ECLI:CZ:US:2005:1.US.674.04
sp. zn. I. ÚS 674/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. O.N., zast. advokátem Mgr. J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.5.2004, čj. 22 Co 146/2004-395, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 13.10.2003, čj. Nc 27/2002-288, ve znění usnesení ze dne 11.11.2003, čj. Nc 27/2002-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu Praha-západ (opakovaně nepřesně označovaného jako Obvodní soud Praha-západ, dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že mezi ním a jeho manželkou probíhá rozvodové řízení a ostatní řízení na ně navazující. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5.9.2002, čj. Nc 27/2002-116, byly nezl. dcery svěřeny do výchovy matky a dalším rozsudkem (napadeným ústavní stížnosti) mu bylo uloženo přispívat na jejich výživu konkrétními měsíčními částkami a bylo rozhodnuto o dlužném výživném. Proti rozsudku podal odvolání, v němž vytýkal soudu, že přecenil jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry, rozsah odůvodněných potřeb nezl. dětí a rozsah osobní péče matky, podcenil schopnosti, možnosti a majetkové poměry matky a ignoroval skutečnost, že matka sama připravuje nezletilé o část výživného, kterou by jim poskytoval osobní péčí při styku s nimi, když tomuto styku aktivně a pod dohledem kolizního opatrovníka brání. Namítal nesprávné zjištění skutkového stavu, např. nepřesné uvedení termínu zrušení společné domácnosti, přehlédnutí faktu, že k rukám matky vyplatil částku 500 000,- Kč za účelem předplacení výživného. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, pouze se nově vypořádal s dlužnou částkou výživného. Podle stěžovatele okresní soud postupem, kterým ignoroval skutková tvrzení účastníků a v odůvodnění rozsudku tato tvrzení zkreslil v jeho neprospěch, způsobil, že rozhodnutí se stalo nepřezkoumatelným, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo domáhat se ochrany práv u nestranného a nezávislého soudu postupem zákonem stanoveným podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Chybným hodnocením skutkového stavu soud porušil stěžovatelova práva na rovnost účastníků podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel upozornil i na okolnost, že se procesně několikrát neúspěšně bránil proti svévolnému jednání předsedkyně senátu, a to námitkou podjatosti, jakož se více úspěšně bránil její zjevně nesprávné a chybné protokolaci. Soud údajně nerozlišil mezi fyzickými a právnickými osobami a jejich majetkem a vzájemným vztahem, což by mohlo vést k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Protože krajský soud neodhalil zjevná procesní pochybení okresního soudu, významné rozpory ve skutkových tvrzeních účastníků a v následném skutkovém zhodnocení, legalizoval protizákonné a protiústavní jednání okresního soudu, čímž také porušil stěžovatelovo právo domáhat se svých práv u ústranného a nezávislého soudu tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k těmto argumentům stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, s čl. 38 odst. 1 a subsidiárně také pro rozpor s čl. 90 Ústavy ČR (dále jen Ústava) zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Okresní soud se také odvolal na odůvodnění vydaného rozhodnutí, dále zdůraznil, že stěžovateli bylo zaručeno právo na spravedlivý proces, případné námitky proti protokolu byly řádně zaprotokolovány, a pokud byly shledány důvodnými, protokolace byla opravena, o námitce podjatosti rozhodoval krajský soud a nebyla shledána důvodnou. Námitkami stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně se zabýval na základě odvolání krajský soud. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Stanovisko vedlejších účastníků nepovažoval Ústavní soud za nutné zjišťovat, protože stěžovatelovy námitky míří výlučně do postupu obecných soudů.
Ze spisu Okresního soudu sp.zn. Nc 27/2002 Ústavní soud zjistil, že ve věci péče o nezl. dcery podala I.N. návrh na úpravu jejich poměrů pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství. Navrhovala, aby dcery byly svěřeny do její péče a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu měsíčními částkami 3 000,- a 2 000,- Kč.
Rozsudkem Okresního soudu ze dne 5.9.2002, čj. Nc 27/2002-116, po jeho potvrzení rozsudkem Krajského soudu ze dne 11.3.2003, čj. 22 Co 51/2003-163, byly dcery pravomocně svěřeny do výchovy matky, řízení o výživném po zrušení příslušných výroků pokračovalo (důvodem zrušení výroků o výživném byla potřeba doplnění dokazování o některé výdělky rodičů, zjištění důvodu ukončení činnosti otce v jedné společnosti a výše nemocenských dávek). V této fázi řízení byl stěžovatel opakovaně vyzván k předložení listin, a protože svoji povinnost nesplnil, byla mu usnesením Okresního soudu ze dne 21.5.2003, čj. Nc 27/2002-196, uložena pořádková pokuta ve výši 2 000,- Kč. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti, krajský soud dospěl k závěru, že námitka není důvodná. Po řadě jednání určil okresní soud vyživovací povinnost stěžovatele v rozsahu uvedeném v napadeném rozsudku, a to zejména s přihlédnutím k možnostem stěžovatele (rozsudek byl usnesením ze dne 11.11.2003, čj. Nc 27/2002-297, opraven ve výroku ohledně dlužného výživného). Stěžovatel se proti rozsudku odvolal, krajský soud jej změnil pouze ve výroku ohledně dlužného výživného, ve zbývajících výrocích ho, jako věcně správný, potvrdil. Ze spisu se dále zjišťuje, že stěžovatel se domáhá úpravy styku s nezl. dcerami.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo - s přihlédnutím ke zvláštní povaze nesporného řízení - domáhat se ochrany svých subjektivních práv u soudu. Je však věcí stěžovatele, aby v takovém případě zvolil adekvátní právní prostředky, především však musí respektovat, že zákon o rodině v rámci úpravy vyživovací povinnosti rodičů a dětí výrazně preferuje (a to důvodně) zájem dítěte. Tento zájem je ve fungujících vztazích mezi rodiči a dětmi, jakož i mezi rodiči navzájem, bezvýhradně a automaticky respektován, v kolizních situacích nastupuje nezbytná ingerence soudu. Proto, kromě jiného, zákon o rodině zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu dětí podle schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů. Ze stejných důvodů se při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží k tomu, který rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. To vše cum clausula rebus sic stantibus. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při rozhodování o výživném nezl. dětí stěžovatele tyto principy ústavně konformním způsobem interpretovaly a také aplikovaly, tudíž do stěžovatelových základních práv a svobod nezasáhly. Právo na soudní ochranu nezaručuje a nemůže zaručit účastníkům, že soud akceptuje jejich právní názory. K namítanému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny Ústavní soudu dodává, že žádné konkrétní námitky k porušení práva na zákonného soudce, či připomínky k příslušnosti soudu, stěžovatel nevznesl. Ústavní soud dále podotýká, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší některé konkrétní námitky, nečiní tak korektním způsobem. Např. stěžovatel sám prohlásil (čl. 160), že od ledna 2002 s manželkou společně nehospodaří, přitom společné hospodaření je imanentním znakem vedení společné domácnosti. Údajných 500 000,- Kč předal manželce 24.10.2001, tedy v době vedení společné domácnosti, kdy výživa nezl. dětí byla zajišťována právě prostřednictvím společné domácnosti. Tvrzení o tom, že soud nerozlišil mezi fyzickými a právnickými osobami a jejich majetkem a vzájemným vztahem, neodpovídá skutkovým zjištěním rekapitulovaným v odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 4 a 6 a z nich vyvozených právních závěrů na str. 8. Také s údajnou podjatostí soudkyně se soudy vypořádaly zákonem stanoveným způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu