosti postrádá jakoukoli ústavně právní relevanci. Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, v souladu s §134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 a §71 odst. 4, 6 TrŘ. Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti (zejména obava, že s ohledem na stíhanou trestnou činnost, předchozí odsouzení, uložené tresty, jeho agresivitu a nezdrženlivost, bude opakovat trestnou činnost), odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. c) TrŘ. Proto za dané situace lze souhlasit s přesvědčením orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků předvídaných v §67 písm. c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu